Básník, novinář, překladatel, který za svého života prošel mnoha uměleckými směry a také změnou básnické poetiky. Zatím jediný český nositel Nobelovy ceny za literaturu.
Český básník Jaroslav Seifert, Zdroj: math.cas.cz
Jaroslav Seifert pocházel z proletářské rodiny ze Žižkova, otec byl původně zámečník, jenž prošel několika zaměstnáními, mimo jiné se živil také jako obchodník s obrazy, ke své profesi se vrátil během první světové války. Seifert byl od roku 1912 studentem žižkovského klasického gymnázia, v šesté třídě záhy propadl a opakoval ji externě na gymnáziu na Vinohradech, studia však nedokončil. Roku 1919 se vrhl na žurnalistickou kariéru.
Seifertova žurnalistická dráha
Díky svým levicovým názorům, jež do jisté míry ovlivnil i jeho otec (činný sociální demokrat), a rovněž žižkovské proletářské prostředí se Jaroslav Seifert dostal do komunistického tisku. Od roku 1921 působil v redakci Rudého práva, dále několik měsíců v brněnské Rovnosti, v letech 1922 až 1929 v Komunistickém nakladatelství a knihkupectví (k tomuto místu mu dopomohl S. K. Neumann). Stal se také odpovědným redaktorem satirického časopisu Sršatec, později obrázkového týdeníku Reflektor.
Seifertova reliéfní podobizna, jejímž autorem je Dalibor Plichta, Zdroj: wikimedia.org
Své verše začal publikovat (debut v plzeňském časopisu Omladina 1918) pod patronací S. K. Neumanna. Roku 1920 se stal zakládajícím členem uměleckého sdružení Devětsil. O dva roky později byl pověřen sestavením čísla Proletkultu, jenž byl věnován devětsilské tvorbě. S přítelem K. Teigem redigoval Revoluční sborník Devětsil, s dalšími poté i avantgardní revue Disk a Pásmo, za dočasného sblížení Devětsilu s brněnskou Literární skupinou 1924 též tři čísla jejího měsíčníku Host. S Teigem podnikl (1924) cestu do Itálie a Francie. K jeho blízkým přátelům náleželi S. K. Neumann, F. Halas, V. Vančura, V. Holan nebo J. Palivec.
Per aspera ad astra – Trnitou cestou ke hvězdám
V roce 1929 spolupodepsal manifest proti novému vedení KSČ v čele s K. Gottwaldem a byl ze strany vyloučen. Patnáct let pracoval jako redaktor v divadelní revui Nová scéna, v Almanachu Kmene, v Panoramě a v tisku sociální demokracie (Pestré květy, Ranní noviny). Po druhé světové válce byl redaktorem deníku Práce a řídil kulturní měsíčník Kytice. Od roku 1949 se stal spisovatelem z povolání.
Zasazoval se proti nesvobodě a dogmatismu – ve výzvách představitelům režimu, jež žádaly o milost pro vězněné a perzekvované spisovatele, v projevu na sjezdu spisovatelů (1956), při vedení rehabilitační komise Československého svazu spisovatelů v letech od roku 1968 až 1969, podpisem Charty 77.
Kralupy nad Vltavou: Místo posledního odpočinku básníka Jaroslava Seiferta, Zdroj: wikimedia.org
Ve druhé polovině padesátých let prodělal těžkou nemoc pohybového ústrojí, na několik let se básnicky odmlčel a nové verše začal psát až v polovině šedesátých let. V letech 1969 až 1970 působil jako předseda SČS. Odmítl vstoupit do normalizačního spisovatelského svazu, publikoval v samizdatu a v zahraničí. Oficiální nakladatelství vydávala jeho nové básně téměř od konce sedmdesátých let, a to navíc v cenzurované podobě a v omezeném nákladu.
V roce 1984 se stal Jaroslav Seifert nositelem Nobelovy ceny za literaturu. Převzala ji však za něj jeho dcera kvůli jeho špatnému zdravotnímu stavu. Tehdejší režim tuto cenu ignoroval, dokonce ani v novinách se o tom neobjevila žádná zpráva. Zemřel v roce 1986 na selhání srdce. Po smutečním obřadu v bazilice sv. Markéty v Praze – Břevnově byl pohřben do rodinného hrobu v Kralupech nad Vltavou.
Autor proletářské poezie, poetismu i básní aktuálních na politická i kulturní témata
Jeho začátky jsou spjaty s proletářskou poezií, konkrétně ve sbírkách Město v slzách (1921), jež je dedikována „básníku z nejmilejších“ S. K. Neumannovi, a Samá láska (1923), v níž těžil ze svého dělnického původu. Seifertovy proletářské básně jsou psány volným veršem s nepravidelným rýmem, mají v sobě naivní revoluční romantismus, prýští z nich i záměrný primitivismus a citlivost.
