7 fotek 
Dávno minuly doby, kdy bylo umění výsadním prostorem pro seberealizaci mužů. Představme si ženy režisérky, které se přinejmenším vyrovnaly přesile mužů a podílí se na charakteru současného českého divadelního prostředí.
Viktorie Čermáková si zahrála ve filmu Hlava-ruce-srdce. Zdroj: Bontonfilm
5. Viktorie Čermáková
Velice zvláštním úkazem na českém divadelním nebi je Viktorie Čermáková. Původně úspěšná herečka, ještě původněji vyučená fotografka. Herecky si prošla celou plejádou scén. Účinkovala v Divadle na okraji, rok hrála v brněnském Divadle na provázku (1985/6) a tři roky byla členkou divadelního spolku Kašpar (1991 – 1994).
Výrazný zlom přišel se studiem režie na pražské DAMU. Tím jsme ztratili herečku na plný úvazek, získali jsme ale talentovanou režisérku.
K tématu: Mezi kontroverzními režiséry je žena
Odvážná úhybka od hereckého ztvárňování směrem k jevištní tvorbě má několik výrazných momentů. Režijní premiéra nebyla hned jedna, ale prakticky šlo o lavinu her. V krátkém časovém sledu následovaly inscenace v Alfrédu ve dvoře, v Celetné, v Ústí nad Labem, v La Fabrice, Ta Fantastice či v Řeznické. Tato buldočí zarputilost se jí nicméně bohatě vyplatila, neboť byla v roce 2007 nominovaná na Cenu Alfréda Radoka v kategorii Talent roku.
Mikolášková patří k nastupující režisérské generaci. Zdroj: Městské divadlo Zlín
4. Hana Mikolášková
Bezmála před rokem rozčeřilo hladinu české divadelní scény oznámení, že novou uměleckou šéfkou a ředitelkou Městského divadla Zlín se od 1. ledna 2012 stane Hana Mikolášková. Její inscenační tvorba je spojena nejen se zlínským prostředím, ale jako host se předvedla v divadle v Šumperku (hra Racek), v Opavě (Mach a Šebestová) a nakoukla i do pražské Fidlovačky (Sedmero hříchů, Tři deštivé dny).
Mikolášková stejně jako Deáková patří k nastupující generaci. Rok jejího narození 1980 slibuje do budoucnosti mnohé.
Bělohradská režirovala Jindřicha IV., ve kterém si zahrál Norbert Lichý. Zdroj: Pavel Mára, Agentura Schok
3. Lucie Bělohradská
Co by to bylo za výčet významných českých režisérek, kdyby v něm scházela umělecká veteránka Lucie Bělohradská? Jejím domácím prostředím se stalo Divadlo pod Palmovkou. Vytvořila zde celou řádku vynikajících inscenací, zejména Caligula (1998), Eurydika (1999) a Oidipús vladař (2002), kde exceluje její, dá se říci, dvorní herec Jiří Langmajer. S ním se sešla i při zpracování Hamleta a Jindřicha IV. na obtížné scéně Letních shakespearovských slavností na Pražském hradě.
Bělohradská se těší přízni publika i náročné obci kritické. Kulturní chameleonka se přitom nepohybuje pouze v divadelním prostředí, ale nanejvýš úspěšně fušuje i do ostatních uměleckých formátů.
Nepřehlédněte: Vybrali jsme 5 divadelních hereček, které vás nezklamou
V jejím životopise u kolonky filmy nalezneme několik povedených televizních snímků, namátkou Specialita šéfkuchaře (1999) nebo May Day (2001). Vrcholem byl zřejmě film Archiv, za který režisérka získala v roce 2010 prestižní cenu Elza. Aby byl rozsah aktivit Bělohradské úplný, zmiňme ještě knihu povídek Milostná vraždění (1996).
