RECENZE: Baterka Miki se předvedla v Celetné. Chybí jí duše

FOTO: Petr Lněnička, inscenace Baterka Miki
Petr Lněnička je jako Miki na scéně sám. Zdroj: Michal Hladík, Divadlo v Celetné

Letošní sezona spolku Kašpar patří ponuré atmosféře a podivínům. V linii s názvem Kašpar.Noir se nyní hraje kromě Léčitele a Tetování také únorová novinka Baterka Miki. Do čela monodramatu se postavil Petr Lněnička.

Baterka Miki vystupuje z řady ostatních inscenací. Zaprvé jde o monodrama a zadruhé se zapsala jako režijní debut Lukáše Jůzy, jednoho z herců spolku Kašpar. Inscenace dle hry francouzské autorky Natachy de Pontcharra vypráví o hlídači parkoviště Mikim, který pracuje na částečný úvazek pouze v úterý a zamiluje se do holky od vedle. Happy end? Nikoliv. Neosloví ji, a aby se o ní dozvěděl víc, začne jí prohrabávat odpadky.

Děj na převyprávění nepatří ke složitým, ale jeho struktura působí neuspořádaně až přeházeně. Dala by se rozdělit na dvě nesourodé části, kterým chybí pojítko. V první se dozvídáme o Mikiho životě z několika příběhů a druhou tvoří ucelenější blok o lásce a odpadcích.

hana-svarcovaOčima Hany Švarcové: V kompozičně složitém příběhu inscenace Baterka Miki, jehož pointa vyvěrá nenápadně na povrch až na samém konci, se v hlavní roli hlídače parkoviště představil Petr Lněnička. Příběh duševně nemocného Mikiho ztvárňuje tak, jako by se jednalo o naprosto přirozené záležitosti. Svým civilním, po emocionální stránce ukázněným herectvím vzbuzuje v divákovi dojem, že každá úchylka je normální. Proto působí závěrečné probuzení jako blesk z čistého nebe.

Hořkost Mikiho osudů podtrhuje scéna zaplněná odpadky a neutěšeným dojmem působící klec, zpočátku oplocení hlídaného parkoviště, posléze mříže ve vězení. Inscenace Baterka Miki si nelibuje v naturalistických popisech Mikiho duševního stavu. Pouze realisticky a přirozeně s ohledem na pocity hlavního hrdiny podává divákovi zprávu o tom, že život může být pěkně hořký. A v tom tkví skrytá síla inscenace Baterka Miki.

Hodnocení: 80 %

Co se týče jazyka, klade Baterka Miki na diváka vysoké nároky. Dlouhé vypravování obohacuje mnoho detailů, a tak není vždy snadné udržet pozornost a zorientovat se v hlavní dějové lince. Jakmile myšlenkami odběhnete jinam, těžko se vracíte zpět. Přesto se režisérovi Lukáši Jůzovi podařilo při převodu složitého textu na divadelní scénu udržet smysluplnou rovinu.

FOTO: Petr Lněnička, inscenace Baterka Miki
Petr Lněnička je na scéně celou dobu sám.
Zdroj: Michal Hladík, Divadlo v Celetné

Monodrama klade vysoké nároky nejen na diváka, ale i na herce. Musí udržet zájem publika a neztratit s ním kontakt. To se Petru Lněničkovi dařilo jen zčásti. Chyběl mu zápal, energie, uvolněnost, radost z hraní a vlastní, třeba i komičtější, přínos. Lněničku, ač velmi dobrého herce, který třeba v Mikulášových patáliích září, svazovala zpočátku nejistota.

Upjatost a strnulost se dostala do jeho hereckého projevu a naopak mu chyběla lehkost, kterou náročný text i postava Mikiho potřebují. Miki, jednodenní hlídač parkoviště, se mi víc jeví jako mladý jednodušší ňouma, osamělý ztroskotanec bez partnerky a nakonec i zoufalý stalker. V podání Petra Lněničky ale vyzněl jako starý mládenec a hloupý pobuda.

Recenzujeme: Tetování v Celetné se vám pod kůži nevryje

Naopak scéna i světelný design přidaly monodramatu na zajímavosti. Prostředí vybavené mnoha rekvizitami věrohodně vykresluje náročné prostředí parkoviště. Odpadky, prázdné lahve, pneumatika. Stále má tak Lněnička s čím hrát, i když například loupání jablka už působí příliš prvoplánově. Světla Ondřeje Růžičky dokážou na scéně vytvořit působivou atmosféru světla a stínu a jsou důležitým prvkem inscenace. Plně osvětlená světla, takřka bodové světlo na hlavního hrdinu, nápadité LEDky na kole nebo baterka v kelímku povzbudí divákovy smysly.

Vzhledem k náročnosti textu není celkově inscenace špatně vystavěná. Nutí sice diváka neztratit pozornost, ale zároveň jej dokáže zaujmout scénou i světly. Baterce Miki ale chybí duše v podobě barevného a zapamatovatelného hereckého výkonu.

Baterka Miki, Divadlo v Celetné, autor: Natacha de Pontcharra, režie: Lukáš Jůza, hrají: Petr Lněnička

Hodnocení: 70 %

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Anna Kottová
Narodila se jako revoluční dítě v listopadu roku 1989. Chodila na čtyřleté Gymnázium Na Zatlance. I díky tomu se dostala na vymodlenou žurnalistiku a poté na mediální studia na FSV UK v Praze. Do redakce TOPZINE.cz nastoupila v podzimním měsíci listopadu léta Páně 2010. Píše pro rubriku divadlo především recenze a rozhovory. Od května 2011 působila jako zástupkyně editorky a od listopadu 2011 vedla divadelní rubriku. Od června 2013 se vrátila zpět na redaktorskou pozici, protože miluje psaní. Jakékoli pochvalné komentáře i ostrou kritiku můžete zasílat na: anna.kottova@topzine.cz

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*