×
TOPZINE.cz

V Ostrově Sukkwan se oba protagonisté zraňují, popisuje David Vann

FOTO: David Vann
David Vann slaví v Evropě nevídaný úspěch Foto: Richard Klíčník

Americkému spisovateli Davidu Vannovi se zastřelil otec, když bylo chlapci třináct let. S takovou zkušeností se člověk v životě vyrovnává těžko. David Vann svěřil papíru hypotetický příběh, který se mohl odehrát, kdyby si tehdy jeho otec zbraň k hlavě nepřiložil. V druhé části interview spisovatel hovoří o své knize, Francouzkách a plánech na další romány.

FOTO: David Vann
David Vann slaví v Evropě nevídaný úspěch, Foto: Richard Klíčník

Vaše kniha Legenda o sebevrahovi byla v Evropě publikována většinou nekompletní. V mnoha zemích vyšel pouze Ostrov Sukkwan. Necítíte kvůli tomu určité zklamání? Nemrzí Vás to?

Vlastně vůbec ne. Když jsem psal Ostrov Sukkwan, chtěl jsem, aby fungoval samostatně. Plánoval jsem jej jako samostatný román. A je pravda, že je to krátký román, který odpovídá spíše žánru novely. Nejde tedy ani o povídku, ani o román, ale literární formu mezi těmito dvěma žánry. Novely psala řada autorů včetně Melvilla, Tolstého, Márqueze nebo Katherine Anne Porterové. Důležitá přitom není pouze délka, ale také dramatická struktura. Novela má většinou dva krizové body a Ostrov Sukkwan je rozděluje poměrně rovnoměrně na první vyhrocení situace uprostřed textu a druhé na jeho konci.

Současně má novela ve srovnání s románem skromnější počet postav. V Ostrově Sukkwan vystupují v podstatě pouze dva hrdinové, nevlastní matka je poté třetí figurou v pozadí, a pak se tam objevuje ještě několik příležitostných postav. Většina pozornosti se však soustředí pouze na ústřední dvojici a na dvě zmiňované špičky celého konfliktu, což je tedy určitá literární forma.

Pokud jste ji ještě nečetli, nezapomeňte na první část rozhovoru s Davidem Vannem.

Když je text novely začleněn do zbývajících příběhů, stává se z něj odlišná literární forma, vypůjčena ze středověké literatury od Chaucera a v angličtině označovaná slovy „a legend“ nebo „a legendary“, což je řada portrétů vzniklá z hagiografické tradice popisování života světců (česky termínům odpovídá slovo legenda – pozn. red.). V tu chvíli se tedy novela a pětice povídek stávají řadou portrétů, které zobrazují otcovu sebevraždu a co to pro nás znamenalo. Každá má odlišný styl i obsah, takže to vzájemně úplně neladí. Proto se mi tahle verze moc zamlouvá, tenhle surový pohled na to, jak matoucí celá událost byla. Na druhou stranu Ostrov Sukkwan nabízí vlastní začlenění do děje překvapujícími událostmi zhruba uprostřed knihy a probouzí ve čtenáři pocit, že to všechno bylo úplně opačně. Podobnou funkci měly i jednotlivé povídky.

Nemám tedy se samostatnou publikací žádný problém. Navíc v některých zemích, kde Ostrov Sukkwan vyšel samostatně, připravují k vydání i zbývajících pět povídek společně s dalšími deseti příběhy, což je povídkový soubor, který v angličtině nejspíš nikdy nevyjde.

Příběh Ostrova Sukkwan je jednou obrovskou tragédií. Je to příběh zničené mysli. Vy jste přiznal, že drama je pro Vaši tvorbu zásadní a často vycházíte z konceptu antických tragédií. Jaké prvky tragédie a dramatického textu jako takového jsou tedy pro Vás při psaní zásadní?

Vnímám Ostrov Sukkwan jako divadelní hru napsanou na základě krajiny. A o Sobím ostrově smýšlím podobně. Sukkwan má velmi jednoduchou dramatickou strukturu divadelní hry. V příběhu vystupují dvě postavy, protagonista a antagonista, kteří jsou uvězněni ve vzájemné bitvě. Scéna je téměř prázdná. Setrvávají na ostrově, kde nejsou žádní další lidé, není tu žádné rozptýlení, krajina je zrcadlem toho, co se děje uvnitř nich. Je to, jako by stáli na jevišti a všude kolem nich byla zrcadla. Nemají kam utéct. Tohle je největší možný tlak, který můžete na dvě postavy vyvinout.

obálka David Vann: Ostrov SukkwanNa dramatu, respektive tragédii, se mi líbí to, že postavy se navzájem milují, nejsou nepřáteli, a nepřejí si navzájem nic zlého. Často jsou to postavy velmi blízké, jenže to, kým jsou, podstata jich samotných, je zkázonosná, takže to prostě skřípe. V Ostrově Sukkwan je otec natolik pohlcený myšlenkou napravit své druhé manželství, že syna zcela přehlíží. Chlapec je tak nucen se o otce postarat. Jejich tradiční role se převrací, čímž je na chlapce vytvářen obrovský tlak. Není to tak, že by otec chtěl svému synovi úmyslně ublížit, ale jeho chování vede k tomu, že se syn pod obrovským tlakem ocitá.

