Italský spisovatel, literární vědec, estetik, sémiolog, filosof a teoretik středověku Umberto Eco je muž všestranných zájmů. To se odráží i v jeho originálních a poutavě psaných románech, z nichž hned tím prvním, nazvaným Jméno růže (1985), se nesmazatelně vepsal do povědomí tisíců čtenářů po celém světě.
Umberto Eco, uznávaný literární teoretik i praktik. Zdroj: Wikipedia Commons
Přitom nechybělo málo a životní dráha piemontského rodáka se mohla ubírat zcela jiným směrem. Ecův otec si přál, aby se z jeho syna, narozeného na jaře roku 1932, stal v budoucnu právník. Leč mladý Umberto Eco přání otce nevyslyšel a namísto toho zamířil do Turína za studiem středověké filosofie a literatury.
Eco jako teoretik
Studia úspěšně zakončil v roce 1954 prací o Tomáši Akvinském. Záhy nastoupil na místo kulturního editora v italské státní televizi Radiotelevisione Italiana (RAI), kde se mu podařilo navázat důležité styky do budoucna, zejména pak se skupinou avantgardních malířů, hudebníků a spisovatelů, která měla velký vliv na jeho myšlení.
Čtěte také: Miloš Urban. Spisovatel, kterému se říká český Umberto Eco
V roce 1959 si vydobyl uznání v odborných kruzích díky knize Sviluppo dell’estetica medievale, v níž se věnuje středověké estetice. Téhož roku opustil místo ve státní televizi a stal se hlavním editorem milánského nakladatelství Casa Editrice Bompian, zároveň započal dráhu vysokoškolského profesora na domovské univerzitě v Turíně.
Zlomový rok
V mnohém zlomovým byl pro Eca rok 1962. Jednak se oženil s německou profesorkou umění Renate Ramge, s níž má v současnosti dvě děti, a jednak vydal knihu Otevřené dílo (Opera aperta), v které představil svůj koncept „otevřeného“ textu.
Ve světě knih nalezl Umberto Eco domov, lásku, radost i zaměstnání. Zdroj: sxc.hu
Jeho teorie vychází z myšlenky, že text nemá pouze jeden pevně daný význam. Význam nějakého textu podle Ecova mínění vyvstává až ze vzájemné interakce mezi knihou a jejím aktivním čtenářem. V pozdějším díle tuto myšlenku dále rozvíjel a prohluboval. Vedle toho upínal rovněž svůj zájem k množství mnohostranných témat z oblasti estetiky, sémantiky, filosofie jazyka nebo středověkých studií.
Napsal celou řadu teoretický knih a esejí, je autorem bezpočtu příspěvků do různých periodik a časopisů. Doposud přednáší na univerzitě v Bologni. Za svou teoretickou práci si vysloužil velké uznání a obdržel nemalý počet ocenění.
Od teorie k praxi
V pozdějším věku se Eco podle všeho rozhodl vyzkoušet své literární teoretické znalosti v praxi a v osmačtyřiceti letech vydal svůj první román Jméno růže (Il nome della rosa). Těžko zařaditelná kniha, v níž čtenář nalezne směs sémiotiky, analýzy bible, středověké historie a detektivní zápletky, našla širokou odezvu a dodnes zaujímá významné místo v dějinách světové literatury.
Čtěte také: Umberto Eco: Jméno růže. Když tajemství zabíjí
Podobně mnohovrstevnatým dílem byl i druhý Ecův román Foucaultovo kyvadlo (Il pendolo di Foucault), v němž napínavě líčí příběh o odhalení tajemného spiknutí souvisejícího s templáři, rozenkruciány a svobodnými zednáři. V pořadí třetím románu nazvaném Ostrov včerejšího dne (L’isola del giorno prima) se Ecovi podařilo věrně zachytit duchovní rámec Evropy během třicetileté války.
Eco a Pražský hřbitov
Následoval historický román Baudolino (Baudolino), ve kterém Eco zavádí čtenáře do Evropy na přelomu dvanáctého a třináctého století a seznamuje je mimo jiné s legendou o křesťanském království kněze Jana, ležícím kdesi v Asii. V románu Tajemný plamen královny Loany (La misteriosa fiamma della regina Loana) Eco spolu s hlavní postavou knihy vzpomíná na duchovní a historické události dvacátého století.
Poslední Ecův román, Pražský hřbitov (Il cimitero di Praga), vzbudil u českých čtenářů již kvůli svému názvu velký ohlas. Eco v něm poodhaluje osudy tajného agenta a zdatného intrikána Simoniniho, jenž podle všeho stál za většinou politických spiknutí v Evropě v devatenáctém století.
Hledání smyslu a významu
Ecovy romány se vymykají oproti jiným románům svou stavbou a stylem. V souladu s jeho literární teorií nabízejí množství různých výkladů, z nichž žádný nelze prohlásit za jediný správný. Proto je jakákoliv interpretace obtížná. Což však není na škodu. Právě tato skutečnost činí originální Ecovy romány skutečnou labužnickou pochoutkou!
Zdroj: DOLEJŠÍ, Pavel: Školní slovník světových spisovatelů. 1. vyd. Humpolec: Pavel Dolejší, 2007.
