Marian Vojtko: Rád saju ostatním energii, protože jí mám sám málo

FOTO: Marian Vojtko
Marian jako kněz Frolo v muzikálu Quasimodo. Zdroj: osobní archiv Mariana Vojtka

Operní a muzikálový zpěvák Marian Vojtko slaví kulaté, 40. narozeniny. TOPZINE.cz v rozhovoru zjistil, jak se Marian cítí, s kým oslavoval i co plánuje do budoucna.

FOTO: Marian_Quasimodo
Marian Vojtko si zahrál kněze Frola v muzikálu Quasimodo. Zdroj: osobní archiv Mariana Vojtka

Cítíte nějakou změnu v souvislosti se svým věkem?

Naštěstí jsem s věkem žádnou zásadní změnu nezaznamenal, kromě té pozitivní, že se mi v poslední době ozývají kamarádi a přátelé, na které mi normálně nezbývá čas. Takže z tohoto pohledu by kulatiny mohly být častěji. Samotný věk příliš neřeším, protože jsem pracovně vytížený, ale slaví se a ještě dlouho se slavit bude.

Připadáte si dospělejší nebo zodpovědnější?

Myslím si, že jako člověk jsem úměrně věku zodpovědný. A co se týče dospívání, říká se, že chlapi zrají postupně, takže po duševní stránce zůstávám stále mlád.

O chlapech se říká, že zrají jako víno, o ženách naopak, že se kazí jako mléko. Myslíte, že je to pravda?

Znám ten citát trochu jinak, jak ho řekl papež Jan XXIII:  Muži jsou jako víno. Někteří se promění v ocet, ale ti nejlepší zrají s věkem. Myslím, že to platí i o ženách, ale je to individuální. Znám ženy, které jsou v padesáti mentálně i fyzicky mladší než kdejaká třicátnice, a to platí samozřejmě i o mužích. Je to o tom, jak si člověk svůj život nastaví, jestli ho bere pozitivně, zda žije společensky a kolik radosti je schopen ze sebe rozdat ostatním. Věřím tomu, že to co dáme, se nám v nějaké podobě vrátí.

FOTO: Marian Vojtko
Marian vydal v roce 2010 své první sólové album.

Marian Vojtko se narodil 20. března 1973 v Banské Bystrici, kde strávil dětství. Středoškolská léta prožil na konzervatoři v Košicích a pak se přesunul do Bratislavy, kde studoval operní zpěv na Vysoké škole múzických umění. Už více než deset let žije v Praze, kam se přestěhoval kvůli hlavní roli v muzikálu Karla Svobody Monte Christo.

V současné době je Vojtko jedním z nejobsazovanějších muzikálových zpěváků u nás. V letech 2003 až 2010 hostoval v operách Národního divadla Moravskoslezského v Ostravě. První role, kterou Vojtko získal v Praze, byla role Monte Christa ve stejnojmenném muzikálu, kde alternoval Daniela Hůlku.

Aktuálně můžete Mariana Vojtka vidět a slyšet v muzikálech Quasimodo, Kat Mydlář, Bídníci, Aida, Klíč králů nebo Tři mušketýři. V Hudebním divadle Karlín účinkuje v operetách Polská krev a Mam’zelle Nitouche.

Jaký je podle vás ideální věkový rozdíl mezi partnery?

Moji rodiče mezi sebou mají rozdíl pět let a myslím, že je to v podstatě dobře. Chlap by měl být trochu starší, aby se o dámu postaral. Taky se říká, že kluci dospívají později, tudíž potřebují vedle sebe někoho moudřejšího. Takže těch pět let je podle mě ideálních. Ale třeba František Janeček a Tereza Mátlová mají výrazný věkový rozdíl, a přitom Františkovi Terezu všichni závidíme. Jak vidno láska si nevybírá a věk neřeší.

Jaký věk ve svém životě považujete za zlomový?

