3 fotky 
Josef Václav Sládek – básník soustředící se na motivy domova, země, národa a krajiny, zakladatel novodobé poezie pro děti, překladatel. Oslavou rodného kraje patřil ke generaci ruchovců, překladatelská činnost ho pojila ke skupině lumírovců. Jeho pohled na svět ovlivnil pobyt v Americe, kde poznal obě tváře demokracie – svobodu i útlak indiánského a černošského obyvatelstva.
Josef Václav Sládek se narodil ve Zbirohu do rodiny zedníka. V Praze absolvoval Akademické gymnázium a na univerzitě přírodní vědy a jazyky, avšak studium nedokončil. Redigoval almanach Ruch, jenž byl vydán na počest položení základního kamene k Národnímu divadlu roku 1868. Policie ho podezírala, že podněcuje opoziční hnutí proti Vídni (vyprovokované v Čechách rakousko-uherským vyrovnáním z roku 1867).
Využil tedy pozvání zámožného Čechoameričana, podpory od spolku Svatobor a zálohy z Národních listů k cestě do Ameriky. Po necelých dvou letech se vrátil a stal se členem redakce Národních listů (sblížil se tak s J. Nerudou a J. Arbesem).
Neštěstí prolomil v úspěchy
V roce 1873 se Sládek oženil s dávno vyvolenou dcerou starosty z Počátek, ale manželství nebylo příliš šťastné. Jeho žena zemřela při porodu mrtvého dítěte, takže jejich vzájemné soužití už nešlo zachránit. Ve druhém manželství se stal tatínkem dcerky Helenky, jíž věnoval sbírky veršů pro děti.
Nádraží ve Zbirohu
Roku 1875 odešel z Národních listů a začal se živit jako učitel angličtiny. Spolu s O. Hostinským a S. B. Hellerem se starali o časopis Lumír, který v roce 1873 obnovil J. Neruda. Tiskl tam své překlady povídek populárního amerického spisovatele B. Harta.
V letech 1877 až 1899 řídil Lumír sám a pokoušel se vymaňovat slovesnou tvorbu z poručníkování politických stran a žurnálů a z českého provincialismu.
Toto světoobčanství obhájil ve sporech s Osvětou, ale v defenzivě se octl v době nástupu moderních proudů koncem století. V této době ochladlo i jeho přátelství s J. Zeyerem, k němuž jako jedinému z lumírovců se mladí manifestačně hlásili. Zemřel po těžké nemoci uprostřed práce na překladu dramatického díla Shakespearova (33 svazků).
Sládkova raná tvorba
Sládkovy rané cykly fejetonů a příběhy inspirované pobytem v Americe vyšly až posmrtně (Americké obrázky a jiná próza – 1914, nové vydání pod názvem Má Amerika – 1998). Sládek se však věnoval převážně poezii.
Ve své první básnické sbírce Básně (1875) vzpomíná se smutkem na svoji první ženu, součástí jsou rovněž verše z Ameriky (kritické vůči tamnímu utiskování indiánů a plné stesku po domově). Druhá Sládkova sbírka Jiskry na moři (1880) obsahuje verše osobní lyriky, ale rovněž verše politického odboje a úsilí o probuzení lhostejných krajanů.
Inspirací se mu stal pobyt v USA. Zdroj: sxc.hu
Ve Sládkově životě nastal zlom a jeho šťastné druhé manželství jej podnítilo k básnické tvorbě z osmdesátých let: Světlou stopou (1881), Na prahu ráje (1883), Ze života (1884) a Sluncem a stínem (1887). Ve svých sbírkách uplatňuje optimistický pohled na život i národní snahy. Formálně mají blíže k tvorbě Vrchlického, dřívější prostý a střídmý jazykový výraz vystřídal dokonalejší verš lumírovské školy.
Sládek dětem
Ve sbírkách určených dětem navazoval na lidovou píseň, rozehrával hravou představivost a humor (Zlatý máj – 1887, Skřivánčí písně – 1888, Zvony a zvonky – 1894). Tyto sbírky se staly vzorem autorům poezie pro děti v dalších generacích. Veršem, který připomíná lidovou píseň a užívá tradičních rozměrů, náznakovostí a úsporností výrazu se i ostatní Sládkovy básně odlišují od ruchovsko-lumírovské opisnosti a patosu.
Selské písně coby symbol vlastenectví
Mimořádný úspěch zaznamenaly Selské písně, jež tlumočily postoje moudrého rolníka odevzdaného řádu práce, přírody a rodu. Jedinec zde vystupoval jako rodinný člověk, nacházející útěchu v dětech a hospodaření a svůj osud připodobňující zrnu směřovanému zemi.
Tuto sbírku doplnily znělky povzbuzující národ k sebevědomí a k nepokornému jednání (Selské písně a České znělky – 1890). Básně se šířily v zhudebněních, zapůsobily dokonce na P. Bezruče.
V básnických obrazech selského života pokračoval sbírkami Starosvětské písničky a jiné písně (1891) a Směska (1892). Na Selské písně navazují Nové selské písně (1909). Politická nota zaznívá ze sbírky České písně (1892), v níž Sládek podporuje snahu českého národa v bojích za jazyková práva. Pozdní poezie tematizovala melancholii a smrt, ale na rozdíl od dekadentní stylizace tak činila v duchu lidové písně, kterou někdy parafrázovala (Písně smuteční – čas. 1901, V zimním slunci – 1897, Za soumraku – 1907).
Sládek překladatel
Sládek po celý svůj život pracoval jako překladatel z angličtiny, rovněž i z polštiny a ruštiny. Přeložil indiánský epos Henryho Longfellova Píseň o Hiawatě (1872, přeprac. 1909), mýtus o božském indiánském náčelníkovi, Byronovy Hebrejské melodie (1892), oslavující selský stav, přeložil dobrodružné Kalifornské povídky (1874, 1909) Brat a Harta.
Životním dílem a odkazem Sládkovým však zůstal překlad třiatřiceti Shakespearových dramat, vynikající živým dramatickým jazykem, pro nějž se udržely na divadelních prknech dlouhou dobu.
Lesní studánka
Znám křišťálovou studánku,
kde nejhlubší je les,
tam roste tmavé kapradí
a vůkol rudý vřes.Tam ptáci, laně chodí pít
pod javorový kmen,
ti ptáci za dne bílého,
ty laně v noci jen.Když usnou lesy hluboké
a kolem ticho jest,
a nebesa i studánka
jsou plny zlatých hvězd.
Zdroj: LEHÁR, J. a kol.: Literatura od počátků k dnešku. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998.
