Z dětství si vybavuji loď ověšenou vlčími těly, vypráví David Vann

Americkému spisovateli Davidu Vannovi se zastřelil otec, když bylo chlapci třináct let. S takovou zkušeností se člověk v životě vyrovnává těžko. David Vann svěřil papíru hypotetický příběh, který se mohl odehrát, kdyby si tehdy jeho otec zbraň k hlavě nepřiložil. Jeho fascinující novela Ostrov Sukkwan si získala řadu čtenářů po celém světě.

V loňském roce zavítal David Vann i do Prahy, Foto: Richard Klíčník

Davide, narodil jste se na malém ostrově na Aleutách a téměř celé dětství strávil na Aljašce, kterou sice nelze považovat za ostrov v zeměpisném slova smyslu, jde však o ostrov mimo celistvý blok amerických států. Aljaška je navíc proslulá svým nehostinným, tvrdým klimatem. Jak v tomto surovém a odloučeném prostředí probíhalo Vaše dětství?

Je pravda, že jsem se narodil na ostrově Adak v Aleutách, ale dětství jsem strávil v aljašském Ketchikanu, odkud mám také své první vzpomínky. Ketchikan leží taktéž na ostrově, takže jsme hodně rybařili. Byli jsme na rybách i čtyři nebo pět dní v týdnu. Pamatuji se na rozbouřené moře, jak jsem se snažil usnout na matraci a házelo to se mnou ze strany na stranu. Táta byl ale do rybaření blázen a chytal za každého počasí. V hlavě mám hodně zvláštních obrázků z té doby. Vybavuji si třeba tátovu loď ověšenou vlčími těly, jak připlouvá ke břehu. Jezdíval na jiné ostrovy lovit vlky a vždycky se pak s nimi na lodi vracel.

Nenechte si ujít autorovu napínavou novelu Ostrov Sukkwan.

Náš dům stál úplně na konci ulice a v jeho bezprostřední blízkosti začínal les. Byl to deštný les, opravdu divoký, kde rostlo všelicos – vysoké stromy, trnité keře, obrovské rostliny s plochými listy, voskovité květiny, houby na kůrách stromů. To místo bylo neuvěřitelně živé a zvláštní, skoro až pravěké. Logicky jsem tam tedy v dětství trávil hodně času. Tehdy se rodiče nebáli a klidně nechali děti běhat po venku, ačkoli v tom lese skutečně žili vlci i medvědi. Byla to pravá divočina včetně divokých zvířat a já byl tehdy ještě kluk, takže to svým způsobem bylo jako v pohádce.

Právě tato krajina je v centru dění Ostrova Sukkwan. Když se otec v knize prochází po lese, stává se z něj velmi děsivé místo, neboť odráží to, co se děje uvnitř něj.

Dalo by se tedy říct, že dějiště a jeho ztvárnění jsou pro Vás nesmírně důležitými prvky?

Jednoznačně. Ostrov Sukkwan i má druhá kniha (Caribou Island, česky Sobí ostrov – pozn. red.) se v podstatě zrodily z místa. Při vytváření nitra jednotlivých postav jsem vyšel z vnější podoby určitého místa, příběh se pak zformoval sám.

V mé druhé knize je postava jménem Gary, který má romantické představy o přírodě a divočině. To je koncept od britských romantických básníků jako Wordsworth, Coleridge nebo Blake a amerických transcendentalistů, k nimž patřili třeba Emerson a Thoreau, respektive jeho Walden (Walden aneb Život v lesích je kanonický text americké literatury, v němž Henry David Thoreau popisuje svůj pobyt v přírodě v chatce u rybníka Walden. Jeho kniha určitým způsobem zachytila filosofii doby – pozn. red.). Romantikové a transcendentalisti tvrdili, že v přírodě nacházíme naši dobrosrdečnost a nevinnost a je s ní spjatá i naše představivost. Pokud tedy zamíříme do přírody, najdeme tam naše lepší já. Nicméně já si myslím, že je to dost naivní myšlenka. Podle mě v přírodě nalézáme zrcadlo, které pouze umocňuje naši situaci. Takže ať už je v nitru člověka cokoli, odráží se to od tohoto zrcadla a navrací zpátky s mnohem větší silou.

