×
TOPZINE.cz

Prozaik mého života. Napsala medička a vyhrála Cenu Maxe Broda 2011

FOTO: Vítězka Ceny Maxe Broda 2011Letošní vítězkou Ceny Maxe Broda, kterou Společnost Franze Kafky vyhlásila již po sedmnácté, se stala studentka medicíny ze Šumperka Hana Jugová. Před tím, než s nejlepší esejistkou zveřejníme rozhovor, máte možnost přečíst si její vítěznou práci. Na téma Dopis otci napsala esej s názvem Prozaik mého života…

Vítězka Ceny Maxe Broda 2011 Hana Jugová
Autorka vítězné eseje Hana Jugová před Lékařskou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci, Foto: Stanislav Juga

Chladivý vítr se konečně ztišil. Z baculatých dlažebních kostek nedočkavě opadává poslední zbytek celodenní únavy. Nad věžičkami střech křížem prolétají zbloudilé esemesky. Na radničních hodinách se zastavuje čas…

Poté, co si znovu pročítám rozsáhlý Kafkův Dopis otci, jsem úplně zmatená. Všechny myšlenky mně splývají v nespoutanou řeku. Jsem jí strhávána od břehu k břehu. Točí se mi hlava jako na řetízkovém kolotoči. Marně hledám pravdu. Dravý proud dávnosti je mnohem silnější. Otevírám okno. Zářivé hvězdy nad hlavou vyťukávají osvěžující melodii. Pomalu jí začínám rozumět. Obrazovka počítače se halí do světélkujícího závoje. První písmenka z ní padají jako zrnka přezrálého máku.

(Milý tatínku, jednou, bylo to nedávno, ses mě zeptal, proč tvrdím, že z Tebe mám strach.)

Milý tatínku, můj Františku,

když jsem si před časem připomněla své osmnácté narozeniny, ani v duchu mě nenapadlo, že Ti budu dnes psát dopis. Mám strach. Možná jen obavu. Určitě trému. Tíží mě pocit zodpovědnosti, a především úcty, kterou k Tobě uchovávám. Když jsi mi tenkrát přinesl kytici šeříků, leskly se Ti světle modré oči. Zrcadlila se v nich něha a současně střípek bázně. „Přeji ti hodně pevného zdraví a kapku štěstí…“ Usmála jsem se. Však víš. Já a štěstí? Jako dravá voda a sálavý oheň. A zdraví? Vzpomínám, jak jsem upadla na dětském kole a vážně si poranila ruku. Vyděšeně jsi mě vezl do nemocnice. Bolestí jsem vytrvale plakala. Všechnu jsi ji ukryl do své velké náruče, až jsem spokojeně usnula. Stejně tak jsi seděl u nemocničního lůžka, když jsem byla krátce po operaci slepého střeva.

Čtěte také: Studenti z celé republiky soutěžili o nejlepší esej

Vnímám strach z osamocené bolesti. Člověk je náhle úplně opuštěný. Nikoho kolem sebe nemá. Musí stále bojovat. Se svou slabostí. Nerozhodností. S potupou, které se mu stále hojně dostávalo. Všude kolem léty sycený strach z autority a nadvlády. Jednoho nad druhým a slabším. Díváš se mi do očí. Pociťuji sílu, odvahu a zájem. Hladíš mě svými slovy, která pomáhají přibližovat horizont přání a drobné radosti. Když jsem maturovala, všude kolem vládli přísní učitelé. Měla jsem pocit, že spokojeně sedíš v řadě za nimi a rozdáváš povzbuzující úsměv. Doma jsi mě přivítal obyčejnou větou: „Vážím si Tvého úspěchu. Moc si ho zasloužíš…“

(Tak například jsi mi přednedávnem řekl: “Měl jsem Tě vždycky rád, i když jsem se navenek k tobě nechoval tak, jak to dělávají jiní otcové, a to proto, že se neumím tak jako jiní přetvařovat.”)

Vzpomínám si, jak jsem na sněhobílý papír ráda kreslila žlutavé princezny. Nikdy mezi nimi nechyběl Král. Udivoval mne svou moudrostí. Klidem. Rozvahou. Spravedlností. Ta mě přímo přitahovala. Touha po spravedlnosti se proměňovala v pohádkově letní sluníčko. Vodil jsi mne do voňavého království rozkvetlých luk. V ruce jsi svíral svůj fotoaparát, bez kterého neumíš udělat ani jeden zbytečný krok. „Podívej…! Pampelišky. Mám je stejně rád jako Tebe. Svými medovými paraplíčky zastírají stín a tmu. Bolest a smutek.“  Až později jsem pochopila, jak opravdově miluješ smetanku lékařskou. Docela obyčejnou květinu, které si jiní ani nevšimnou. Ty jsi už tenkrát viděl dál. Pampelišky jako první berou sílu vytrvalé zimě a přinášejí naději rozjasněného tepla a sluneční záře. Ještě jsem nechodila ani do školy a stále dokola jsem Ti opakovala, jak moc tě mám ráda. Divil ses. „Pampeliško moje krásná, proč mi v poslední době stále opakuješ, že mě máš ráda?“ Tenkrát Ti odpověděla moje dětská duše: „Až donedávna jsem nevěděla, co je to mít rád. Díky Tobě to už konečně vím.“

