2 fotky 
!Exkluzivně!Hana Jugová nestála na stupních vítězů Ceny Maxe Broda letos poprvé, poprvé ale napsala nejlepší práci. Jak se jí esej inspirovaná Kafkovým Dopisem otci psala? Co pro ni znamená prvenství? A bavilo by Hanu živit se psaním? Na to odpověděla v rozhovoru pro Topzine.cz
Vítězka Ceny Maxe Broda 2011 Hana Jugová před Lékařskou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci, Foto: Stanislav Juga
Porota Ceny Maxe Broda vyhlásila pět témat, ty sis vybrala Můj dopis otci. Proč?
Zvolené téma mi umožnilo vyjádřit svůj názor, formulovat nadčasový vzkaz, názor a zkušenost nejen ve vztahu k mému otci. Samozřejmě jsem se nechala ráda inspirovat Kafkovým Dopisem otci, který jsem si pozorně pročítala. Obsahoval spoustu podnětů, mravních apelů, ale i vnitřního smutku. V některých pasážích mě opravdu velmi překvapil.
Jak se ti esej psala? Bylo téma těžké?
Každé psaní je proces. Tvůrčí. Důležité je vyslovit a napsat první větu. Zvolila jsem obraz: Chladivý vítr se konečně ztišil… V něm jsem navodila potřebnou náladu, atmosféru, situaci, pak už přicházely další věty. Rozhodla jsem se, že vyberu z Kafkova Dopisu mne oslovující myšlenky a ty vždy vložím do záhlaví nového oddílu. K nim jsem postupně vytvářela spojovací most. Velmi často byly moje úvahy v rozporu s Kafkovými, ale právě v onom mírném napětí se mi jevily obrysy potřebného obrazu, jímž jsem vyjadřovala své názory a poznání.
Jak dlouho jsi na eseji pracovala? Byla to záležitost jednoho odpoledne nebo několika dnů?
Psaní není o okamžiku, pozastavení, ani o rychlosti. Psaní je pozvolný dálkový pochod. Napíšete jeden odstavec a čekáte, až se dostaví podpůrná myšlenka, která přivede další řádky. Spojujete věty jako korálky. Psaní je dlouhé hledání a krátké objevování. Objevujete krásu kolem sebe a zdlouhavě hledáte obraz. V prozaickém prostoru se snadno zabydlí názor. Psaní není o čase. Ale vždy o nápadu. Bez něho je vše ostatní marné.
Co tě k psaní inspirovalo, co ti pomáhalo?
Každá soutěž, každé vyhlášené téma představuje výzvu. Skrze zadání se můžete k něčemu zcela konkrétnímu vyjadřovat. A to je zejména v dnešní době velmi důležité. Člověk tvůrce vystupuje ze stáda ve chvíli, kdy se vyslovuje, kdy je v něčem jiný než ostatní. Ale vždy pozitivně a příznivě. Pak má i psaní svůj smysl. Inspirace? Ta spočívá v potřebě dobře vidět, úspěšně slyšet, nebýt lhostejný a chtít něco více než jen málo.
Vítězové letošní Ceny Maxe Broda, Foto: Kateřina Ciborová, Topzine.cz
Na pomyslných stupních vítězů Ceny Maxe Broda jsi už jednou stála. V roce 2009 ti patřila druhá příčka. Dá se říci, v čem byl letošní ročník soutěže jiný?
Každý ročník je trochu jiný a trochu stejný. Odlišný v tom, že připlouvají nová témata, jež sama o sobě inspirují nebo zlhostejňují. Mě vždy inspirovala. Před dvěma lety jsem napsala Dopis premiérovi ČR. To se psalo samo. Lehce. Kolem nás se nabízelo tolik podnětů, tolik důvodů napsat právě Miroslavu Topolánkovi dopis! Možná mi přišlo poněkud líto, že se v něm utíkalo od Kafky, jeho filozofie… Nicméně porota asi ocenila způsob jeho zpracování či lehce kritické myšlenky, které se v něm vzájemně proplétaly.
Kolikrát už ses této soutěže zúčastnila?
Celkem třikrát, a to hned za sebou. Vloni jsem neuspěla. Dlouho a zdlouhavě jsem se zabývala rozborem Kafkovy románové tvorby. Bylo to úmorné. Náročné. Opravdu velmi složité. Věnovala jsem tomu před maturitou hodně času. Trochu jsem si věřila, doufala, že mravenčí práci někdo ocení. Vyšla však zcela naprázdno. Tak už to chodí v soutěžích, i v životě. Díky tomu jsem zjistila, že prohrávat v životě je mnohem větší umění než jednou dvakrát uspět. Je to současně velké ponaučení. Tahle zkušenost se mi jistě sejde i v mém studiu lékařské fakulty. Každá zkouška představuje malý velký zápas. Ne každý musí nutně dopadnout dobře.
