3 fotky 
!Exkluzivní rozhovor!Ondřeji Novákovi bylo před nedávnem 26 let. A už teď ho mohli čeští diváci vidět v jedné z nejdůležitějších rolí ve velkofilmu Lidice. Přesto tento herec neusíná na vavřínech a pro Topzine.cz řekl, jak to vidí se studiem nebo dalším herectvím.
Ondřej Novák jako lidický Karel Šíma, Zdroj: distributor filmu
Studujete žurnalistiku a studoval jste herectví. Cítíte se být více herec, nebo novinář? K čemu více tíhnete?
Tahle otázka přichází možná moc brzy. Právě teď se cítím být hlavně studentem, který by rád dokončil školu, konkrétně tu druhou, novinářskou. A pak se uvidí. Jako herec si člověk moc vybírat nemůže, buď pro něj nějaké role jsou, anebo ne. O novinařině tohle neplatí, což ale neznamená, že se práce shání líp. Ale baví mě obojí a kromě toho bych si rád zkusil i plno dalších věcí. Naštěstí se už dneska nemusí člověk tolik trápit s volbou povolání, volit si bez životních zkušeností jednu profesi a vykonávat ji celý život. Obdivuju cílevědomé lidi, ale sám dávám přednost tomu, co mě baví – a pokud jsem schopen si tím vydělat aspoň na jídlo a nájem, pak jsem šťastný člověk.
Ondřej Novák se nejprve mihl například v Ordinaci v růžové zahradě nebo filmu Případ nevěrné Kláry. Proslavil se ale až jako syn Karla Rodena v dramatu Lidice. Nyní hraje i v divadlech nebo v televizní pohádce Micimutr po boku Martina Dejdara nebo Vojtěcha Dyka.
Jak jste se k herectví vlastně dostal? A na druhou stranu, čím vás oslnila žurnalistika?
Jeviště mě přitahovalo od té doby, co jsem jako kluk začal chodit do divadla. Byl jsem poměrně uzavřený, ale tím víc mě tahle forma projevu lákala, ta možnost být na chvíli někým jiným a být tak vnímán ostatními. Poprvé jsem si to zkusil na základní škole, kde jsme se spolužáky sami nazkoušeli Cimrmanův Záskok a později ještě Švestku. Na gymnáziu jsem kolem sebe shromáždil podobné nadšence a založil studentský divadelní spolek, kde jsem si zkoušel i režírovat. Abych se ubezpečil, že se hraní můžu dál věnovat, přihlásil jsem se na konzervatoř. Dokonce mě přijali, ale už jsem byl v polovině gymnázia, a tak jsem se rozhodl jít až po maturitě na DAMU.
Žurnalistika byla logičtější volbou, nebyla za tím taková snaha o překonání vlastních nedostatků jako u herectví. Snad proto jsem se k ní dostal až později, po dvou letech studia DAMU. Od dětství rád čtu i píšu, mám rád češtinu a rád prozkoumávám její možnosti, ale na druhou stranu nemám tolik autorské imaginace a snad ani trpělivosti, abych napsal něco víc než jen povídku nebo básničku. Novinařina umožňuje práci s jazykem i těm, kdo neumějí příliš fabulovat.
Nikdy jste nepřemýšlel ani o scenáristice? I z povídky se dá udělat pěkný scénář.
Z některých ano, ale mě při psaní povídek nejvíc obtěžovalo skládat dialogy. A psát scénáře bez dialogů, s tím bych asi moc nepochodil. Navíc si člověk musí uhlídat všechny postavy, aby nebyly prohlédnutelné, aby nemluvily stejně. Scenárista nebo dramatik tvoří svojí prací jen materiál pro práci jiných lidí a měl by jim dobře posloužit. Novinář nebo prozaik může být v tomhle směru mnohem svobodnější, protože tvoří konečný produkt.
Když zůstaneme u herectví, vaše nejnovější role je Karel Šíma ve filmu Lidice. Jak jste se k této roli dostal?
Asi tím nejobvyklejším způsobem, jakým se neznámý začínající herec může k filmové roli dostat. Režisérka Alice Nellis mě našla pomocí castingové agentury, pozvali mě spolu s dalšími kandidáty na kamerové zkoušky, kde jsme improvizovali na některé situace ze scénáře, a za čtrnáct dní mi castingová režisérka volala, že si mě Alice vybrala pro roli syna Karla Rodena. Jim za tu roli vděčím především a pak taky Petru Nikolaevovi, který po nemocné Alici Nellis projekt přebíral – za to, že si mě nechal.
Čtěte recenzi: Lidice jsou sebepožírající velkofilm o národní tragédii
Spolu s hereckým kolegou Markem Adamczykem
Jaké pocity ve vás zanechaly vzpomínky z natáčení?
Dneska mám pocit, jako bych na těch pár týdnů vystoupil ze svého života a žil život někoho jiného, a tím myslím nejen Karla Šímy, ale i filmového herce: někoho, koho opečovávají produkční, maskéři, kostyméři i štáboví kuchaři. Sledoval jsem to hemžení na place s nadšením, ale taky s vědomím, že to může být zároveň i naposled, co jsem součástí něčeho tak úžasného.
Bylo těžké se do role vžít, nebo jste si hned připadal, jako by to vše bylo skutečné?