„Mladý člověk si mnohdy nedokáže představit, že se věci během let mění.“

Právě proto působí les v knize tak děsivě. Reflektuje, co se děje uvnitř Jima (jeden z protagonistů příběhu trpící mj. silnými depresemi – pozn. red.). Současně se les stává místem nejistoty pro chlapce, který je pod obrovským tlakem a dělá si starosti, co bude s jeho otcem. Začíná si myslet, že ostrov nikdy neopustí. Víte, někdy, když je člověk ještě mladý, je pro něj složité představit si, že se věci během let mění. Mladému člověku chybí daná zkušenost, takže je pro něj někdy jednodušší představovat si, že něco bude pokračovat donekonečna. Chlapci je v knize třináct a ostrov na něj působí velmi tíživě. Zdá se mu, že bude do konce života odříznutý od zbytku světa. Domnívá se, že nikdo nepřijde, aby je zachránil.

Mluvíte hodně o izolaci a současně zmiňujete anglické romantiky, odkazujete se na Cormaca McCarthyho a další autory. Jak to ale bylo s Vaším vztahem k literatuře v dětství?

Moji první čtenářskou zkušenost tvoří opravdu strašné knížky. (smích) Začínal jsem s The Hardy Boys a Nancy Drew Mysteries (dobrodružné detektivní příběhy primárně pro mladší čtenáře – pozn. red.), a pak jsem četl všechny tátovy westerny. Můj táta četl jenom westerny, Louise L’Amoura a podobně. Dává tedy naprostý smysl, že mám rád Cormaca McCarthyho, jehož romány jsou zasazeny do reálií amerického jihozápadu, protože první knížky, co jsem četl, jsou mizerní zástupci westernového žánru, zatímco jeho díla zastupují vrcholnou tvorbu.

Počáteční literární vlivy byly tedy opravdu děsivé, ale krátce před střední, asi někdy v době, kdy táta zemřel, jsem začínal číst lepší literaturu. Pamatuju si, že tehdy ve třinácti jsem četl Melvillovu Bílou velrybu a psal na ni referát. Četba byla ale u nás vždycky především osobním druhem zábavy. Rodiče nečetli noviny a ani moc nesledovali dění kolem.

Vyprávěli jsme si ale příběhy, které byly všechny nějak spjaty s určitým místem, což je velmi cenná vypravěčská zkušenost. Každý rok na podzim jsme jezdili lovit na jedno místo v Kalifornii. A jak jsme se procházeli po pozemku ranče, na každém místě člověk narazil na historky, které neustále slýchával. Bylo tam třeba místo, kde můj strejda zastřelil malého jelena s příliš krátkými parohy, což je nelegální a taky krajně trapné. Kromě poučných příběhů, jako je tenhle, si ale člověk vyslechl i vtipné historky. Na jednom místě rodinný přítel Gary narazil na medvěda, vzal nohy na ramena a utíkal pryč, zatímco medvěd běžel opačným směrem.

Celá naše rodinná historie se vždy rodila na jasně daném místě, což byla skvělá lekce, díky níž si člověk uvědomil, že příběhy se rodí na určitém místě a s ním jsou pak neodmyslitelně spjaty. Myslím, že to mě hodně ovlivnilo. Sice jsme doma o literatuře nemluvili, ale neustále jsme si vyprávěli příběhy a lži.

Už jste zmínil otcovu sebevraždu. Ostrov Sukkwan, který vyšel v češtině, je do určité míry odpovědí nebo reakcí na tuto událost. Vy jste tuhle novelu začal psát velmi záhy, tuším v devatenácti, je to tak? Jak vůbec probíhal celý tvůrčí proces?

Je to tak. Začal jsem psát v devatenácti a skončil v devětadvaceti. Nepsal jsem jenom tuhle knihu, ale obecně různé příběhy o mém otci. Snažil jsem se nějak vystihnout jeho sebevraždu. Jenže asi první čtyři roky jsem všechno zmačkal a vyhodil. První věc, co jsem si nechal, jsem napsal asi ve čtyřiadvaceti. Příběh byl později publikován časopisecky a je to první povídka v Legendě o sebevrahovi (původní anglicky psaná sbírka obsahuje kromě Ostrovu Sukkwan i několik kratších povídek – pozn. red.), jmenuje se Ichthyology. Dokonce mám verzi tohoto příběhu, kterou jsem napsal v sedmé třídě, když mi bylo třináct, tedy ještě předtím, než táta spáchal sebevraždu. Píšu v ní o rozvodu rodičů a napětí v rodině včetně napětí mezi mým otcem a mnou.

Začal jsem tedy tuhle povídku psát před jeho sebevraždou, teprve po ní se sebevražda stala ústředním tématem příběhu. A při psaní této povídky jsem se naučil, že musím mít nějaký obyčejný text na povrchu, v tomhle případě točící se kolem rybaření, a další závažnější problém, který se vynoří za ním. Uvědomil jsem si nutnost dvou příběhů, nutnost mít nějaký podtext.

