Režisér Lukáš Jůza: Monodrama je šťastný začátek pro režijní debut

Lukáš Jůza, herec spolku Kašpar, má za sebou režijní debut. Francouzské monodrama Baterka Miki se od února hraje v pražském Divadle v Celetné. Jak inscenace vznikala a zda se dala skloubit s natáčením doku-dramatu Cyril a Metoděj se ptal TOPZINE.cz.

Lukáš Jůza je členem spolku Kašpar, který působí v Divadle v Celetné. Foto: Hana Švarcová, TOPZINE.cz

Pocházíte z Karlových Varů, kde jste studoval gymnázium. Hned nato přišla DAMU. Pamatujete si na přijímačky?

Pamatuji si je matně. Měli jsme tři kola a zažil jsem asi to co každý z herců na DAMU, monology, pohybové zkoušky a zpívání. Hlavně si pamatuji, že jsem si v roce 1997 před druhým kolem, které začínalo ráno, chtěl dát čaj na Staroměstském náměstí cestou k DAMU. Byla tam otevřená jediná hospoda a já si koupil čaj za padesát korun, což mě tenkrát hodně vyvedlo z míry.

Hodně studentů se napoprvé na DAMU nedostane.

Já jsem vyloženě netoužil DAMU studovat. Ale protože jsem s kamarády dělal amatérské divadlo, a hlavně děvčata měla ambice stát se herečkami, tak jsem dělal přijímačky s nimi. Přijímačky jsme dělali ze souboru asi čtyři a mě vzali, což jsem nechápal.

Lukáš Jůza (1979), rodák z Karlových Varů, studoval na DAMU v ročníku například s Petrem Lněničkou, Jitkou Nerudovou nebo Filipem Nuckollsem. Ti nyní působí ve spolku Kašpar jako herci a poslední jmenovaný jako režisér. Čtyři sezony strávil v Kladně a potom v roce 2005 odešel do spolku Kašpar, kde je dodnes. Zahrál si například v Bestiáři, Ordinaci v růžové zahradě nebo Comebacku. Pro večerníček Hajaja Českého rozhlasu napsal sedmidílné vyprávění Příběhy z lesa za Velkým kopcem. Vloni mu vyšla knížka Pohádky Kejklíře Kiliána, kterou ilustrovala jeho manželka Petra.

První čtyři sezony jste strávil ve Středočeském divadle v Kladně a pak odešel do spolku Kašpar, ve kterém jste dodnes. Jak jste se ke Kašparům dostal?

V Kašparu je hodně mých spolužáků z DAMU, kteří sem na rozdíl ode mě přišli hned po škole. Mými spolužáky jsou Petr Lněnička, Jitka Nerudová, Markéta Coufalová, která tu hrála, a Filip Nuckolls. Všichni jsme spolužáci z jednoho ročníku a první premiéra, kterou tu dělali, byla Krvavá svatba, ve které jsem s nimi hrál také, i když jsem byl zároveň v angažmá v Kladně.

Jste u Kašparů osmým rokem. Není na čase změnit prostředí?

Mně je tady dobře. Vyhovuje mi systém divadla, že nejsme zaměstnanci a jedeme na smlouvy. Čtyři roky zaměstnancem mi úplně stačilo, protože je to velká nesvoboda. Musíte dělat vážně všechno, co vám řeknou. Tady to funguje tak, že se dá lidem přečíst text, který mají zkoušet, jestli to vůbec zkoušet chtějí. Mohou to dokonce i odmítnout, což si v angažmá nedovolíte. Navíc víte rok dopředu, v čem budete hrát, což se vám v angažmá nestane. Tam se kolem toho dělají zbytečně hloupé tajnosti. Měl jsem často pocit, že se k hercům chovají jako k nedospělým lidem.

Editorka rubriky Anna Kottová vedla rozhovor v kavárně Divadla v Celetné po první repríze Baterky Miki.

S Petrem Lněničkou jste studoval na DAMU a hrajete s ním i v některých inscenacích spolku Kašpar. Ve kterých?

Hrajeme spolu v Běsech, v Plešaté zpěvačce, hrajeme spolu v Růži pro Algernon, v Mikulášových patáliích. To je teď asi všechno.

Je nějaká z inscenací, která vám více přirostla k srdci?

Přiznám se, že mám rád vážnější věci. Rozhodně mám moc rád Běsy, ale to asi většina lidí ze souboru. Měl jsem rád Krvavou svatbu. Plešatou zpěvačku nebo Komunismus hraju rád. Ve všech představeních vlastně hraju rád, ale v některých radši, což je velmi příjemný stav.

Měla premiéru inscenace Baterka Miki, což je váš režijní debut. Mohl byste nám svými slovy ten příběh nějak přiblížit?

Text je zvláštně strukturovaný, takže příběh je na přeskáčku a postupně z toho vylézá. Jednoduchými slovy je to příběh outsidera, kterého potkalo v životě plno neštěstí a který se zvláštním způsobem zamiluje do dívky z ulice.

Zmínil jste, že text je na přeskáčku a různě se rozvíjí. Bylo těžké režijně udržet linku příběhu?

Určitě. Myslím, že to je těžké i na pozornost pro diváka proto, že to bylo tak těžké na čtení. Nad tím jsem strávil hodně dlouho. Analyzoval jsem si, co po čem bylo, a udělal si podrobnou časovou osu, abych v tom byl dokonale zorientovaný.

