4 fotky 
Pestrý program šestnácté Divadelní Flory Olomouc nabízí stále nová divadelní dobrodružství. Jako první činoherní představení odehrálo Divadlo Petra Bezruče dramatizaci Na Větrné hůrce, v níž je láska drsnější než yorkshirská blata.
Divadlo Petra Bezruče spojilo v inscenaci dva progresivní fenomény, a to vlastní herecký soubor a režii Jana Mikuláška. Mikuláškova poetika je všestranná, a i když je jí všude čím dál víc, přece je originálně rukopisná.
Recenzovali jsme: Arabská noc vás vtáhne do skleněného boxu
Ačkoli Mikulášek použil opakované nápady jako už v Gottlandu mikrofon k voiceoverovým komentářům a brechtovskému vystupování herců z rolí, je inscenace nápaditá. Odkazuje místy až k současné tendenci cool dramatiky, kterou avizuje vulgární naturalismus a spodobená perverznost lidských vztahů.
„Dneska tady musí někdo umřít, jinak nebude klid.“
Ne zrovna tenké románové dílo Emily Brönteové, které předběhlo dobový literární úzus, uchopili Mikulášek s dramaturgyní Martou Ljubkovou s citem pro zachování brönteovského stoického postoje bez souzení činů. Psychologicky vypracovali hlavní mužskou postavu Heatcliffa (Tomáš Dastlík) od ublíženého, věčně odstrkovaného dítěte až po zvráceného a všehoschopného požírače lidských životů a duší.
Navíc je touto postavou avizována i připomínka neporazitelnosti zla, protože ačkoli se promění v příběhu jedna generace, Heatcliff jako by nestárl. Dramaturgicky zvládnuté je vyznění nadčasových i aktualizovaných témat lidské zloby, přetvářky a (domácího) násilí.
„Náš prach se smísí a on nás nerozezná jednoho od druhého.“
Ostatně nebyl by to ani cpinkuláškovský tandem, kdyby z Větrné hůrky vzniklo velké kostýmové drama. Scénografii pojal Marek Cpin jako vždy po svém. Celý děj se odehrává v malé místnosti jako z ubytovny, sklepu či prostoru starého výměníku, kde za dveřmi fouká studený vítr.
Ten ostatně výborně jako leitmotiv celé inscenace zobrazili tvůrci použitím fénů. Další metaforou bylo využití jablka jako podobenství hříchu a svobody, která zároveň dokázala, že ani jasný odkaz nemusí vyznít jako klišé nebo prvoplán. Navíc pomohlo dobře vygradovat scénu, v níž se Heatcliff tahá s Edgarem (Ondřej Brett) o Kateřinu (Sylvie Krupanská) a oba koušou do jablka, které má herečka v puse. Všemu přihlíží Isabela (Tereza Vilišová) a čtyřlístek nešťastných manipulovaných a manipulujících je na světě.
Jan Mikulášek režíroval Tři sestry, Macbatha nebo Lásku a peníze pražského Divadla v Dlouhé, ostravský Gottland nebo brněnskou Korespondenci V + W. Pravidelně spolupracuje se scénografem Markem Cpinem (Tři sestry, Macbeth, Láska a peníze). Oba byli nominováni na cenu Alfréda Radoka za rok 2011.
Kateřinu její protagonistka zahrála výborně. Je otázkou, jestli je Heatcliff oběť, nebo agresor. Hlavní ženská postava vyznívá stejně démonicky, což potvrzuje, že v inscenaci není nic podáno černobíle a vše je dokresleno vypointovanými detaily, včetně použití hudby Niny Simon.
Bezručovská syrovost a plnost hereckých projevů dotváří atmosféru
Vážné situace jsou odlehčovány nebo podporovány absurdními gesty či komentáři, dokreslenými groteskními výjevy. Výborná je také práce zobrazující plynutí času, která je pro adaptování fabulačně složitého díla stěžejní. Edgar přijde domů z práce, pomiluje se s Kateřinou, ta se jen odevzdaně podívá na vycpaného čápa a pokývne na něj hlavou: Tak co, už?
„Nemůžu žít, odešel mi život. Nemůžu žít, odešla mi duše.“
Heatcliff na konci umírá, zůstává sám uprostřed jeviště a kolem něj se točí barevné dětské káči. Očistná katarze z jeho smrti ale nepřichází a z toho nejvíc mrazí. Mikulášek ví, kdy pracovat s doslovností a kdy s divadelním znakem, kde nechat vyznít kontrast románového jazyka v kontrastu s běžnou řečí. Na dramatizaci a dramaturgii Větrné hůrky odvedli s Martou Ljubkovou velký kus interpretační práce, a proto se na Větrnou hůrku každý tak rád vrací.
Na Větrné hůrce
Divadlo Petra Bezruče, Ostrava
Režie: Jan Mikulášek
Výprava: Marek Cpin
Hrají: Sylvie Krupařská, Tomáš Dastlík, Lukáš Melník, Ondřej Brett, Tereza Vilišová, Kateřina Krejčí a Dušan Urban
Hodnocení 100 %