Přečtěte si vítěznou práci Hany Jugové: Prozaik mého života
Co pro tebe znamená prvenství? Jsi autorkou nejlepší letošní soutěžní eseje…
Dosažení cíle. Každý z nás dobře ví, jaký okamžik prožívá, když se mu podaří dospět k jakémukoli cíli. Když se jeden rok něco nezdaří, o to více vás potěší úspěch v následujícím roce. Nevzdávat se. Zkoušet znovu a věřit si, že si někdo vaši práci přečte, že v ní objeví obraz, který vytváříte, který svému čtenáři nabízíte, nikoli vnucujete. Boj o čtenáře je citlivý, zdlouhavý, nikdy nekončící. Prvenství není konečná. Je to snad důkaz, že jdete správnou cestou, nic více a nic méně. Rozhodně je nepřeceňuji. Není sebemenší důvod. Pro mě je dnes mnohem důležitější poctivě se věnovat studiu medicíny.
Jako odměnu jsi kromě knihy dostala také šest tisíc korun. Na co je použiješ, na prázdniny?
Abych pravdu řekla, pro mne je největší odměna, že jsem se osobně mohla v Praze již dvakrát zúčastnit slavnostního vyhlašování výsledků. Před dvěma lety se na něm objevil jedinečný prozaik a člověk Arnošt Lustig, který byl báječný a nezapomenutelný! Příjemný. Milý. Moudrý. Lidský. Konečně jsem mohla osobně poznat významného spisovatele. A navíc mi tenkrát blahopřál. To je opravdu velký zážitek! A vůbec, lidé ze Společnosti Franze Kafky jsou báječní, milí, letos jsem se na ně hodně těšila. A finanční odměna? Mladého člověka samozřejmě potěší. Nic konkrétního teď právě nepotřebuji. Možná z ní něco poputuje v příštím ročníku na další odbornou lékařskou literaturu.
Dopis otci Franze Kafky, Zdroj: wikimedia.org
Zúčastnila ses i jiných literární soutěží? Jak jsi dopadla?
Několikrát. Jedna z prvních byla už na základní škole, se zaměřením na ekologii, ochranu přírody. Tenkrát šlo o rozhovor s Přírodou. Uspěla jsem. Ještě si matně vzpomínám na jinou. Díky ní jsem se dostala v osmé třídě do Prahy, do Černínského paláce, kde jsem také převzala svou cenu. Poctivě však musím říci, že byly i soutěže, v nichž jsem vůbec neuspěla.
Bavilo by tě živit se psaním?
Určitě ne. Po roce stráveném na lékařské fakultě jsem se utvrdila v tom, že jsem si vybrala správně a bude pro mě největším úspěchem, když školu zdárně dokončím a stanu se dobrou lékařkou.
Jaké knížky a jaké autory ráda čteš? Jaká je tvá nejoblíbenější kniha/autor?
Nemohu jmenovat pouze jednu oblíbenou knihu a jednoho autora. Ráda se vracím k románu Borise Pasternaka Doktor Živago. Dnes už na čtení beletrie nemám čas. Všechen spotřebuje škola, příprava na zkoušky, cvičení…
Jak na tebe působí osoba Franze Kafky nebo Maxe Broda?
Složitě. Opravdově. Náročně. Co chcete jiného slyšet? Proniknout do života a tvorby Franze Kafky je celoživotní, sotva zvládnutelné zadání. Po zkušenostech vím, že z každého spisovatele si čtenář má pro sebe vzít něco, co mu pomáhá pochopit rozporuplnost zejména současného světa. V něm by se asi nejen Kafka vyžíval. Tolik absurdit. Nepravd. Deziluzí. Sotva uvěřitelných proměn. Zbořených zámků. Marných procesů…
Čtěte také: Cena Maxe Broda: Studenti z celé republiky soutěžili o nejlepší esej
Koho máš na světě nejraději – svého otce?
Neumím na takovou otázku spolehlivě a jednoznačně, bez frází odpovědět. Vážím si lidí, kteří nemyslí jen na sebe. Kteří zodpovědně a poctivě pracují a pomáhají druhým. Kteří jsou zasaženi touhou neustále něco poznávat, vzdělávat se, rozdávat, předávat… Určitě k nim patří můj táta.
Co ti na tvém otci nejvíce imponuje?
Už jsem mnohé naznačila. Zejména jeho vytříbený smysl pro pracovitost, pravdivost, čest. Lpí na detailu, z něhož nakonec vzniká viditelný celek. Často říká: „Když už něco děláš, dělej to pořádně, nebo raději vůbec.“
V eseji píšeš, že tvůj otec je náročný. V čem jsi zas náročná ty?
Snažím se nespokojovat s málem. Nevadí mi, když jdu po složitějších cestách než druzí. Docela mi vadí, když lidé ve svých vztazích slevují, když pouze přehrávají. Chci v životě pomáhat lidem, a to samo o sobě je mimořádně náročné.
Hana Jugová (1991) se narodila v Šumperku. Základní školu a gymnázium absolvovala tamtéž. Po maturitě nastoupila do prvního ročníku Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Ráda cestuje a zajímá se o módu. Zúčastnila se několika literárních soutěží a v některých z nich uspěla. Nyní všechny své síly věnuje studiu lékařské fakulty, v němž nalézá své sebeuplatnění.