Božena Němcová, Zdroj: wikipedia.org
Poté opouští proletářskou poezii a dostává se k poetismu, básně zakládá na fantazii, opojení krásami a radostmi světa, exotice či překvapujících asociálních a slovních hříčkách. Sem řadíme lyrický deník z cesty do Francie Na vlnách TSF (1925, TÉLEGRAPHIE SANS FIL – bezdrátová telegrafie nazvaná později Svatební cesta) a Slavík zpívá špatně (1926).
Poezie jako píseň
Ve dvacátých a třicátých letech se Seifertova poezie ustaluje do podoby písňové melodie, hovorového jazyka a citového, zdůvěrňujícího vztahu ke světu, jenž je občas střídán ironií. Převažují zde motivy milostného okouzlení, neúprosného plynutí času či nostalgické vzpomínky (Poštovní holub – 1929; Jablko z klína – 1923; Ruce Venušiny – 1936).
Básně na příležitostná časová témata otiskoval Seifert v sociálnědemokratickém tisku, především v Právu lidu a v Ranních novinách (Zpíváno do rotačky – 1936). Na sklonku třicátých let zesílil smysl pro aktuálnost orientací na soudobá politická a kulturní témata, například v básnických néniích za T. G. Masaryka (Osm dní – 1937), rovněž intenzivním vztahem k osudům rodné země (Zhasněte světla – 1938), za války v motivech domova, české krajiny a zejména Prahy (Světlem oděná – 1940; Kamenný most – 1944), i ve verších hledajících posilu v tradicích národní kultury (Vějíř Boženy Němcové – 1940) a v neposlední řadě i v básnických komentářích provázejících pražské Květnové povstání a osvobození země (Přilba hlíny – 1945).
Jaroslav Seifert také překládal, Zdroj:sxc.hu
V prvním poválečném desetiletí se Seifertova poezie inspirovala dílem M. Alše (Šel malíř chudě do světa) i Boženy Němcové (intimně laděná skladba opěvující všemocnost lásky Píseň o Viktorce – 1950), nebo citově zabarvenými vzpomínkami na rodnou Prahu a okolí domova (Maminka – 1954; Chlapec a hvězdy – 1956 – inspirován obrázky J. Lady).
Po těžké nemoci změna poetiky
Návrat Jaroslava Seiferta k tvorbě po těžké nemoci znamenalo i opuštění dosavadní poetiky. Vzdal se harmonizujícího melodického verše, pevné strofiky i rýmu ve prospěch nostalgie a skepse a celkové prozaizace projevu (Koncert na ostrově – 1965; Halleyova kometa – 1967; Odlévání zvonů). Tyto náznaky se objevovaly už ve čtyřicátých a na konci padesátých let. Intimní zpovědi v podobě celoživotního účtování (Morový sloup, samizdat 1973; Kolín nad Rýnem 1977, Praha 1981) měly původně Seifertovo dílo uzavřít, následovaly však sbírky Deštník z Piccadilly a Býti básníkem, pro něž je typické vnímání stylistických postupů, které by odváděly pozornost od reflexí a oslabovaly jejich poselství.
Na své dětské zážitky vzpomíná v lyricky laděné prozaické knize Hvězdy nad Rajskou zahradou, ve stáří memoáry Všecky krásy světa (samizdat 1979, Toronto a Kolín nad Rýnem 1981, Praha 1982), v nichž vzpomíná na mnoho svých přátel. Přiklání se zde k výrazné beletristické stylizaci, sem tam využívá pohádkové postavy, jejímž výsledkem je spíše laskavá poetizace než autentická dokumentárnost.
Seifert překladatel
Jaroslav Seifert rovněž v raném období překládal, především G. Apollinaira a P. Verlaina. Spolu s hebraistou S. Segertem přeložil starozákonní Píseň písní (v knize Pět svátečních svitků – 1958). Redigoval také několik příležitostných sborníků a připravil několik výborů, především z autorů sobě blízkých – J. Nerudy a J. Vrchlického.
Píseň o lásce
Slyším to, co jiní neslyší,
bosé nohy chodit po plyši.
Vzdechy pod pečetí v dopise,
chvění strun, když struny nechví se.
Prchávaje někdy od lidí,
vidím to, co jiní nevidí.
Lásku, která oblékla se v smích,
skrývajíc se v řasách na očích.
(…)
Ze sbírky Jaro sbohem
Zdroj: Forst, Vladimír a kol.: Lexikon české literatury. Praha: Academia 2008.