„Ostrov Sukkwan mě samotného překvapil. Dokud jsem nebyl v polovině zlomové věty, vlastně jsem netušil, o čem doopravdy píšu.“

Povídku Ichthyology jsem sice nevyhodil, ale pořád to bylo příliš umělé, příliš plánovité, soustředěné na určitou myšlenku. Teprve Ostrov Sukkwan na konci toho desetiletého rozpětí mě poprvé překvapil. Bylo to něco podvědomého, něco, o čem jsem netušil, že to přijde, dokud jsem nebyl v polovině dané věty. Zůstal jsem v šoku, protože jsem do té doby vlastně netušil, o čem píšu. A právě tohle mi pomohlo si uvědomit, do jaké míry je psaní podvědomé, jak se v něm neplánovaně přemění všechny zážitky a obrazy z minulosti v něco jiného. Tohle je podle mě psaní, ne nějaké složité plánování a dějové osnovy. Jen jsem na to nepřišel v průběhu těch deseti let, ale až úplně na konci.

Jenže i tak jste měl obrovskou smůlu, protože trvalo dalších dvanáct let, než Vaše příběhy vyšly.

(smích) To máte pravdu. Mohl ze mě být v devětadvaceti mladý úspěšný spisovatel, ale nevyšlo to.

Co se tedy nakonec muselo stát, aby knihu někdo vydal a z Vás se stal úspěšný spisovatel?

Žádný agent knihu nechtěl nabídnout nakladateli, takže jsem ji nakonec zaslal do jedné literární soutěže, kterou jsem vyhrál, a díky tomu knihu vydali v jednom univerzitním nakladatelství. Náklad byl ale velmi malý a na knihu vyšly pouze tři recenze. Jednou z nich však byla celostránková recenze v The New York Times, což je obrovské štěstí a pocta. A tehdy se to zlomilo. Větší nakladatel koupil práva na paperback verzi a taky práva na mou další knihu, což je Sobí ostrov, který by měl vyjít i v češtině zhruba za rok. Kniha pak vyšla i v jiných jazycích, získala si větší pozornost, takže dnes je pro mě situace na knižním trhu mnohem příznivější.

„Své nejlepší věci může člověk napsat už jako mladý. V literatuře na tohle neexistuje žádné pravidlo.“

Víte, pro mladé lidi z vašich stránek možná bude zajímavé, že řada spisovatelů napsala své nejlepší věci, když jim bylo mezi dvaceti a třiceti. Pro mě osobně byla nejvíc vzrušující část mé spisovatelské kariéry v devětadvaceti, což je trochu pozdě. Většina lidí, co znám, si něco podobného prožila mnohem dřív. Není důvod, proč byste nemohli své nejlepší věci napsat jako velmi mladí. Samozřejmě se může stát, že to nejlepší napíšete v sedmdesáti, taky jsou takové případy, ale to je podle mě na tom to nejskvělejší. Neexistuje žádné pravidlo, může k tomu dojít kdykoliv, což je neuvěřitelně vzrušující.

Na některé věci mladý člověk třeba v profesním životě nedosáhne, dokud do nich neinvestuje spoustu času, pro psaní to ale neplatí. Musíte poctivě studovat spoustu autorů, hodně číst a snažit se pochopit, jak příběhy fungují, což bez námahy nejde, ale může to vyjít i v raném věku. Myslím, že třeba Joyceovi bylo snad dvaadvacet, když psal Dubliňany. Tomu se nechce ani věřit.

A kniha Vás zavedla až do Evropy. Jaký je to pocit?

Knížka vyšla v Americe v originále na konci roku 2008, to mi bylo dvaačtyřicet. Práva koupil britský nakladatel, po něm francouzský a právě ve Francii měl Ostrov Sukkwan i má druhá kniha obrovský úspěch. V Evropě vůbec byl čtenářský ohlas mnohem silnější než v Americe. Poprvé jsem vyrazil na zahraniční turné na podzim roku 2009 do Londýna, v lednu jsem pak byl v Paříži. Teď mi bude pětačtyřicet a poslední dva roky byly nejlepší roky mého života.

