2 fotky 
Umělci jsou tvorové výjimeční, a tak nebývá výjimkou, že poněkud vyčnívají z šedivých zástupů průměrných civilistů. Dnes se podíváme na to, kterak se jejich výjimečnost projevuje na pódiu.
Pionýři koncertních výtržností, skupina The Who Zdroj: thewho.com
Ocitne-li se člověk před vřeštícím publikem, mnohdy se začne chovat excentricky, přestože v soukromí je možná znám jako nenápadný tichošlápek. U některých hudebníků si dokonce můžeme povšimnout, že výstřední návyky projevují při každém vystoupení. Angličtina má pro takové typické zvyky výraz gimmick. V následujících odstavcích rozebereme ty nejpozoruhodnější z nich.
Průkopníci vandalismu
Prvním, koho prozkoumáme, je Pete Townshend, kytarista anglické skupiny The Who, jedné ze stálic swingujícího Londýna šedesátých let. Jeho poznávacím znamením je kromě nápadného profilu (jeho kolega Roger Daltrey Townshendův vzhled shrnul slovy nos na tyčce) osobitý způsob hry na kytaru, při němž opisuje nataženou rukou velké kruhy, připomínaje přitom větrný mlýn. Ostatně se tomuto pohybu skutečně začalo říkat windmill a stal se jakousi Townshendovou obchodní značkou.
Ve filmu The Kids Are Alright (viz níže) tvrdil ulízanému moderátorovi, že ho inspiroval bowling. Pravda je zřejmě trochu jiná. V roce 1963, když se The Who ještě jmenovali The Detours, dělali předskokany Rolling Stones. Keith Richards prý tehdy při koncertě máchl rukou ve velikém půloblouku. Snad se protahoval, snad odháněl mouchu – to už těžko zjistíme. Pete Townshend nicméně tento moment označuje jako klíčový pro vývoj své jedinečné techniky hraní.
[youtube_660]7xZOrWK6d4g[/youtube_660]
The Who patří vůbec k mistrům výstředních kousků. Ke svým nástrojům měli poměrně revoluční přístup, prosluli jako průkopníci jejich rozbíjení. Také tento efektní závěr vystoupení je k vidění v ukázce z výše zmíněného filmu.
Demolice nástrojů zažily renesanci na začátku devadesátých let, kdy si rozbíjení kytar oblíbilo třeba grungeové trio Nirvana. Ale způsobit takové pohoršení, jaké vyvolali jejich angličtí předchůdci, už tou dobou bylo těžké, ne-li nemožné.
Podívejte se také na provokace skupiny Rammstein
Publikum mezitím všemožným neobyčejným kreacím přivyklo a jeho shovívavost průběžně narůstá. Vzpomeňme na rozruch, který vyvolal před půlstoletím roztančený Elvis Presley. Kamery tenkrát zabíraly jen horní polovinu jeho těla, aby nebylo vidět, jak vrtí boky ze strany na stranu. Když srovnáme tento skandál třeba s hovězí róbou Lady Gaga, je jasné, že pomyslná křivka divácké tolerance pospíchá od té doby strmě vzhůru.
Dobře vyvážený Skot
Ian Anderson, nepřehlédnutelný frontman Jethro Tull, proslul jako průkopník použití flétny v rockové hudbě a také svým jedinečným projevem na pódiu. Říká se, že jistého novináře kdysi zaujalo, že Anderson při hře na harmoniku stál na jedné noze. Ve svém článku to poněkud přibarvil a napsal, že skotský hudebník má ve zvyku v této pozici koncertovat pokaždé. Nebyla to sice pravda, ale Andersonovi se tento nápad zřejmě zalíbil a rozhodl se nově vzniklé pověsti dostát.
Jak je znát z následujícího videa, začátky nebyly jednoduché. Nicméně časem si Anderson postoj na jedné noze osvojil dokonale a získal tím výrazné poznávací znamení, které mu nakonec vydrželo o poznání déle než dlouhé zrzavé vlasy či zběsilé poskakování.
[youtube_660]0iK0Bxef0vE[/youtube_660]
John Bonham, bubeník Led Zeppelin, dovedl produkovat hromový rámus. Neuplatňoval při tom pouze svou rozsáhlou bicí soupravu, nýbrž také hlasivky. Bylo o něm známo, že při hraní často řve z plných plic. Když byl tázán na důvod, odvětil, že při hře „řve jako medvěd“, protože má rád, když má jejich koncert hromový zvuk.
Když je řeč o excentricích, nesmíme zapomenout na Iggyho Popa. Tento podle všeho nesmrtelný člověk byl v začátcích své kariéry schopen při koncertech téměř nasazovat vlastní život. Traduje se, že vymyslel takzvaný stage diving, tedy střemhlavé skoky do rozjásaného davu diváků.
Čtěte také o dalších vybraných kouscích Iggyho Popa
K proslulým showmanům právem náležel zpěvák Freddie Mercury, frontman kapely Queen. Z videoklipů si jistě vybavíte jeho extravagantní kostýmy. Na jevišti tyto pozoruhodné oblečky doplňoval stojacím mikrofonem, který doslova nedal z ruky. Ani nemohl, chyběl mu totiž podstavec. Původně se jednalo skutečně o technickou závadu, postupem času se z ní však vyvinula jakási tradice.
Mercury se prý jednou nechal slyšet, že „v dnešní době musí každý mít svůj gimmick.“ Na jeho slovech bude něco pravdy vzhledem k tomu, že mezi současníky Queen najdeme první kapely, jejichž základním kamenem byla kromě hudby i nějaká specifická výstřednost. Typickým příkladem budiž skupina Kiss a virtuozní práce jejich maskérů, jež je proslavila stejně jako úderné riffy. K milovníkům make-upu se bezpochyby řadí i anglický androgynní unikát David Bowie, jehož extempore by vydala na samostatný článek.
Někteří kritici jsou toho názoru, že kvalitní hudbu není potřeba doplňovat cirkusovými čísly. Na druhou stranu, mnohdy se takový gimmick postará o zábavné zpestření koncertu. A pokud nás začnou potrhlé kousky muzikantů iritovat, není nic jednoduššího, než si tuto podívanou odpustit a spokojit se pouze se starými dobrými hudebními nosiči.