Nemůžu říct, že by to bylo těžké. Všechny scény mojí postavy byly ve scénáři tak prostě a srozumitelně, a přitom citlivě popsány, že stačilo tomu uvěřit a šlo to samo. Ten kluk, Karel, tam prožívá věci, které zná skoro každý kluk, a kromě nich taky takové, které nikdo zažít nechce. Některé tragičtější věci jsem od sebe spíš odstrkoval, ale nakonec mě stejně vtáhly.
Co jste o Lidicích věděl ještě předtím, než jste roli dostal? Věděl jste, že jeden člověk přežil?
Přiznám se, že jsem nevěděl mnoho. Asi jen to, co se člověk dozví ve škole nebo dočte v encyklopedii: holá fakta, obecnosti, data a čísla. Příběh lidického vraha jsem znal jen okrajově z románu Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále, kde na mě zapůsobil asi ze všeho nejvíc.
A o dětech z Lidic, které přežily, jste se dozvěděl něco víc?
Věděl jsem, že je brali na převýchovu, i to, že se pak podařilo je najít a vrátit. Ale konkrétní osudy těch lidí jsem neznal. Knížkami o Lidicích jsem se probíral až v průběhu natáčení, ale dávkoval jsem si to, aby mě ta hrůza příliš nesklíčila. Příběh mojí postavy se odehrával hlavně před lidickou tragédií a zdaleka nebyl jen cestou na popraviště, to jsem měl na paměti především.
Čtěte rozhovor s režisérem Nikolaevem. Do scénáře Nellis prý zasahoval jen minimálně
Hlavní roli si v Lidicích zahrál Karel Roden
Když jste v knížkách četl o popravených mužích, jaký jste měl pocit, když jste věděl, že jednoho z nich budete hrát?
Určitě hlavně pocit obrovské zodpovědnosti. Bylo zřejmé, že jestli se nám ten film povede, nahradí v hlavách diváků už napořád obecný vztah k té události konkrétními obrazy. Byla to v tomhle směru podobná zodpovědnost, jakou má novinář – vyprávět příběh co nejpravdivěji.
Myslíte, že máte něco společného s filmovým Karlem Šímou?
Jsem si jistý, že mám. Kdybych s ním neměl nic společného, asi by nikoho nenapadlo mi tu roli dát: dobře vím, že je v herectví vždycky nejlepší vycházet především z vlastních možností a vlastností. Tak ještě na divadle se mi může stát, že budu v rámci dané koncepce hrát obtloustlého čtyřicátníka, ale herectví ve filmu je vždycky pravdivější – a co už je na herci víc pravda než on sám? Obzvlášť, když je před kamerou začátečníkem. Alice Nellis tohle jistě taky věděla.
A které vlastnosti byste mohli mít společné?
Vzhledem k tomu, že je to veskrze kladná postava, je těžké tuhle otázku zodpovědět, aniž bych se tu nějak chválil. Dá se říct, že v mnoha situacích, ve kterých se Karel Šíma ve filmu vyskytuje, by se Ondřej Novák choval stejně nebo velmi podobně. Jen v hudebním nadání za Karlem zaostávám.
Dokázal byste popsat, co vám vaše role dala?
Dostal jsem příležitost, jakých je v hereckém životě málo. Skvěle napsaná postava, vynikající partneři, dokonale fungující štáb a ve výsledku výborný a mimořádně důležitý film. I kdybych už vážně nikdy neměl nic natočit, tak za tuhle šanci budu do konce života vděčný.
Máte ve filmu nějakou scénu, kterou jste si opravdu oblíbil?
Je jich víc, ale dvě za všechny: klášterní scéna, ve které Anička dává Vaškovi tašku s masem, a pak když jde František Šíma na gestapo a žádá, aby byl zastřelen.
Zalíbila se vám nějakým způsobem ona doba?
Meziválečná doba a kultura se mi líbila asi vždycky, válečná pochopitelně míň. Mám moc rád Voskovce a Wericha, jejich hry a písničky, filmy Martina Friče, tehdejší módu, automobily i idealistickou politiku. Svět se tehdy – aspoň z dnešního pohledu – zdál jednodušší. Ale možná si to dneska komplikuje každý z nás sám.
Máte na mysli něco konkrétního?
Je to asi otázka rychlosti. Všechno je dneska rychlejší – komunikace, auta, filmy. Mně vyhovuje trochu pomalejší tempo, abych se mohl kochat krajinou po vzoru pana doktora z filmu Vesničko má středisková. Jinak člověk tím vším prosviští a na konci si nepamatuje nic než silnici a interiér auta.
Kde vás mohou vaši příznivci v nejbližší době vidět?
V září bych měl odehrát dvě představení v Synagoze na Palmovce, od října pak budu hrát ve dvou malostranských divadlech: v Divadle Na Prádle v dramatizaci románu Na větrné hůrce a s Divadlem NaHraně v Divadle Kampa v adventní komedii Mesiáš a také v inscenaci Slyšet hlasy, kterou jsme nazkoušeli ještě na DAMU a v říjnu ji budeme hrát úplně naposledy. A na Štědrý večer bude ČT vysílat pohádku Micimutr, kde hraju hodného loutkáře Vítka.
Lidice
Drama/Válečný/Historický
Česko/Polsko, 2011, 126 minutRežie: Petr Nikolaev
Hrají: Karel Roden, Zuzana Fialová, Zuzana Bydžovská, Roman Luknár, Veronika Kubařová, Ondřej Novák, Norbert Lichý, Jan Budař, Sabina Remundová
