Svět viděný dětskýma očima je krásnější a čistší. Poezie není pro dítě jen hrou, ale i prostředkem poznávání a součást procesu formování jeho osobnosti. Připravili jsme pro vás stručný přehled vývoje české poezie pro děti.
Četba pomáhá rozvíjet fantazii. Zdroj: sxc.hu
Literatura je pro vývoj dítěte velmi podstatná, neboť rozvíjí jeho obrazotvornost, cit pro jazyk a přispívá k rozšiřování slovní zásoby. Je důležitá z hlediska mentální, etické a estetické výchovy. V předškolním věku jsou pro děti nejvhodnější různá říkadla, hádanky, básničky a krátké pohádky. Školáci čtou nejčastěji delší pohádky, povídky ze života dětí, rytmické verše, starší děti mají rády dobrodružné příběhy či dívčí románky.
Naučná literatura
První stádium vývoje umělé poezie pro děti a mládež mělo především cíle didaktické a poučující. Od poloviny 16. století se ve verších začínal objevovat světský obsah, stále ale převažoval vzdělávací a výchovný cíl, který přetrvával až do 19. století. Děti četly převážně díla určená pro dospělé čtenáře nebo díla inspirovaná lidovou slovesností.
Vlivem osvícenství docházelo k rozšíření slabikářů a abecedářů. V průběhu 19. století se tvůrci poezie často inspirovali lidovou slovesností, využívali různá pořekadla a říkadla. K výchovným prvků postupně přibyly i prvky zábavné.
Romantičtí básníci sbírali lidové písně a pohádky. Čím dál více se snažili přiblížit se světu dítěte. Básník Henrich Hoffman namísto přikázání pobavil děti postavičkou špinavého nemytého kluka a dalších nezbedů (Ježipetr). Říkal, že jeho veselé historky nejsou o nic méně didaktické, jen v nich využívá jiný postup, který je dětem bližší.
Poezie 19. století
Od 50. let až do přelomu století tvorba intencionální poezie pro děti rostla. U nás ovlivnila například Josefa Václava Sládka, který se zaměřoval na krásu české přírody a domova, využíval obrazný a prostý jazyk (například sbírky: Zvony a zvonky, Zlatý máj, Skřivánčí písně). Rozdíl mezi dospělým a dítětem je ale v jeho dílech stále rozpoznatelný.
Intencionální literatura pro děti je psána záměrně pro dětského čtenáře.
Neintencionální literatura pro děti byla psaná původně pro dospělé, ale dnes je dětmi čtena (například Robinson Crusoe či romány Julese Verna).
Během první poloviny 20. století byla poezie pro děti ovlivňována politickými proměnami, do literatury se dostávaly i ideologické myšlenky. V poezii převládal patos, autoři vyzdvihovali ideály národa, domova a práce. Okupační období znamenalo radikální zvrat v české poezii pro děti a mládež, zejména docházelo k sepětí s básnickou tvorbou pro dospělé.
Literatura je pro výchovu dětí důležitá.
V období meziválečném se básnická tvorba pro děti a mládež ustálila. Vypadalo to, že veršované vyprávěnky ze života zvířat, z přírody, verše o rodině a domovu se stanou klasickým modelem vytváření básnických textů pro děti. O to významnější byl přínos Vítězslava Nezvala a Františka Halase, básníků, kteří byli doceněni až postupem času.
Moderní pohádka Vítězslava Nezvala nazvaná Anička skřítek a Slaměný Hubert (1936) byla předznamenáním nových cest moderní poezie pro děti. Autor zde poprvé využil slovní hříčky, asociace a humor. Poezie se v tomto období stala věkově univerzálnější. Básnická tvorba byla věnována především dětem předškolního věku, které již mají plně rozvinutou fantazii.
Moderní poezie pro děti
Autoři se zaměřovali hlavně na jednoduchá životní fakta, vztah k rodině a přírodě. Nezval ale provedl výraznou změnu. Nechal promluvit fantazii, preferoval spontánnost, volné asociace a hravost. Na svět se díval dětskýma očima, vnímal ho bez logické souvislosti právě tak, jako to dělávají děti. Tvořil zpočátku zejména v kratších lyrických prozaických útvarech. Nezvalův hrdina okolní věci pouze nepozoroval, ale vnímal je v nějaké činnosti, například ve hře.
Také básníci František Halas či František Hrubín hledali inspiraci v dětství. Jak v poezii pro děti, tak v poezii pro dospělé využívali dětských motivů zejména v době války. Radostná doba dětství jim poskytovala jakýsi úkryt před válečnými hrůzami.
V básni František ve sbírce Ladění uvádí František Halas:
Já k dětem šel jsem pro rozumy
všelicos z nebe ještě umí
a nepotázal jsem se s tak zlou
když ten čas tolik utíká.
(HALAS, František: Ladění. Praha: Československý spisovatel, 1955.)
Halasovy verše připomínají rozhovor dospělého a dítěte, přičemž oba partneři jsou si rovni. Ačkoli má dítě méně zkušeností než dospělý, je schopné plně prožívat nádheru světa. Tuto schopnost již dospělý člověk ztratil. Proto ve sbírce Ladění nalezneme jak báseň Poučení otcovské, tak Poučení synovské.
