×
TOPZINE.cz

RECENZE: Podle filmu Konečná uprostřed cesty máte počítat i s nádorem

FOTO: Konecna uprostred cesty (2011)Konečná uprostřed cesty je další snímek, u kterého si v kině vážně neodpočinete a rozhodně se nepobavíte. Co to na nás ti filmaři zkouší?

[album: |width=660]

Nepodceňovat filmy jako pouhou potravu pro nedovzdělané masy, ale naopak v nich vidět nástroj vzdělávání a uměleckého povznesení. Takový je úkol filmových vědců, teoretiků i některých tvůrců. Jedním ze snímků, které chtějí své publikum vzdělat v rovině sociální, tedy mezilidských a rodinných vztahů, je drama Konečná uprostřed cesty německého režiséra Andrease Dresena, se kterým se diváci mohli setkat na letošním Febiofestu.

Ačkoli v české kinodistribuci není německá kinematografie tak známá, režisér Andreas Dresen má za sebou již dlouhou kariéru a několik snímků oceněných na filmových festivalech. Od 80. let Dresen točil zejména pro televizi a v roce 1999 uvedl do kin drama Nočňátka. Jeho další snímek, Láska na grilu (2002), získal ocenění na Berlinale a předposlední Whisky s vodkou (2009) Dresenovi vyhrála cenu pro nejlepšího režiséra v Karlových Varech.

Příběh nás uvádí do rodiny stižené tragickou zprávou. Otec Frank (Milan Peschel) se na začátku snímku dozvídá od svého lékaře, že má na mozku neoperovatelný zhoubný nádor a do několika měsíců zemře. Toto zjištění postihne nejen jeho, ale také jeho ženu Simone (Steffi Kühnert) a děti, mladšího Miku a sportovkyni Lili. Rodina se se strašnou zprávou postupně vyrovnává a divák s ní.

FOTO: Konecna uprostred cesty (2011)
Spokojená rodina se zrovna přestěhovala do nového domu. Zdroj: distributor filmu

Přestože téma filmu není neznámé a s umírajícími se v kině setkáváme poměrně často (naposledy například manželka George ClooneyhoDěti moje), Konečná uprostřed cesty staví na zcela výjimečném polodokumentárním přístupu. Režisér před natáčením prováděl rozhovory s rodinami nemocných, lékaři i zdravotnickým personálem. Většina dialogů filmu je navíc improvizovaná a herci si je vymýšleli v návaznosti na scénářem danou situaci.

Očima Oldřicha Mánerta: Hlavní hrdina má rakovinu. Nevyléčitelnou. Není mu moc dobře a lepší už to nebude. Emocionální teror z obou stran spektra semele každého bez ohledu na pohlaví, věk nebo faktor drsnosti. V záblescích mile optimistický, jinak ale osudově depresivní film o tom, že smrt je součástí života, ať už se nám to líbí nebo ne. Téměř dokumentární forma navíc vše posouvá do ještě naléhavějších rovin.

Hodnocení: 5*****

Divák si spolu s rodinou projde takzvanými pěti stádii umírání – negací, agresí, smlouváním, depresí a smířením. Hranice mezi nimi nejsou ve filmu nijak zřetelné, přesto je divák rozezná a dokáže se vžít do situace. V některých chvílích vás snímek vtáhne natolik, že sami cítíte Frankovy emoce – nespravedlnost, vztek, smutek i vděčnost.

[youtube_660]Vkp1DkrbndE[/youtube_660]

Kromě široké citové palety se Konečná uprostřed cesty vyznačuje také využitím rozdílných kamerových technik. Postavy jsou natáčeny z nezvyklých úhlů, velké detaily kontrastují s velkými záběry a výhled kamery často něco zakrývá, jako bychom děj sledovali skrytě. Jindy jsme zase pozváni přímo do středu dění, k rodinnému stolu, do postele umírajícího a podobně.

Sdílená smrt

Originálním nápadem je také využití krátkých videí, které Frank natáčí na svůj iPhone a kterým sděluje i to, co před svou rodinou tají. Ačkoli tato technika trochu připomíná reality show, slouží ke snadnějšímu navázání vztahu s nemocným.

K odlehčení (pokud lze vůbec o nějakém mluvit) slouží scény kořeněné černým humorem, ve kterých vystupuje Frankův nádor, respektive jeho personifikace s tváří trochu slizkého chlápka v obleku. Ten je například hostem diskuzního pořadu typu Late Night Show (v české verzi Show Jana Krause). V televizi se také objevuje například nádorové zpravodajství.

FOTO: Konecna uprostred cesty (2011)
A tati, můžu dostat tvůj iPhone?

Konečná uprostřed cesty je jako filmový a zejména divácký zážitek neuvěřitelně vyčerpávající. Rozhodně vás nenabije pozitivní energií, nezlepší vám náladu, ani si u ní neodpočinete. Ze sálu si odnesete spíše knedlík v krku, ubrečené oči a hlavu plnou myšlenek, které nebudou zrovna nejrůžovější. Nejde o film pro každého.

Proč tedy stojí za to ho vidět? Právě proto, že film nemusí být jen pasivně přijímaná hollywoodská romance, ale může se s úspěchem vyjadřovat k různým tématům. Dresenovo drama není bezdůvodným psychickým týráním, ale snahou ukázat, že existují různé způsoby, jak odejít, málokteré jsou spravedlivé a člověk je málokdy ovlivní. To však neznamená, že lze smrt odsunout na vedlejší kolej s tím, že do cílové stanice je ještě daleko. Konečná totiž může přijít i uprostřed cesty.

Konečná uprostřed cesty (Halt auf freier Strecke)

Drama
Německo / Francie, 2011, 110 minut

Režie: Andreas Dresen
Hrají: Steffi Kühnert, Milan Peschel, Ursula Werner, Inka Friedrich, Otto Mellies

Hodnocení: 5*****



Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..