Alergiky nebereme, říká sdružení Depresivní děti touží po penězích

FOTO: Depresivní děti_1
Nejnovějším projektem Depresivních dětí je Makropulos. Zdroj: Jáchym Kouba, Depresivní děti

FOTO: Depresivní děti_1 Tvorba Depresivních dětí je rozmanitá, ale neosloví všechny. Jejich netradiční pojetí klasiky se nemusí líbit každému, jiným vadí všudypřítomný cynismus. TOPZINE.cz zjistil, jaké nové projekty plánují i co si myslí o dětech a předmanželském sexu.

[album: https://www.topzine.cz/wp-content/plugins/dm-albums/dm-albums.php?currdir=/wp-content/uploads/dm-albums/depresivni-deti-makropulos/|width=660]

Rozhovor proběhl v Pizzerii Mosquito, kam dorazilo pět Depresivních dětí. V předstihu na místě čekala jediná žena Bára Mitošinková spolu s poněkud tišším Ramonem, nedlouho po nich se objevil veselý učitel Jirka Ratajík v závěsu s Viktorem Filipem a s lehkým zpožděním dorazil i Jakub Čermák.

Kdo jsou Depresivní děti?
Depresivní děti: Pevné jádro aktuálně tvoří nás pět členů. Jakub Čermák a Jirka Ratajík jsou spoluzakladateli sdružení, Bára Mitošinková a Viktor Filip se přidali někdy kolem Nocí na nádraží a Ramon je s námi od podzimu 2011, kdy jsme dělali Zrcadlo.

Kolik je momentálně Depresivních dětí?
Depresivní děti: To se nedá úplně spočítat, protože pro každý projekt se to proměňuje. V Makropulos je nás deset, u Zrcadla nás bylo čtyřicet, pro pokračování Muzea nás může být pět, ale i patnáct.

Nezávislé kulturní těleso Depresivní děti touží po penězích vzniklo v roce 2004 a od té doby zrealizovalo řadu kulturních projektů. Depresivní děti se zaměřují hlavně na divadelní produkce v netradičních prostorech. Snaží se neobvyklá místa oživovat uměním a zároveň reagovat na současnou společenskou situaci.

Projekty:
Racek v Karlíně
Noci v mauzoleu
Noci na nádraží
Zrcadlo
Zánik domu Usherů
Kulturštrůdl
Reliquiarum
Muzeum všednosti: Víra
Makropulos
Muzeum všednosti: Radost
Loni v Marienbadu

Jak vznikl nápad na založení souboru?
Depresivní děti: Spíš než nápad na soubor přišel nápad na první projekt. Dělali jsme Racka v Hudebním divadle v Karlíně, které bylo nedlouho předtím vytopené. Racek se původně zkoušel s tím, že se bude hrát v NoDu, ale pak se nám podařilo sehnat podporu právě pro zinscenování v HDK. Ten projekt tehdy dělal Jakub Čermák, Jirka Ratajík a Martin Falář, který s námi v současné době už nespolupracuje.

FOTO: Depresivní děti_1
Nejnovějším projektem Depresivních dětí je Makropulos. Zdroj: Jáchym Kouba, Depresivní děti

Podle čeho vznikl název Depresivní děti touží po penězích?
Bára: Tak jednak ten název dobře funguje, kdykoliv se vysloví, tak zaujme. A je to podle článku v novinách.

Jirka: Rozhodovali jsme se mezi Mrtvoly v hořícím bytě a Depresivní děti touží po penězích. Oba ty titulky byly v Metru v den, kdy už bylo potřeba vymyslet název.

Jakub: Nakonec  jsme ale vyměkli. Přeci jen k nebožtíkům ještě stále existuje nějaká úcta.

Máte nějaké speciální požadavky na své členy?
Bára: Člověk toho musí hodně vydržet a zvládat nestandardní situace, být připravený na různé věci. Třeba při Nocích na nádraží jsme zažili opravdu bezprostřední kontakt s lidmi z okraje společnosti. To bylo ještě před opravou hlavního nádraží, takže na několik metrů od nás tam byly skupinky bezdomovců a feťáků, ti se pak zapojovali, třeba při hledání Oresta. Člověk se nesmí bát kontaktu s různými lidmi.

Jirka: Nebo když jsme hráli Racka v HDK těsně po povodních. Při generálkách jsme zjistili, že všude byla vrstva jemného prachu. Takže když člověk udělal krok, zvednul se prach do výšky jednoho metru, když udělal druhý tak do metru a půl a při třetím už to měl v ksichtě. Takže alergiky nebereme.