Petr Lněnička je jako Miki na scéně sám.
Zdroj: Michal Hladík, Divadlo v Celetné

Baterka Miki je monodrama. Proč jste si vybral zrovna hru francouzské autorky Natachy de Pontcharra?

Text jsem nenašel já, ten v Kašparu poletoval asi tři roky a nakonec se to vyvrbilo tak, že jsem ho režíroval. Možná, že monodrama je šťastný začátek pro režijní debut, protože máte jenom jednoho herce a snáz to ukočírujete. Komunikace a spolupráce je samozřejmě lehčí, když jsou jenom dva lidé, režisér a herec. Kromě toho jsem si vybral Petra (Lněničku, pozn. red.), o kterém si já osobně myslím, že je dobrý herec. Od začátku jsem chtěl, aby to hrál on.

Dnes se inscenace hrála teprve podruhé. Chtěl byste v současnosti ještě něco upravit?

Už nic měnit nebudu, protože se to má dělat ve výjimečných případech. Jsem s tím, jak ta inscenace vypadá, spokojený. Já chtěl udělat takovou inscenaci. Lidé mají různý vkus a budou mi říkat různé věci, to je mi v uvozovkách trochu jedno. Kvůli něčímu názoru nebudu měnit inscenaci, kterou jsem postavil. Petr se v tom bude víc a víc zabydlovat a divadlo je živý organismus, tak to bude pokaždé trochu jiné, což je jen a jen dobře.

Jak se vám s Petrem Lněničkou spolupracovalo? Hádali jste se, nebo spíš doplňovali.

Nehádali jsme se a Petr byl strašně dobře připravený. Bylo vidět, že o tom hodně přemýšlel ještě předtím, než jsme měli čtené zkoušky. Text jsme poměrně dlouho jen četli a rozebírali. Ale hlavně jsem řešil rozpor, že mám režírovat kolegu z divadla, spolužáka a kamaráda. Hned na začátku zkoušení jsem mu řekl, že skutečně nejdu režírovat jeho herectví. Petr je ten, kdo stojí před diváky, on hraje. Já byl jen ten, kdo hlídal a stavěl příběh na jevišti divadelními prostředky. Hlídal jsem si věci kolem a strukturu inscenace. Byla to hodně společná práce.

Co se týče pohádek, nejprve jste se pustil do sedmidílného vyprávění pro večerníček Hajaja na Českém rozhlase. Co vás k tomu vedlo?

Psaní je to, co mě baví odmalička. Jak někdo říká, že bude hercem, tak já asi v pěti letech říkal, že budu spisovatelem. Potřebu psát mám odmala. A teď už jsem konečně ve věku, kdy jsem načerpal životní zkušenosti. Napsal jsem plno toho, co bylo špatné, abych to mohl zahodit a poučit se. Napsat pohádky pro rozhlas mi nabídli na základě rukopisu mojí knížky, která vyšla až potom.

Lukáš Jůza hraje, režíruje a píše knížky pro děti. Zdroj: Michal Hladík, Divadlo v Celetné

Ta vyšla vloni, jmenuje se Pohádky kejklíře Kiliána. Je mezi tím psát knížku a psát pro rozhlas rozdíl?

V rozhlasu byl jasně daný časový formát. Vystavět příběh na strašně malé ploše, protože jeden díl má necelých deset minut, je mnohem obtížnější než v pohádkách, které jsou delší. Jinak je to podobné. Nebyla to pohádka dramatizovaná, ale čtená, tak to k literatuře mělo hodně blízko.

Asi nebyla náhoda, že to četl Marek Němec, herec spolku Kašpar.

Nebyla. Bylo moje přání, aby to četl někdo z Kašparu a režisér si vybral Marka Němce.

Nyní hrajete v připravovaném doku-dramatu ve stylu BBC s názvem Cyril a Metoděj – Apoštolové Slovanů.

Zítra mě naberou v Brně po představení a odvezou do skanzenu Modrá. A příští týden poslední čtyři dny strávím v raném středověku.

Kde a kdy se to bude vysílat?

V České televizi, která je koproducentem. Měli jsme to dotočit už v prosinci. Pak se to posouvalo, takže se dotáčí až teď. Ale stále to má mít premiéru kolem Cyrila a Metoděje, protože nás čeká kulaté výročí 1150 let od jejich příchodu. Právě k tomuto výročí to vzniká.

Předpokládám, že hodně se točilo na Moravě.

Ano, minimálně polovina.

Je náročné skloubit divadelní povinnosti v Kašparu s filmovými na Moravě?

Jak to vyjde. Někdy má člověk strašně moc volna a pocit, že se nudí. Pak se většinou sejde hodně věcí a člověk se nezastaví. Někdy jsou nepříjemné přejezdy, kdy vás po představení odvezou na Moravu, vy přijedete ve tři hodiny v noci a v šest ráno vstáváte.

Koho ve filmu hrajete?

Já hraju Gorazda, což byl jeden z moravských velmožů, který se stal učedníkem Cyrila a Metoděje. Po smrti Metoděje, který umřel jako druhý z bratrů, se stal jeho nástupcem na biskupském stolci.

Zahraje si s vámi mimo jiné i Roman Zach jako Metoděj. Kdo další?

Ondra Novák hraje Cyrila. Hezkou roli knížete Svatopluka hraje Honza Jankovský, který u nás hostuje v Cyranovi a jinak hraje v Činoherním studiu v Ústí. Z těch známých herců mě napadá třeba Milan Bahul, kterého znají diváci z Ordinace, hraje knížete Rostislava.