Když pomyslím na všechny ty věci, o kterých jsem se domníval, že snad ani nejsou možné. Byl jsem hostem řady mezinárodních festivalů, měl jsem autorská čtení s autory, jejichž tvorba mě hodně inspirovala. Bylo skvělé už jen setkat se s nimi osobně jako třeba s T. C. Boylem, jehož příběhy mě hodně ovlivnily, Colmem Tóibínem či Téou Obreth, což je mladá pětadvacetiletá autorka, která vyhrála Orange Prize a byla nominována na National Book Award. Bylo zajímavé sledovat, co se děje s její kariérou v tak mladém věku.

Konečně se tedy cítím jako člen určité komunity. Mám kontakt s dalšími autory, s obecenstvem, s médii. Nic podobného jsem nikdy necítil. Byl jsem vždycky spíš izolovaný, jako ostrov. (smích) Vyrazil jsem třeba na moře a byl kapitánem na lodi nebo jsem sám lodě stavěl.

A taky je potápěl.

(smích) To je ta odvrácená strana mé schopnosti stavět lodě. Stavím je a potápím. (smích) Nikdy jsem ale nepotopil loď, kterou jsem sám postavil. Není totiž tak těžké vyrobit nepotopitelnou loď. Použijete hliník a všechno utěsníte pěnou, takže se loď nemůže potopit. Maximálně ji může zalít voda, ale taková loď se zase vyhoupne na hladinu. Funguje to jako korek.

Jak to vlastně bylo s tou lodí, kterou jste potopil?

Napsal jsem o tom paměti nazvané A Mile Down. V centru dění je nejprve obrovská mořská bouře, která zabírá asi čtyřicet pět stran a během níž nám u marockého pobřeží přestal fungovat radar. Jezdil jsem tehdy s ocelovou lodí vyrobenou v Turecku, provozoval námořní výlety.

Jenže kvůli válce v Kosovu jsem to musel zabalit, protože Američané neměli o můj byznys v Turecku zájem. Američané jsou totiž tak špatní v zeměpise, že si mysleli, že Kosovo je v Turecku nebo snad Turecko v Kosovu. Vždyť ta místa jsou tak daleko od sebe! Navíc má Turecko obrovskou armádu, takže by se do něj žádná válka jen tak nerozšířila. Nedotkla se jej ani válka v Iráku a to je Irák hned vedle. Tohle mě naprosto vytáčelo. Dokonce jsem potkal Američany, kteří na mě byli naštvaní a ptali se mě, jak můžu organizovat výlety někde, kde každý den umírají děti. Odpovídal jsem: ‚Proboha. Děti možná každý den umírají, ale rozhodně ne kvůli válce v Kosovu. Vždyť je to na míle daleko. Podívejte se sakra jednou taky do mapy!‘ (smích)

Každopádně tohle byla první vlna mých námořních neštěstí. Tou druhou je další asi padesátistránková sekvence na konci knihy popisující naše potápění, které trvalo zhruba den a půl. Narazili jsme v Karibiku na velmi silnou bouři a naše obrovská loď z oceli, která vážila dobrých devadesát tun, to ve vlnách nezvládla. Jenže pak jsme ještě den a půl sledovali cirkus v podání americké pobřežní hlídky, která nedokázala ani řídit svou vlastní loď, najela do nás apod. Prostě úžasný zážitek.

A taky obrovské dobrodružství.

To tedy bylo. Současně to byla první kniha, kterou mi někdo vydal. Rozhodně to není tak dobré jako Legenda o sebevrahovi, tedy co se psaní týká, ale je to dobrodružný příběh, pro nějž bylo o něco jednodušší získat nakladatele. Stále to však bylo velmi složité, můj tehdejší agent musel text poslat pětasedmdesáti editorům, přičemž prvních padesát jej odmítlo. Teprve v té další skupině se toho někdo chytil, ale vyšlo to jen v malém nakladatelství za minimální zálohu.

Druhá část rozhovoru s Davidem Vannem vyjde v pátek, najdete ji zde. Autor v ní blíže představí samotnou knihu Ostrov Sukkwan, ale také přizná lásku k románům Cormaca McCarthyho a zmíní se o překvapivé recepci jeho díla mezi čtenářkami z Francie. Závěrem poodhalí plány ohledně dalších knih.

David Vann (*1966) je novým hlasem v americké literatuře. Trvalo řadu let, než se mu konečně podařilo prosadit. Povídková sbírka Legend of a Suicide (2008) na sebe ve finále strhla značnou pozornost, a to zejména díky silné ústřední novele Ostrov Sukkwan. Velká část evropských nakladatelů se rozhodla publikovat příběh dokonce samostatně, přičemž ve Francii získal tamní překlad prestižní cenu Prix Médicis étranger. Loni v lednu vyšel autorovi v angličtině také první román nazvaný Sobí ostrov.