Poučení otcovské
To nejsou vlnkyto rusalek jsou jména
a to co slyšíš Brnky brnky
je harfa Vltavina
trošku rozladěná
Ty rusalky když mají hlad hned luna strojí večeři
na stříbře po dvou kačenkách
Ať běží tam kdo nevěří
Tma tmoucí tma
stříbro pak umývá
Poučení synovské
Když probudí se hlína je to myš
Je-li sklu zima zaroste větvičkami
Ryba je hastrmanní lžička Víš
A slza Slza je voda co je sama
František Hrubín se ve své poezii pro děti přiklonil k folklórním formám. V Hrubínově tvorbě se objevují říkadla, popěvky, veršované pohádky s lidovými motivy, ale také autorské pohádky. Didaktické prvky se objevují například v jeho sbírkách Říkejte si abecedu (1948) nebo Školákův rok (1955). Vztah k dětství a cit pro dětskou fantazii projevil mimo jiné ve sbírkách Je nám dobře na světě (1951) nebo Říkejte si se mnou (1943).
Svět očima dítěte
Obecně můžeme říci, že moderní autoři se dívají na svět očima dětského hrdiny a také ho tak vnímají. Dochází ke splynutí autorova subjektu se subjektem dítěte, ruší se protiklad mezi dětským příjemcem textu a autorem.
Tento protiklad existoval v poezii od poloviny 19. století a na počátku 20. století. Aby mohlo dojít k tomuto novému pojetí vztahu mezi dítětem a dospělým, musel se člověk přestat dívat na dětství jako na dobu přípravy pro další život. Musel si uvědomit, že právě v dětství získáváme základy pro tvoření vlastní osobnosti.
Seifert básníkem dětí
Blízko poetice Františka Hrubína byla například díla Jana Čarka, který vyobrazoval idylický vztah člověka, přírody a zvířat (sbírka Ráj domova). V 50. letech rozvíjelo několik básníků model tzv. sládkovsko – hrubínovsko – čarkovské poezie. Mezi tyto autory patřili Jan Alda, Josef Hiršal či Lumír Čivrný.
V padesátých letech zaujímal významné místo v poezii pro děti a mládež Jaroslav Seifert. V jeho tvorbě se objevují lyrizované vzpomínky na dětství, spontánnost a uvolněnost (např. Chlapec a hvězdy, Koulelo se koulelo). K psaní ho inspirovaly mimo jiné také obrázky Mikoláše Alše a Josefa Lady.
Dětské motivy se promítaly i do jeho tvorby pro dospělé (Maminka, Jaro, sbohem). V šedesátých letech se poezii pro děti věnoval ve sbírce V sedmém nebi člen Skupiny 42 Jiří Kolář. Josef Hiršal s Bohumilou Grögrovou vydali společně dílo Co se slovy všechno poví (1965). Využívali hru s jazykem a také kaligrafické písmo. V poezii se objevoval i humor a nonsensové prvky.
Reliéf na hrobě Jaroslava Seiferta. Zdroj: wikimedia.org
Po srpnových událostech roku 1968 se řada básníků nuceně odmlčela. Patřili mezi ně například Jiří Kolář, Karel Šiktanc, Josef Hiršal, Pavel Šrut). Do poezie se vrátili ve většině případů v 80. letech nebo později. Mezi oficiální básníky 70. a 80. let patřil například Miroslav Florian, který vydal mj. básnické sbírky Třesky, plesky či Jaro, napověz. V jeho dílech se objevují vzpomínky na vlastní dětství, vlastenecké motivy, metafory.
Oficiální generace
K mladé oficiální generaci patřil Michal Černík, v jeho sbírkách (například Kdy má pampeliška svátek) si čtenáři mohou povšimnout opakujících se motivů dětství, domova a přírody. V osmdesátých letech se do popředí dostal Jiří Žáček, jehož tvorba byla charakteristická spontánností, nápaditostí, smyslem pro humor, improvizací a slovními hříčkami.
Mezi jeho nejznámější sbírky patří Dobrý den, Praho; Kdo si se mnou bude hrát, Okurková sezóna či Aprílová škola. Žáčkovy básně se těší velké oblibě především díky humoru, melodičnosti básní a schopnosti oslovit široký okruh čtenářů.
Počátkem devadesátých let se opětovně vydávaly výbory z děl klasiků, kteří před rokem 1989 nemohli oficiálně vydávat (například Ivan Blatný či Jan Zahradníček).
Autoři hledali v 90. letech novou inspiraci a snažili se ozvláštnit dětskou poetiku, přikláněli se k epice, meditativní poezii nebo nonsensu. Poezii pro dospívající nahrazovaly v 90. letech písňové texty. Mezi oblíbené písničkáře patřili Karel Kryl, Jaromír Nohavica, Jan Vodňanský, Petr Skoumal či Zdeněk Svěrák a Jaroslav Uhlíř.
Zdroj: POLÁK, J.: Přehledné dějiny české literatury pro děti a mládež a četby mládeže. Praha: SPN, 1987.
