×
TOPZINE.cz

RECENZE: Pina. Mrtvá tanečnice ožívá ve 3D filmu. Ne, není zombie

Pina Baush byla slavná tanečnice a choreografka. Než nad ní zvítězila rakovina. Režisér Wim Wenders se snažil zdokumentovat její dílo, jenže během natáčení mu jeho hlavní hrdinka zemřela, a tak se rozhodl jí spíš vzdát hold.

Tanečníci ze souboru Piny Bausch nejsou dokonalí, Zdroj: distributor filmu

Co to vlastně režisér Wim Wenders natočil? Dokument? Drama? Původně plánoval zdokumentovat cestu napříč světem, kde by choreografka Pina Bausch představovala své dílo na pódiu lidem bažícím po tanci. Sama ho milovala, dříve i tančila. Jenže pak se objevila rakovina…

Život Wima Wenderse byl hodně ovlivněn americkou kulturou, proto tento Němec roku 1978 i odešel do Spojených států. Zde vznikl jeden z jeho nejznámějších filmů Paříž, Texas. Po svém návratu domů natočil své mistrovské dílo, jeden z nejpůsobivějších filmů světové kinematografie Nebe nad Berlínem, jehož americký remake Město andělů viděl každý fanoušek Meg Ryan.

Rakovina je prevít, to si uvědomili nejen všichni přátelé Piny, ale z části i sám Wenders. Musel sejít ze svého původního plánu, protože jak natočit dokument o životě právě zemřelého člověka, který se má ale skládat ze současných, nových záběrů? Wenders se s tím vypořádal po svém. Natočil snímek, který vám po informační stránce skoro nic neřekne. Ale není právě takový i tanec?

[album:https://www.topzine.cz/wp-content/uploads/dm-albums/2011_pina/]

Tanec nejen podle názoru samotné Piny je něco náznakového, emotivního, co se nemusí doslovně vysvětlovat. Nepochopili jste celé představení? Nevadí, tady má zvítězit forma nad obsahem. Nepřemýšlejte, nechte se unášet náladou.

Informační hodnota nula

Stejný jako tanec je i film Pina. Což je sice jeho největší klad, zároveň ale i největší zápor. Jen výjimečně se natočí snímek, v němž by forma natolik korespondovala s hlavním tématem, tedy že nemusíte mluvit slovy, abyste někomu něco sdělili. Zároveň vás ale postupně uchvátí osobnost samotné Piny Bausch a přibližně v polovině filmu začnete mít chuť se o ní něco skutečně dozvědět.

Jistě, pořád vám bude v hlavě znít „nemusíš znát data, abys pochopil člověka“, ale zároveň budete chtít vědět, odkud Pina pochází. Jací byli její rodiče, jak se k práci choreografky dostala, kolik úsilí to stálo?

Tady se už původní záměr dokumentu rozchází právě s dramatem, kde s Pinou prožíváte okamžiky jejího života, ale ne tak, jak se skutečně udály, nýbrž z kroků a tanečních pohybů.

Očima Oldřicha Mánerta: Podobně jako samotná Pina Bausch i veterán Wim Wenders se ve své polodokumentární poctě slavné choreografce snaží vyjádřit jen a pouze tancem. Rekonstrukce původních vystoupení jsou vkusně doplňovány o oku lahodící scény z přirozených industriálních prostředí, které ještě umocňují ladné taneční pohyby všech protagonistů. Radost z tance z plátna přímo sálá, a to nejen kvůli jednomu z nejlepších využití 3D technologie vůbec. Malou kaňkou na precizně vysoustruženém celku je ale obsahová a informační řídkost. O Pině Bausch se toho dozvíte opravdu jen velmi málo, což je vzhledem k její zajímavosti škoda.

Hodnocení: 4****

Kromě záznamů jednotlivých představení zde opět ve stylu dokumentu dojde i na mluvící hlavy, tedy lidi, zde Pininy tanečníky, kteří řeknou třeba jen větu o tom, jak se s ní seznámili nebo jak jim poradila v tanečním projevu. Opět, nic konkrétního, má to ale zase své kouzlo oproti systematickému hustění informací do co nejkratší doby.

Některé tance vás doslova uchvátí

Mírně nepochopitelně také mohou působit jakési kulturní vložky. Velká představení se totiž odehrávají v divadle, pak se ale náhle přesunete třeba do pískovny nebo do centra města, kde vybraný tanečník předvede svou asi minutovou show. Co to má sdělovat? Proč jsou ve městě, co to je za tanec? Až ke konci se dozvíte, že jde o starší díla Piny, která si ten konkrétní tanečník oblíbil nejvíce, a tak si je zopakoval na nějakém neobvyklém místě. Další prvek, kterým Wenders sice dokumentuje něčí tvorbu, ale zároveň jí vzkládá nepokrytou poctu.

Lepší 3D než Avatar

A na závěr ono neustále proklamované 3D. Třetí rozměr se stal pro některé diváky spíš otravným než bonusem. Stačí vzpomenout třeba na Souboj titánů. Nudný, nezajímavý snímek, ve kterém to 3D prostě nebylo (sama mohu dosvědčit, moje supr čupr 3D brýle byly záhadně poškozené, avšak při jejich sundání jsem si všimla, že vůbec nejsou potřeba).

Výkon mužských tanečníků také může dojmout

Wenders k tomu ale přistupuje úplně jinak než hollywoodská produkce. Hraje si s třetím rozměrem, využívá ho při tanci, při skocích, při pohledech tanečníků do kamery. A jeho dílo působí plasticky. První evropské hrané 3D, pro mě osobně zřejmě i nejlepší 3D mimo tvorbu IMAXu (ano, je sice hezké se trojrozměrně proletět s Avatarem, ale nic to nevyjadřuje). Tady má totiž smysl. Vtáhnutí do tance, když točíte film o choreografce, je několikanásobně důležitější než vtáhnutí do nějaké akční řežby.

Pina (Pina)

Drama
Německo, 2011, 100 min

Režie: Wim Wenders
Hrají: Regina Advento, Malou Airaudo, Ruth Amarante, Pina Bausch, Rainer Behr, Andrey Berezin, Damiano Ottavio Bigi, Bénédicte Billet, Aleš Cucek, Clementine Deluy

Hodnocení: 4****



Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..