RECENZE: Grandhotel Budapešť je další Andersonův hravý film plný hvězd

Ralph Fiennes ze svých rolí padouchů přešel na zženštilého správce hotelu. Zdroj: Cinemart
Ralph Fiennes ze svých rolí padouchů přešel na zženštilého správce hotelu. Zdroj: Cinemart

Wes Anderson patří mezi režiséry, jejichž filmy okamžitě poznáte. Takový je i jeho nový počin Grandhotel Budapešť – hravý, s typickou kamerou a spoustou známých herců včetně Ralpha Fiennese nebo Judea Lawa.

Kdyby se měl vybrat nějaký přívlastek k filmům Wese Andersona, asi by to bylo hravé. Režisér totiž téměř jako dítě všechny své motivy vypiplává a je mu jedno, že jde proti aktuálním trendům. Když humor, tak infantilní. Když animace, tak natolik retro, aby bylo vidět, že to animace je. Když známí herci, tak v absurdně vedlejších rolích, kdy řeknou tři věty a zmizí z plátna.

Cítíte se jako filmové děti

Přesně takový je Grandhotel Budapešť, hříčka, jež bude bavit především ty, kteří se stále cítí jako filmové děti. Nepotřebujete hlubokou sondu do duše člověka, který přežil holocaust? Nepotřebujete výbuchy a 3D? Ale zároveň se nechcete koukat na obhroublou taškařici… Pak je Wes Anderson váš člověk.

Ve svém posledním snímku šel dál než dříve, naposledy v Až vyjde měsíc. Ještě více si pohrává s množstvím postav a jejich osudy a ještě více jde do důsledku ve svém nezvyklém způsobu snímání.

Ralph Fiennes ze svých rolí padouchů přešel na zženštilého správce hotelu. Zdroj: Cinemart
Ralph Fiennes ze svých rolí padouchů přešel na zženštilého správce hotelu. Zdroj: Cinemart

Do centra staví dvojici hlavních hrdinů, pana Gustava a jeho asistenta Zera. Pan Gustave je správcem nádherného grandhotelu ve státě Zubrowka s názvem Budapešť. Zero tu právě začal pracovat, ale hned se zaplete do zvláštních událostí, které se na Gustava vysloveně lepí.

Těžko říct, co je ústřední dějová linka (už jen proto, že se film odehrává ve čtyřech časových rovinách), ale zjednodušeně řečeno: umře bohatá madam D. a Gustave, její o desítky let mladší milenec, má dědit. To se logicky nelíbí jejím přímým potomkům…

Nezvyklý počet časových rovin jsem již zmínila, podobné je to však i s plynutím příběhu. Má totiž tolik odboček, že si divák po chvíli přestane být jistý, co sledoval před deseti minutami. Pan Gustave a jeho pomocník Zero prožívají bizarní události spojené s válkou či dědictvím a do toho všeho se jim plete nespočet dalších postav, s více či méně známými tvářemi.

Hvězda, kam se podíváš

Tak například madam D., kterou hraje Tilda Swinton a téměř ji pod líčením nepoznáte. Nebo spisovatel, jenž zaznamenal osudy ústřední dvojice, má střídavě tvář Judea Lawa a Toma Wilkinsona. Zhrzený dědic je Adrien Brody a jeho podlý pohůnek Willem Dafoe. A do toho se zničehonic v příběhu na minutu objeví Bill Murray.

To vše je pouhé oživení, herecký koncert přichází až v podobě dvojice Ralpha Fiennese a nováčka Tonyho Revoloriho. Oba dokážou pouhými pohledy způsobit smích a téměř až divadelním herectvím napomáhají zdání grotesky.

Nejen groteskami se při natáčení Anderson inspiroval. Najdete zde i trochu Stefana Zweiga, notně východoevropských motivů, kopii Karlových Varů nebo postupy jako od Karla Zemana. Něco je záměr, něco (poslední jmenované) už ne, ale českému divákovi bude film rozhodně blízký.

Stačí, aby zazněla balalajka v úsměvné hudbě Alexandra Desplata a rozjela se lanovka, identická jako vedle karlovarského hotelu Pupp (i na kamzíka dojde). Hned se naladíte na Andersonovu hravou linku a necháte se vtáhnout do zemanovské animace. Pomáhá tomu i typická režisérova kamera, která se pohybuje po jakési mříži bez klasických švenků.

S osovou souměrností si Anderson rozumí.
S osovou souměrností si Anderson rozumí.

Výsledek je vysloveně roztomilý a vykouzlí vám na tváři blažený úsměv, jako když ve sklepě objevíte starou stavebnici k vláčkům. Na druhou stranu ale Anderson balancuje na hraně přeplácanosti a občas už některé motivy působí jen jako srandičky, které klidně mohli tvůrci vynechat. Jenže – to by pak nebyl Anderson.

Verdikt:

Hravá tvorba Wese Andersona má své příznivce, ale i ty, kteří jeho stylu nikdy nepřijdou na chuť. Ani Grandhotel Budapešť je k tomu nepřesvědčí, režisér si totiž jede přesně ve své lajně a od svého záměru ani na moment neodhlíží. Když nemůže natočit nějakou scénu kvůli penězům, neškrtne ji, ale vyrobí ji klidně z papíru. Otázka je, jestli tím vším chtěl něco říct. Sice je Grandhotel Budapešť precizní dílo, ovšem po několika dnech si kromě pár význačných scén na film jako celek moc nevzpomenete. Na druhou stranu Anderson nevypadá, že by chtěl diváka poučovat a přinášet mu životní moudra. Takže plán byl splněn.

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Pavlína Nouzová
Narozena v roce 1989 v Praze, absolventka Žurnalistiky na FSV UK a studující Mediální studia na téže škole. Od roku 2009 píše na TOPZINE.cz, do konce roku 2012 fungovala i jako editorka rubriky Film a TV a zástupkyně šéfredaktora. Stále ale pokračuje ve svém recenzentském snažení.

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*