Podobně ani syn nemá kvůli otcově obrovskému pocitu viny v úmyslu jej zranit, ale přesto se to děje. Oba se tak navzájem neuvěřitelně hluboce zraňují, přestože pro sebe chtějí jen to nejlepší. A to je právě podle mě v srdci dramatu. Skutečnost, že si navzájem ubližujeme, aniž bychom to zamýšleli.

Chcete-li vědět o novele Ostrov Sukkwan více, přečtěte si naši recenzi.

Dramatická struktura v textu je taková, že tlak, jemuž jsou obě postavy vystaveny, se s jednotlivými scénami zvyšuje, jejich předchozí jednání má za následky další události, až je situace k nevydržení a přichází zlom.

Při čtení Ostrovu Sukkwan jsem měl pocit, že celkový děj, příběh o životě v divočině, daleko od lidí, ta nespoutaná příroda i surovost Vašeho vyprávění, oslovuje spíše mužské čtenáře. Je koncept krutosti únosný a atraktivní také pro ženy? Jaké máte dosavadní odezvy ze strany čtenářek?

Ostrov Sukkwan určitě čtou i ženy. Když jsem dával novelu po dopsání přečíst svým kamarádům, byly mezi nimi také ženy a reakce byly vesměs v obou skupinách obdobné. Dokonce bych řekl, že pro čtenářky vzniká i širší prostor k interpretaci příběhu. Kupříkladu ve Francii bylo na mých autorských čteních více žen než mužů. Od tamních čtenářek jsem se také dozvěděl, že Ostrov Sukkwan je utvrdil v tom, že by své dítě do péče muži nikdy nesvěřily, natožpak aby jej pustily na podobný výlet na opuštěný ostrov. (smích)

Jméno obálka Cormac McCarthy: Krvavý poledníkCormaca McCarthyho zaznělo na počátku našeho rozhovoru, takže s tímtéž jménem jej tematicky i uzavřeme. Vy se netajíte obdivem k jeho tvorbě. Přitom také McCarthy musel dlouho bojovat o svou současnou pozici, větší čtenářský úspěch získal až Pohraniční trilogií a opravdovým fenoménem se stal až po úspěchu a filmovém zpracování Cesty. Jaká je podle Vás jeho nejlepší kniha?

Mezi fanoušky Cormaca McCarthyho existují dva velké tábory. Ti první tvrdí, že jeho nejlepší knihou je Suttree, ti druzí, k nimž patřím i já, považují za jeho nejlepší titul Krvavý poledník. Když čtete Krvavý poledník, uvědomíte si, jak nádherným jazykem McCarthy píše, jak úžasně a barvitě dokáže popsat přírodu. To je něco neobyčejného.

McCarthyho mám osobně moc rád a Krvavý poledník je skvělá kniha. Cesta sice dostala Pulitzerovu cenu, každý o ní mluví a stal se z ní bestseller, ale jak říkám, podle mě není tak dobrá jako některé jeho starší knihy.

A snad ještě úplně na závěr. Teď jste téměř půl roku cestoval po Evropě a absolvoval řadu autorských čtení, festivalů a knižních prezentací. Současně pracujete na nové knize, takže jste schopen při tom všem dění kolem ještě psát?

Dneska ráno jsem pracoval dvě hodiny. Napsal jsem asi pět set slov, tedy zhruba dvě strany. Snažím se psát každý den. Je to trochu náročné, ale moc rád cestuju, rád se podívám do nových míst, a díky tomu, že dokážu psát v jakémkoli hotelovém pokoji, tak cestovat můžu a nemusím tedy při psaní sedět doma.

Má další kniha se jmenuje Dirt a už je hotová, vyjít by měla v květnu. Zasadil jsem ji do Kalifornie a vypráví příběh syna a matky. V tuhle chvíli už pracuji na další, ze které mám napsanou zhruba polovinu. Jmenuje se Goat Mountain a popisuje lovecký víkend v severoamerické divočině.

Pokud jste ji doposud nečetli, na serveru je k dispozici i první část tohoto rozhovoru. Autor v ní popisuje své dětství, vlastní katastrofickou kariéru námořního kapitána i komplikovaný proces vedoucí k publikaci Ostrova Sukkwan.

David Vann (*1966) je novým hlasem v americké literatuře. Trvalo řadu let, než se mu konečně podařilo se prosadit. Povídková sbírka Legend of a Suicide (2008) na sebe ve finále strhla značnou pozornost, a to zejména díky silné ústřední novele Ostrov Sukkwan. Velká část evropských nakladatelů se rozhodla publikovat příběh dokonce samostatně, přičemž ve Francii získal tamní překlad prestižní cenu Prix Médicis étranger. Loni v lednu vyšel autorovi v angličtině také první román nazvaný Sobí ostrov.

Na přípravě rozhovoru se podílela Eva Marková.



Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..