2 fotky 
Legendární román Jméno růže, díky kterému zná Umberta Eca celý svět, začal svého autora tak trochu štvát. „Některé věci mě štvaly. Některé výrazy nebo opakování už mě nebavily,“ vysvětlil autor, co ho vedlo k aktualizování svého díla. Přiznal také, že se řídil i postřehy od čtenářů a čtenářek.
Umberto Eco přepsal Jméno růže. Některé věci mě štvaly, přiznal. Zdroj: Nakladatelství Argo
Román Jméno růže se stal doslova světovým fenoménem. Přesto se Umberto Eco nebál a vzal si knihu takříkajíc do parády.
„Mluvit o ‚přepsání‘ je trochu přehnané. I jiné knihy jsem postupně opravoval a upravoval na základě připomínek od čtenářů a překladatelů – a nikdo si toho ani nevšiml,“ vysvětlil Eco v rozhovoru pro Corriere della sera. Upravené a aktualizované vydání v překladu Zdeňka Frýborta vydalo nakladatelství Argo.
Citáty, citáty a zase citáty
Ovšem nebyly to jen kosmetické úpravy, zásadních změn doznaly například i portréty Viléma a knihovníka. Jsou jiní dokonce i tělesným vzhledem.
A podle Eca za to mohou citáty. „Když jsem psal Jméno růže, liboval jsem si v citátech,“ vysvětlil. Po třiceti letech, jak sám přiznal, se ovšem rozhodl, že dílo odlehčí. „V portrétu knihovníka jsem odstranil jeden citát, protože mi už nepřipadal podstatný, tím se trochu změnil. A Vilémovi jsem ustřihl žluté chlupy čouhající z uší, ale ne proto, aby se podobal Seanu Connerymu, jak se tvrdí,“ dodal.
O chlupy totiž Vilém přišel kvůli Sherlocku Holmesovi. „Připadalo mi teď, že jsem až moc zdůraznil odkaz na Sherlocka Holmese, jako by nestačilo jméno Vilém z Baskervillu. Tehdy mě takové analogie bavily, ale nemám to zapotřebí, tak jsem mu chlupy ustřihl. To jsou jediné dva pozměněné portréty postav. Předělal jsem je, aby byly samostatnější, nezávislé na pramenech. Dnes jsou víc středověcí.“
Text upravoval zejména pro čtenáře, když odstranil latinské citáty. „Knížky se prodalo třicet milionů výtisků, mohl jsem se na čtenáře klidně vykašlat. Ale jelikož jsem se třicet let románu nedotkl, tím čištěním jsem se teď téměř bavil,“ uvedl Umberto Eco.
Román Jméno růže žije dál
Na sklonku života vzpomíná mnich Adso na události, jichž byl svědkem, když v roce 1322 pobýval se svým mistrem, učeným františkánem Vilémem z Baskervillu, v jistém severoitalském opatství. Mělo zde dojít k jednání mezi stranou císařskou a papežskou, ale klid kláštera narušila série záhadných vražd.
Tak začíná proslulý román Umberta Eca Jméno růže. Lze jej číst jako detektivku nebo jako historické vyprávění, Eco se však inspiruje i románem gotickým či iniciačním.
Pátrání po neznámém vrahovi, vrcholící v bludišti klášterní knihovny, je pro autora navíc záminkou, aby podal neobyčejně plastický obraz evropského středověku, vztahem křesťanského intelektuála k nekřesťanské učenosti počínaje a kacířskými učeními a inkviziční praxí konče.