Deáková režíruje v Ústí i Praze. Zdroj: Klára Žitňanská, Činoherní studio Ústí nad Labem
2. Natálie Deáková
Vedle Hany Burešová, která je úzce umělecky i pracovně spjata s Divadlem v Dlouhé, a Hany Mikoláškové (Městské divadlo Zlín) je Natália Deaková působící v Činoherním divadle města Ústí nad Labem jedinou kmenovou režisérkou a uměleckou šéfkou konkrétní scény v České republice.
O to více cennější, když si uvědomíme, že Deáková patří mezi mladé režisérské pušky. Narodila se roku 1981 a krátce po studiích na DAMU v oboru režie spoluzakládá sdružení Konzistence Méďi zaměřené na specifickou divadelní harmonii mezi světlem, pohybem a zvukem. Do povědomí českého diváka se dostává se sebevědomým nastudováním her Dostojevského Idiota a Čechovovým Rackem.
Ani dál ovšem Deáková na obtížné látky nerezignovala. V roce 2010 zpracovala pro jeviště pražského vinohradského divadla Zámek od Franze Kafky. Podařilo se jí zachytit absurditu a temně groteskní charakter literárního předobrazu. Odvážně vylíčená esenciálnost zmaru a beznaděje vlastní všemu kafkovskému katapultovala Deákovou definitivně mezi nejnadějnější české režisérky.
Jádro jejího snažení je možná obsaženo ve vyjádření, která režisérka poskytla při příležitosti premiéry Zámku. „Kafka v Zámku se skrze K. pokouší klást zásadní otázky – kdo jsme, proč jsme tady, jaký smysl má náš pobyt zde, k čemu naše existence směřuje. Jestli je aktuální si tyto otázky klást, to nevím, ale mělo by být.“ Uvidíme, jak na ně rodačka z Bratislavy v dalších letech odpoví.
Hana Burešová patří k nejlepším režisérkám u nás. Zdroj: Divadlo v Dlouhé
1. Hana Burešová
Co do počtu nastudovaných inscenací by Hana Burešová mezi režisérkami jen těžko hledala odpovídající konkurenci. Do dnešních dnů má na kontě přes 50 představení a 3 rozhlasové adaptace her. Režisérská matadorka se narodila roku 1959 v Praze a ve dvaceti čtyřech letech absolvovala režii na DAMU.
Původně dokonce pomýšlela na hereckou kariéru, znalci si ji možná vybaví ve filmu Jiřího Menzela Báječní muži s klikou (1978). Sama Burešová nicméně byla ze svého výkonu zklamaná, a tak její herecká kariéra skončila dříve, než pořádně začala. S vědomím toho, co přišlo v dalších letech, nás její rozhodnutí nemusí mrzet.
Čtěte také: Znáte 5 baletů ukrývajících nesmrtelnou krásu?
Burešová prošla mnohými divadelními institucemi. Zmiňme kupříkladu Městské divadlo Brno, pražská divadla Ungelt či Labyrint. Těžiště její tvorby ale leží v Divadle v Dlouhé, kde je od roku 1996 společně s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem a s režisérem Janem Bornou uměleckou vedoucí. Připomeňme třeskutě legrační Soudné sestry nebo nezapomenutelnou dramatizaci Dostojevského Běsů.
Hana Burešová převzala cenu za Polední úděl, nejlepší inscenaci roku 2011. Foto: Anna Kottová, TOPZINE.cz
Hanu Burešovou už můžeme považovat za velikána česká divadelní scény. Není to pouze množstvím zpracovaných inscenací, nýbrž jejich pozoruhodně vysokou kvalitou. Režisérka se nebojí vstupovat na půdu pro ni neznámých žánrů a vždy svým hrám propůjčuje svébytnost a charakteristický autorský vklad.
Nemůžeme se divit, že to neušlo mnohým kritikům a odborným porotám. V její sbírce tak například nechybí Cena Alfréda Radoka za hru Don Juan a Faust. Kritika také ocenila její hru Polední úděl, ktrá zvítezila v anketě Divadelních novin a získala Radoka 2011 za nejlepší inscenaci.