Viktor: Pak jsme třeba hráli ve slévárně LaFabriky, v prosinci, kdy bylo venku asi dvacet stupňů pod nulou a ten vnitřní prostor je ohromný.  Po celodenním vytápění jsme se dostali asi na dvanáct stupňů, ale když jsme vpustili diváky, tak se ten vzduch zase vyvětral. Takže jsme vylezli na scénu a určitě tam nebylo nad nulou.

Ramon: Taky šílená zima byla v kostele, kde jsme točili úvodní film k Muzeu.

Jakub: Takže naši členové by měli mít termo prádlo, termosku, neměli by často vyprazdňovat, musí si umět balit svačiny, protože často jsme odříznutí od civilizace, výhoda je, když moc nejí a taky musí mít psychickou odolnost. Nesmí jim vadit, když na ně někdo dvě hodiny křičí. Hodí se taky fyzická kondice, na nošení těžkých věcí a tak.

FOTO: Depresivní děti_2
Projekt Zrcadlo vznikl pro Next Vawe 2011. Zdroj: Depresivní děti

Z čeho financujete své projekty?
Depresivní děti: Pravidelně se snažíme o získání nějakých dotací a grantů, ale ne vždy se to povede, takže zbytek pak částečně ze vstupného, ale to nechceme dávat vysoké už s ohledem na diváky, a pak z festivalových představení. Ale v podstatě všechny naše projekty jsou nízkorozpočtové.

Už se vám někdy stalo, že jste museli kvůli penězům některý projekt zrušit nebo odložit?
Depresivní děti: To se děje v podstatě od začátku. První projekt, který se výrazně změnil a musela se kompletně předělat dramaturgie, byly Noci v mauzoleu. Plánovali jsme v památníku na Vítkově hrát Hamleta o padesáti lidech, ale ty bez rozpočtu prostě neobléknete, takže jsme museli nasadit komornější inscenace.
Vloni jsme podávali žádost o dotaci na Muzeum všednosti, kterou jsme nedostali, takže místo celého cyklu jsme uvedli jen první část Víra a letos plánujeme pokračování. Na druhou část Radost jsme dotaci letos získali.

Čtěte také: Depresivní děti zadaptovaly Makropulos

Co dalšího plánujete na tento rok za nové projekty?
Depresivní děti: Tak mimo zmíněné Radosti z Muzea všednosti budeme dělat projekt Loni v Marienbadu, který je inspirovaný stejnojmenným filmem. Chtěli bychom hlavně srovnat tu vznosnou barokní estetiku filmu se skutečností zájezdů ROH (Revoluční odborové hnutí pozn. red.) v 60. letech. Rozcvičky, společné umývárky a záchodky a podobně.

Jak vypadá příprava vašich projektů?
Depresivní děti: To záleží na typu projektu, ale obvykle se sejdeme na workshopu, kde to téma probereme, promýšlíme možné způsoby, jak ho uchopit, hledáme nové pohledy na věc. V této fázi toho vzniká nejvíc. U Muzea jsme třeba pracovali v několika menších týmech, každý tým měl nějaké téma a pak se to všechno propojilo. Během workshopů se i objevují témata, která jsme třeba vůbec neměli v plánu. Například ve Víře Twilight jako novodobé evangelium, návrat k tradičním hodnotám rodiny, fungování společnosti na základě víry, děti na prvním místě a sex až po svatbě.

Stejně teď budeme postupovat i u pokračování Muzea všednosti Radost. Už máme koncept, ale chceme nechat tvůrčí týmy, aby přišly s vlastními náměty a řešením.

FOTO: Depresivní děti_3
Víra první částí Muzea všednosti. Letos se chystá pokračování Radost. Zdroj: Vojta Kopta

Který z dosavadních projektů vnímáte jako nejzásadnější?
Jirka: Tak největší pozornost médií měl asi Višňový Sade, v rámci kterého jsme přejížděli během představení mezi dvěma místy vlakem a v závěru jsme nechali diváky na peróně ošklivého nádraží v Krči a odjeli jsme jim posledním vlakem zpátky. Pro mnoho z nich to byl opravdu silný zážitek. Ono sice před nádražím je zastávka autobusu, který jede k metru, ale oni o tom většinou nevěděli.

