RECENZE: White House Down. John McClane konečně našel následovníka

Mladší verze McClanea učí liberálního prezidenta střílet. Zdroj: Falcon
Mladší verze McClanea učí liberálního prezidenta střílet. Zdroj: Falcon

Expert na proamerickou ideologii Roland Emmerich se vrací po snímku, který by od něj nikdo nečekal (Anonym), ke svému řemeslu. Přinesl příběh o hrdinném prezidentovi, kterého před teroristy zachraňuje hrdinný svalovec v bílém tílku.

Nový film Rolanda Emmericha je dílo s různě namixovanými motivy, které jste už někde zahlédli. Ať už jde vyloženě o narážky na starší snímky (Smrtonosná past), patos (ostatní Emmerichova tvorba) nebo název podobný nedávnému kousku Antoina Fuquy (Pád Bílého domu). Mix je to namíchaný přesně tak, aby seděl jeho fanouškům. Jenže ouha. Kdo mezi ně nepatří, nadšený z kina odcházet nebude. Bylo by naivní očekávat od mazáka Emmericha, že se změní.

White House Down je přesnou ukázkou toho, co snad kromě zmíněného Anonyma Emmerich točí. Míchá zde žánr rodinného dramatu s akčním filmem, kde je hlavním symbolem, který jen tak neopustíte, protože se v něm odehrává většina děje, Bílý dům. Ten je momentálně v ohrožení, neboť parta teroristů si usmyslela, že by ho mohla obsadit a vydírat americkou vládu pomocí jejího prezidenta a několika rukojmích. To by to ale nebyl Emmerich, aby nenašel hrdinu, který tomu všemu hodlá zabránit.

McClane konečně našel pravého syna

Hrdina by kupodivu mohl v klidu odsunout nepříjemného syna Johna McClanea v poslední Smrtonosné pasti a posadit se na jeho místo. Channing Tatum nejen že díky své muskulatuře umí nosit zakrvácené a ušpiněné bílé tílko, ale disponuje talentem na načasování vtípků. Oproti Pádu Bílého domu tak dostanete odlehčenější verzi, která ve stylu právě akčních hrdinů typu McClane jede v kolejích drsňáků-vtipálků.

Mladší verze McClanea učí liberálního prezidenta střílet. Zdroj: Falcon
Mladší verze McClanea učí liberálního prezidenta střílet. Zdroj: Falcon

To není ale jediná podobnost se staršími filmy. Emmerich navzdory moderním akčňákům s monumentálními výbuchy, a hlavně digitální akcí přináší výbuchy realističtější a akci kontaktní. Několikrát dojde k pěstním soubojům (mimochodem výborně přehledně nastříhaným), střílení konečně nevypadá, jako by herci ve skutečnosti drželi v rukách špalek před modrým pozadím, a po digitálu jsou cítit leda nepotřebné přelety helikoptérou.

Tatínek má zbraně, dcerka zase smartphone

Podobnou nostalgii najdete i v rozdělení jednotlivých rolí. Hlavní hrdina, bývalý voják, jenž se uchází o funkci prezidentova bodyguarda (a nakonec ji tak trochu dostane), je sice ve svém životě spíše neúspěšný, ovšem v krizové situaci dokáže jednat a vytěžit z ní maximum. V Bílém domě je navíc zavřen spolu se svou dcerou, která po vzoru tatínka nahrává zločince na smartphone (což je mimochodem povedený kontrast mezi novou a starou dobou). Prezident se nebojí stát také akčním hrdinou a padouši nejsou chladné stroje bez charismatu.

Má tedy nový Emmerichův film nějaký problém? Sám o sobě ne. Režisér se oproti snímku 2012 vrací opět do vod precizní režie a skvěle vybraného castingu (Jamie Foxx coby prezident s jižanským přízvukem a brýlemi, které si nesměle nasazuje, aby mohl střílet, trumfuje Billa Pullmana ze Dnu nezávislosti jako nic). Snímek vypadá výborně a poskytuje poctivou vymývačku na líný, nepřemýšlivý večer.

[flowplayer src=’https://www.topzine.cz/wp-content/uploads/2013/07/white-house-down-tariler.mp4′ width=640 height=300 splash=’https://www.topzine.cz/wp-content/uploads/2013/07/white-house-down-5.jpg’]

Jenže… Jakmile začnete přemýšlet, máte problém. White House Down se rozhodně nesnaží být nijak závratně inteligentním filmem, především co se týče ideologie. Ta je smrknutá do jednoduchého „my jsme USA a nenecháme si šlapat po trávníku, ani před Bílým domem“. Kdo dokáže vypnout během úvodní půl hodiny, kdy se představují hlavní postavy, je spasen. Kdo ne, bude každých pět minut trpět, protože se na něj budou valit proamerické symboly jeden za druhým.

Může to být parodie?

Prezident zbožňující americkou historii a Abrahama Lincolna, hlavní hrdina bojující kdysi v Afghánistánu, padající vlajka, ovšem vzápětí zvednutá malou holčičkou, všemohoucnost Spojených států související s jadernými zbraněmi a ty už mírně otravné trubky hrající v patriotických momentech filmu…

Zaslechla jsem názory, že to vše je parodie. Že si jen režisér narozený v německém Stuttgartu dělá ze všech slintajících Američanů, kteří vezmou White House Down za modlu, srandu.

Je to asi, jako kdyby si Iveta Bartošová z nás všech dělala šoufky. Kdyby to jednou někde elegantně upravená vysvětlovala, poklekla bych před ní na kolena a prohlásila bych ji za mistra klamu a parodie. Jenže jako u ní, tak i u Emmericha tomu stále nevěřím a považuji tento precizně natočený film s výbornými hereckými výkony jen za snahu naplnit co nejvíce své kapsy. A na patriotech to jde snadno.

Verdikt Pavlíny Nouzové:

Pavlína NouzováJen málokdy jsem byla u hodnocení nějakého snímku takto na rozpacích. Roland Emmerich umí točit a umí přesně naplnit to, co si na začátku stanoví za cíl. Umí jasně načrtnout charaktery i těch nejvíce vedlejších postav a navigovat diváka v průběhu filmu tak, aby chápal jednotlivé zvraty (např. ukáže na krátkou chvíli daný předmět, aby ho za půl hodiny jedna z postav použila – třeba Youtube účet a další).

Ale stále se snaží do spousty scén cpát nesnesitelný patos a ideologii, nad kterou by Oliver Stone skřípal zuby. Pořád to ale neznamená, že si film neužijete. Dejte Rolandovi šanci.

Hodnocení: 60 %

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Pavlína Nouzová
Narozena v roce 1989 v Praze, absolventka Žurnalistiky na FSV UK a studující Mediální studia na téže škole. Od roku 2009 píše na TOPZINE.cz, do konce roku 2012 fungovala i jako editorka rubriky Film a TV a zástupkyně šéfredaktora. Stále ale pokračuje ve svém recenzentském snažení.

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*