V roce 2010, ve svých třiceti osmi, jsem za roli Barona Prášila dostal Thálii. Překvapilo a potěšilo mě to zároveň a beru to jako potvrzení, že něco umím. Dozvědělo se o mně víc lidí a rovněž i ti, kteří zrovna muzikálu nefandí. Vydal jsem první CD, které rozšířilo okruh mých fanoušků. Takže osmatřicet.

Říkáte, že si vás víc začali všímat po Thálii, do té doby vás hodně lidí vnímalo jen jako alternaci a srovnávali vás třeba s Danem Hůlkou. Jak jste tohle vnímal?

Byl jsem za to vděčný. Vystudoval jsem sice operní zpěv, ale po skončení školy jsem dostal nabídku do muzikálu zpívat po boku takové hvězdy, jakou byl Dan Hůlka. Jen blázen by to odmítl. Každé představení na celém světě má své alternace, tak co řešit? Dostal jsem se mezi profesionály, do velkého světa, mezi kolegy, kteří už něco dokázali. Přijali mě mezi sebe a mnohému mě naučili, takže jsem jim dodnes vděčný. Vždy jsem byl pokorný, člověk potřebuje čas, aby něco dokázal a lidé si ho všimli. Dnes mám za sebou sedmnáct muzikálů a věřím, že na mě ještě čeká spousta hezkých rolí.

Lidé si často stanovují nějaké cíle v životě, čeho chtějí dosáhnout do určitého věku. Měl jste nějaký takový cíl a jaký máte cíl do budoucna?

Tak určitě nejsem jako pan učitel Hájek z Básníků s jeho síťovým grafem, ale vždy jsem měl cíl něco v životě dokázat. A Bůh mě obdaroval hlasem, takže by byl hřích toho nevyužít. S tímto nástrojem je však pořád hodně práce, je třeba ho hýčkat a trénovat, takže cíl zůstává pořád stejný, až do konce života: učit se pořád líp a líp zpívat.

Když pomineme Cenu Thálie, co považujete za svůj největší profesní úspěch?

Největším úspěchem pro mne zůstává Monte Christo, protože tam jsem poprvé zažil ovace a obdiv publika. Hrálo se v Kongresovém centru, kam se vejde asi tři tisíce lidí. Všechno mi připadalo obrovské, jenom my jsme byli na jevišti takoví malinkatí.  A když ten ohromný dav začal tleskat, bylo to nezapomenutelné. Tam jsem si taky dokázal, že můžu zpívat vedle těch největších hvězd Česka a Slovenska. Taky to byla moje první hlavní role a ještě vedle Dana Hůlky. S ním jsem pak zpíval ve vedlejší roli v Draculovi. Nezapomenutelný Karel Svoboda mi dal šanci a později mě začali oslovovat další velcí producenti našeho muzikálového světa.

Nemrzelo vás u Draculy, že původně se hrál v Kongresovém centru, ale když jste v obnovené premiéře v roce 2009 zpíval Draculu vy, tak se muzikál přesunul do Hybernie?

Ne, to vůbec. V Kongresovém centru jsem si užil jak Draculu, tak Monte Christa a pak hlavní roli Jekylla a Hydea. Je to nádherná velká role, mnohem těžší než Dracula, protože je skoro pořád jeden z nich na scéně a od začátku do konce zpívá. Je to nádherná muzika, těžké pěvecké party a náročná herecká stránka, když hrajete dvě různé role v jednom. Nové nastudování Draculy v Hybernii mělo intimnější atmosféru, mnohem bližší kontakt s diváky, což mi dnes více vyhovuje. Na menším jevišti je mě zkrátka více.

FOTO: Marian Vojtko_Dracula
V novém nastudování Draculy Marian ztvárnil titulní roli.

Kdybyste si měl vybrat, jestli menší, nebo větší divadlo, co by to bylo?

Vše závisí od projektu a kolik lidí se na jevišti pohybuje. Kongresové centrum je veliké, hlediště je rozděleno do sektorů a akusticky to bylo tak, že třeba když zatleskala levá strana, tak pravá o tom vůbec nevěděla. Když jsou lidé víc pohromadě, tak lépe komunikují nejen mezi sebou, ale i s herci na jevišti. Přináší mi to o mnoho větší satisfakci. Divadla, jako je Hybernie nebo Broadway, mi vyhovují. No a samozřejmě nejkrásnější Karlín taky.