Bára: Důležité je určitě taky Reliquiarum, které je naším prvním oceněným projektem na festlivalu Next Vawe, kde jsme získali Projekt roku 2009. A uváděli jsme ho na mnoha místech napříč republikou.

Jakub: A já mám velkou radost z Muzea, protože to je první projekt, do kterého vstoupili účinkující jako autoři.

Podle čeho vybíráte herce do rolí v jednotlivých projektech?
Depresivní děti: Záleží na konkrétním projektu a na typech herců. Třeba do Makropulos jsme potřebovali spíš herce, takže jsme dali i inzeráty na DAMU. A byl taky požadavek, že diváci jim museli uvěřit, že jsou modelové a modelky, takže dost záleželo i na jejich vzhledu, což jindy samozřejmě není rozhodující. I když i tady se většina z nich autorsky zapojila. Přeci jen když necháte herce, aby se nad tématem zamysleli a něco si o něm zjistili, daleko líp ho pochopí, než když se jen naučí text.

Oproti tomu ve Víře šlo spíš o tvůrčí osobnosti. Hodně spolupracujeme s lidmi z improvizačního prostředí, protože to je přesně to, co potřebujeme. A za ty roky máme už kolem sebe určitý okruh lidí, ze kterých můžeme vybírat.

Recenzujeme: Podívejte se do Zrcadla Depresivních dětí

Proč hraje nesmrtelnou modelku Marty v Makropulos Jakub Čermák?
Jakub: Tak já jsem chtěl hlavně zhubnout, takže proto jsem si vymyslel tento projekt.

Bára: No a nebyl sám, kdo chtěl hubnout. A přeci jen v kolektivu to jde tak nějak lépe.

Jirka: A Viktor má takovou váhu a před každou zkouškou jsme se vážili a zkoušet mohl jen ten, komu od minule ručička na váze klesla, takže to byla velká motivace.

Makropulos prošla od premiéry během několika málo repríz velkými změnami. Často tak hodně po premiéře upravujete?
Jakub: Makropulos byla prostě dlouhá, to se stává. Člověk vnímá reakce publika, co funguje a co ne, někdy se škrtá pro zkrácení, někdy kvůli subjektivnímu vnímání.

Viktor: Makropulos původně měla mít 70–80 minut komplet, ve skutečnosti má přes dvě hodiny.

Jirka: Sekat se musel hlavně originální text. Je devadesát let starý, má parádní myšlenku, ale strašně zabředává do soudního sporu, proto se škrtalo hlavně tady. Nás na tom víc bavilo hledání nesmrtelnosti a ne kdy, kdo, komu, co podepsal.

Viktor: Od začátku jsme ale věděli, že tam bude scéna, kdy se Marty dozví, že se Johny zastřelil a ona říká, jestli kvůli tomu má zůstat rozcuchaná, u nás tedy že si kvůli tomu nechce zkazit zuby. To byla tutovka, tady se Čapek nejvíc přiblížil tomu, co máme rádi. Přiblížil se cynismu našeho spolku.

FOTO: Depresivní děti_4
Kolik je depresivních dětí se nedá úplně spočítat. U každého projektu se to mění. Zdroj: Depresivní děti

V první části Muzea všednosti jste se dotkli i tématu předmanželského sexu. Co Depresivní děti na sex před svatbou?
Jakub: No já si právě myslím, že hezké je si počkat.

Jirka: Tak přece nechceme skončit v pekle.

Viktor: Nejsme ti, kdo by kázali vodu a pili víno.

Jak to mají Depresivní děti s normálními dětmi?
Depresivní děti: Jestli jste viděla Víru, tak zážitek z toho musel být velice intenzivní. Myslíme si, že děti jsou to nejotravnější, co v současné společnosti existuje. Ba ne, samozřejmě jsou děti krásné, milé, ale taky hlasité.

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Kateřina Valalik Čermáková
Narodila se v září 1989 v Hořicích, vystudovala Lepařovo gymnázium v Jičíně a pak studovala žurnalistiku na Univerzitě Palackého v Olomouci. Bylo jí to málo, tak si přibrala ještě divadelní a filmovou vědu tamtéž. S redakcí Topzine.cz spolupracuje od listopadu 2011 a přispívá do rubriky Divadlo. Od září 2012 rozčilovala své kolegy jako zástupkyně editorky, od června 2013 je rozčiluje ještě víc jako editorka rubriky.

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*