×
TOPZINE.cz

RECENZE: Černá Venuše. Příběh týrané černošky je jen plný nahoty

FOTO: Venus noire (2010)Nadějný francouzský režisér, historický námět podle skutečné události, který se dotýká rasismu a tvrdě kritizuje společnost na počátku 19. století, a nebo zajímavá hlavní hrdinka. Recept na zaručený úspěch?

[album:https://www.topzine.cz/wp-content/uploads/dm-albums/venus-noire-2010/]

Divák seriálové generace je takový zjev, jenž si zvykl organizovat svůj den do časových jednotek o délce jednoho dílu oblíbeného seriálu. Jeho den potom vypadá třeba takto: vstávání – jeden díl Přátel, snídaně – dvakrát IT Crowd, přestávky ve škole (v práci) – troje nejlepší Simpsonovi, oběd – nová epizoda Dextera, a tak podobně. Jeho mozek se zcela logicky bouří, když má vnímat příběh o délce více než šesti epizod HIMYM. V dnešní době nezvyklá délka však není zdaleka tím největším problémem historického filmu Černá Venuše.

Původem tuniský režisér Abdellatif Kechiche odstartoval svoji kariéru velmi nadějně v roce 2000 filmem Voltairova chyba. Snímek o mladém přistěhovalci, který konfrontuje své představy o zemi zaslíbené s tvrdou realitou Paříže, získal Zlatého lva za nejlepší debut na festivalu v Benátkách. Také jeho druhý film Únik a třetí La Graine et le mulet (v překladu Mezek a zrno) se odehrávají v komunitách imigrantů.

Africké pozadí v evropském cirkuse

Jak na stříbrném plátně ukázaly už Zrůdy (1932), podivnosti všeho druhu přitahují diváky do cirkusů na celém světě. Zdaleka to vždy nebyly nevinné legrácky typu koně, který umí počítat. Naopak – znetvoření lidé, siamská dvojčata, liliputáni a samozřejmě také černoši byli lákadlem kočovných společností i stálých městských varieté, kde se nebavila pouze chudina, ale i dámy a pánové z vyšší společnosti.

FOTO: Venus noire (2010)
Do mysli hrdinky je těžké proniknout. Zdroj: distributor filmu

Děj snímku Černá Venuše, jehož hlavní hrdinku, Saartjie (Yahima Torrès) z afrického kmene Hotentotů, ukazují v kleci nadšenému publiku, se odehrává na začátku 19. století v Anglii a Francii. V zemích, které jsou obecně vnímané jako kolébky humanismu a občanské společnosti.

To, co představuje film, má však k uznání práv člověka daleko. Špinaví a zpocení lidé v hledišti kulí oči a nadšeně si na výzvu moderátora Hendrika (André Jacobs) sahají na zadek Saartjie. Představení v budoárech šlechticů nejsou jiná, ba naopak, jejich průběh je mnohem zvrhlejší.

Černá Venuše se zakládá na skutečném příběhu Afričanky, jejíž kostra a další pozůstatky byly až do roku 1976 vystaveny v pařížském Muzeu člověka. Film ukazuje cestu Saartjie k nešťastnému konci v podobě muzejního exponátu. Příjezd do Evropy pod příslibem bohatství, stupňující se psychický a fyzický teror ze strany jejího pána a dlouhodobá nemoc, která ji nakonec přivedla na pitevní stůl francouzských vědců.

Bez soucitu, bez zájmu

Zajímavý a originální příběh, který se režiséru a scenáristovi Abdellatifu Kechichemu dostal do ruky, snad nemohl dopadnout hůře. Film se nebojí ukazovat ani nejodvážnější (čti nejperverznější) scény a ve snaze odlišit se od mládeži přístupného mainstreamu jde za hranice veškerého vkusu. Tato snaha šokovat přitom postrádá opodstatnění, protože snímek již od svého počátku nepokládá jakékoli základy pro vztah mezi divákem a hlavní hrdinkou.

Aby na nás mohly strasti Saartjie nějak zapůsobit a abychom mohli být šokováni a pobouřeni chováním většinové společnosti, museli bychom s jejím příběhem alespoň minimálně souznít. Přes veškerou křečovitou snahu (množství detailů a maximální koncentrace na hrdinku, která je v záběru takřka celou dobu) film žádný vztah nevytváří. Možná je to vinou složitosti postavy, která takřka nemluví a kterou její nezáviděníhodná situace dovede k alkoholismu.

Očima Nely Christovové: Co se stane, když zafunguje kouzelná formulka Podle skutečné události? To máme tendenci věci, které bychom normálně považovali za slátaninu, nazývat spíš tragédií. V opačném případě by si Černá Venuše zřejmě ani neškrtla. Jenže tentokrát snaha o kontroverzi skončila spíš jako zbytečná podívaná na jeden obří zadek.

Na druhou stranu se režisér Kechiche pokusil reflektovat příběh dost drsně zneužívané africké ženy, k čemuž trocha nechutností zkrátka patří. Ale po dvou hodinách se už film stává zbytečně explicitním a vůbec by zasloužil sestříhat.

Hodnocení: 2**

Pravděpodobnější příčinou tohoto nezdaru je ale špatná práce filmařů. Snímek takřka postrádá nediegetický hudební doprovod. Jediná  scéna, kde zní jakási salónní hudba a ve které Saartjie jezdí po Londýně v kočáru a nakupuje klobouky, pak nepůsobí jako kontrast, nýbrž jako urážlivá karikatura.

FOTO: Venus noire (2010)
Postavy vnímají Saartjie od začátku jako exponát

Tvůrci snímku se tak řadí mezi zástupy slintajících primitivů, kteří v Afričance nevidí člověka, nýbrž podivnost, které se chtějí dotknout, aby uvěřili. Vytrvalé soustředění kamery na části těla, které hrdinku odlišují od jiných (zadek, prsa, genitálie), jen podporuje tuto voyeurskou filmovou techniku. Snímek proto neumožňuje vnímat Saartjie jinak než jako muzejní exponát, kterým se nakonec stala.

Evropský film

Jako francouzsko-italsko-belgické historické drama, jehož značná část je natočena v angličtině, reprezentuje Černá Venuše tzv. evropský film. Ani při zaangažování několika zemí se téměř nikdy nedostane snímku takového rozpočtu, jako mají americké blockbustery, a proto chce evropská spojená kinematografie zaujmout něčím jiným – nejčastěji kontroverzí, kterou si americká studia nemohou dovolit.

Co se stane, když se kontroverze obrátí proti původní (možná i dobré) myšlence, ukazuje Černá Venuše na více než dvou a půl hodinách. Zejména v posledních třiceti minutách se sledování filmu mění v opravdu tristní zážitek. Ať už jste seriálový divák nebo milovník mnohahodinových opusů Bély Tarra, příště si rozhodně raději pustíte šest dílů čehokoli. Ostatně, i pustit si plyn se jeví jako radostnější varianta.

Černá Venuše (Vénus noire)

Drama / Historický
Francie / Itálie / Belgie, 2010, 159 minut

Režie: Abdellatif Kechiche
Hrají: Yahima Torrès, André Jacobs, Olivier Gourmet, Elina Löwensohn, François Marthouret, Michel Gionti, Jean-Christophe Bouvet

Hodnocení: 1*

Jak se Vám líbil tento článek?
Jak se Vám líbil tento článek?


Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..