A co GoJa?

GoJa je takové ne úplně divadelní divadlo. Bídníci se tam hodí a já jsem rád, že se tam hrají. Jenom mám problém s tím, že jak je tam těch míst moc, a jsou rozložená i hodně vlevo a vpravo, tak na ty boční sektory někdy při klanění zapomínám. Pak mě to mrzí, protože si stejně vážím všech svých diváků. Myslím si, že je to hodně komplexní prostor pro velké projekty. Teď tam třeba chystáme Nabucca.

A jak se těšíte na Nabucca? V podstatě je to návrat k vašemu původnímu žánru.

Operu jsem zpíval ještě před dvěma lety v Ostravě, ale vždy to byly spíš lehčí žánry jako Mozart nebo Händel. A teď najednou Verdi. Velký skladatel, těžká, krásná a dramatická hudba, obrovská výzva a tvrdý oříšek. Na roli Ismaela se těším, protože je významná. Uvidím, jak se mi návrat do světa opery vydaří, čeká mě teď období pilné a seriózní práce, na které se velice těším.

Myslíte si, že se k opeře ještě někdy naplno vrátíte, nebo už zůstanete zaškatulkovaný jako muzikálový zpěvák?

Mým snem zůstává zpívat operu a doufám, že jsem se od něho ještě příliš nevzdálil. Rád bych za touto zkušeností vyrazil někam za hranice, protože tam nehrozí, že bych byl zaškatulkován jako muzikálový zpěvák. Chci se soustředit na lehčí, řekněme Mozartovské role, které mému hlasu více vyhovují. Láká mě myšlenka zkusit si práci i v jiných končinách světa.

Říkáte vyrazit do světa, uvažoval jste někdy, že se vrátíte na Slovensko?

Vyrazit jsem myslel spíš na západ než na východ, ale samozřejmě na Slovensko se vracím rád za rodiči. Slovensko je krásná a moderní země, žijí v ní milí a pohostinní lidé, ale z profesního hlediska si to moc neumím představit. Samozřejmě, pokud by mi nabídli nějakou hezkou operní roli v Národním divadle v Bratislavě, pak by to pro mě byla čest. Co se týče muzikálů, na Slovensku moc práce není. Kolébka muzikálu je tady v Praze a Slováci jezdí za muzikály do Prahy.

Máte víc fanoušků v Čechách, nebo na Slovensku?

Nejvíc jich je určitě přímo v Praze, ale fanoušky mám po celých Čechách a i na Slovensku je aktivní odnož mého fanklubu. Oni za mnou jezdí do Prahy, čehož si nesmírně vážím, nosí mi na představení úžasné dárky a speciality. Na Slovensku nejsem moc vidět v médiích, tak se o mně tolik neví. Jak se říká: Doma nikdo není prorokem, tak to platí i pro mne. Ve fanklubu už mám více než pět set členů a jsou mezi nimi i chlapi.

FOTO: Marian_autogramiada
Vojtko má silnou fanouškovskou základnu. Jeho fanklub čítá přes pět set členů.

Děláte pro fanoušky často srazy a různé akce, chystá se i něco k narozeninám?

Ano, potkáváme se několikrát v roce na srazech, pravidelně obsazují první řady sedadel nejen na všech mých představeních, ale chodí mě podporovat na všechny veřejné akce od Aše až po Ostravu, za co jsem jim vděčný. Díky nim se můžu všude cítit jako doma. Mé narozeniny jsme společně oslavili 17. března a za všechny dárečky ještě jednou moc děkuji.

Od kolika let nosíte dlouhé vlasy a uvažoval jste někdy, že je ostříháte?

Uvažuji o tom každý den, protože mi na temeni dramaticky ustupují, ale nosím je asi od patnácti let, kdy jsem byl ještě velký metalista. Vždycky když o ostříhání přemýšlím, tak se s někým poradím a výsledek je nestříhat, nestříhat, nestříhat! Takže nestříhám a nastřeluji. Jednou jsem to už absolvoval, dostal jsem asi tisíc štěpů, trvalo to dva dny a byl jsem úplně mimo, ale jsem rád, že jsem to podstoupil. Možná to zkusím znova.

Co kdyby přišla role, kvůli které by bylo třeba se ostříhat?

Na divadle jsou naštěstí možnosti, jak dlouhé vlasy schovat. Ale kdyby třeba přišla nabídka, jakou dostala Anne Hathaway v Bídnících, tedy takový honorář, že jí to ani nebylo líto, tak říkám, že ano, protože vlasy dorostou. Za deset milionů dolarů, kdo by se nedal ostříhat?

Která z rolí, které jste hrál, je vám nejbližší?

K mému charakteru se určitě nejlépe hodí upíři. Strašně rád saju ostatním energii, protože ji mám málo, tak si pomáhám jinde. I typově si myslím, že na upíra sedím. Mám prodlouženou tvář, pleš, to je přesně nejznámější Dracula Christophera Lee. Baron Prášil byl taky krásný, ale k srdci mi nejvíce přirostla role Hydea. Schválně říkám Hydea, ne Jekylla, protože ten byl hodný, s čímž jsem měl trochu problém. Jakmile však v představení nastoupil Hyde, hned jsem byl ve svém živlu.

Na jevišti se pravidelně potkáváte s několika kolegyněmi, kterou z nich máte nejradši?

Moniku Absolonovou. Je to moje dlouholetá láska a kamarádka v jedné osobě. Ona mi v těžkých chvílích nahrazuje rodinu, voláme si a radíme o všem dobrém i zlém, co život přináší. Díky tomu blízkému vztahu se před sebou nemusíme stydět ani na jevišti a po představení si výkony vzájemně hodnotíme. A taky mi, spolu se svou maminkou, hodnotí moje nové holky. Vždy, když nějakou přivedu, tak mi ji zkontrolují. Projít přísným okem Absolon klanu je pro mé přítelkyně takřka nemožné.

FOTO: Marian a Monika
Vojtkovou nejoblíbenější kolegyní je Monika Absolonová.

Když se vrátíme k vašim rolím. Hrál jste kladné i záporné role, jste v osobním životě spíš klaďas, nebo záporák?

V podstatě jsem strašně hodný hoch. Dokud mě někdo nenaštve, pak nastoupí Hyde v realitě. Prostě mám povahu po tátovi, zdravě prchlivou. Takže jsem klaďas a kliďas, ale přesně do chvíle, kdy narazím na blba.

Jaký byl nejhezčí dárek, který jste v životě dostal?

Nejhezčí dárek jsem dostal od mámy, když mi předala dopis z Vysoké školy múzických umění, že mě přijali ke studiu operního zpěvu. Nevěřil jsem si, že bych to mohl dokázat, zpěv jsem bral spíše jako koníčka. Každý dárek je v podstatě krásný, protože tím dokazujeme, že myslíme i na toho druhého. Rovněž je pro mě krásným dárkem každá nová role.

Jaký dárek byste si přál ke čtyřicetinám?

Pořád ještě čekám na vysněnou roli Fantoma opery, tak doufám, že se konečně podaří koupit licenci i do Čech. A v první řadě zdraví, ale to si snad přejeme všichni.

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Kateřina Valalik Čermáková
Narodila se v září 1989 v Hořicích, vystudovala Lepařovo gymnázium v Jičíně a pak studovala žurnalistiku na Univerzitě Palackého v Olomouci. Bylo jí to málo, tak si přibrala ještě divadelní a filmovou vědu tamtéž. S redakcí Topzine.cz spolupracuje od listopadu 2011 a přispívá do rubriky Divadlo. Od září 2012 rozčilovala své kolegy jako zástupkyně editorky, od června 2013 je rozčiluje ještě víc jako editorka rubriky.

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*