(„Jako vrcholně účinné řečnické prostředky, které, alespoň pokud jde o mne, nikdy neselhaly, jsi při výchově používal: hubování, vyhrožování, ironii, zlý smích a – což je zvláštní – sebelítost.“)

Člověk stále někoho potřebuje. Učí se vnímat a dorozumívat. Pilně čte. Píše. Kreslí. Stále dokola. Náš svět spoutávají myšlenky, které se učíme nahlas vyslovovat. Rituály. Malé velké svátosti. Pamatuji si, jak jsem vždy po obědě musela aspoň hodinku odpočívat. Moc se mi nechtělo. Ve školce nás nutili zalehnout pod peřinu a učitelky si nedočkavě vařily svou odpolední kávu. Bylo na nich vidět, jak jsou spokojené. Vždy jsi trpělivě vysedával u mé postýlky a četl z vybrané knížky. Pohádky. Příběhy. Básničky. Ty jsi je přímo přehrával. Krabatil jsi tvář, když přicházelo nebezpečí. Rozjasnil ses, když vítězilo dobro nad hanebným zlem. Měnil jsi výšku hlasu. Jeho zabarvení… Už jsem dávno spala a ještě jsem Tě slyšela dlouhé hodiny a dny vyprávět vzdálené příběhy, které už nenašly místo v naší velké knihovně. Proháněla jsem se bezstarostně Tvým vypravováním a přála si, aby nikdy, vůbec nikdy neskončilo. Až po letech jsem důvěrně poznala, že Tvoje touha po spravedlnosti, cti a pravdě jsou Tvoje pravé celoživotní hodnoty. Všichni literární hrdinové, kteří dychtivě přetékali z mého tlustého čtenářského deníku, se Ti náramně podobali. Vzájemně jsme se obohacovali. Vítali sebemenší vítězství člověka nad slepou nenávistí. Závistí. Zlobou. Až později naši společní hrdinové odhazovali svou romantickou roušku a poznávali opravdový svět. Dnes mu vévodí digitální jedničky a nuly. Jen jejich důmyslné pořadí zaručuje neměnná sdělení. Trvalou kvalitu a netušené možnosti.

(„Měl jsi, i když docela odhlédnu od podnikatelských zájmů a od Tvé panovačnosti, jako obchodník takovou převahu nad všemi, kdo se kdy u Tebe učili, že Tě žádný jejich výkon nemohl uspokojit, a právě tak věčně nespokojený jsi jistě musel být i se mnou.“)

Vždy jsi zdůrazňoval, že vzdělání přináší moc ducha, sílu poznání a pečeť moudrosti. „V životě musíš být buď hodně bohatá, nebo ještě více vzdělaná. Bohatí příliš nejsme…“ Vím, miluješ nadsázky a přirovnání. Vím, že slovo bohatý v Tvém slovníku znamená více myšlenek než výpis z tučného bankovního účtu. Taky vím, že žárem spalující touha po poznání je Ti vlastní až do dnešních dnů. Neumíš v klidu postát. Nedokážeš chvilku zahálet. Neumíš odpočívat. Stále listuješ v knížkách. Skláníš se nad počítačem a internetem. Stále něco tvoříš a hledáš. Jsi posedlý objevováním. Hodně ses v životě naučil. Absolvování vysoké školy byl pro Tebe jen začátek putování za vzděláním.

FOTO: Pampelišky

Tvůj otec, jak jsi mi mnohokrát vyprávěl, byl obyčejný zemědělec. Nedosáhl potřebného vzdělání. Možná byl krutý jako drsný kraj pod horami a kamenitá půda pod nohama. Neměl na výběr. Bylo krátce po válce. Můj dědeček Ti radil: „Františku, běž do opuštěného pohraničí. Najdi si úrodný kus pole. Na chalupě nezáleží. Tu si můžeš vždycky znovu postavit, ale jen dobrá půda Tě vždy uživí.“ Moudrost má různé podoby.

Jsi náročný. Někdy až moc. Nejvíce k sobě, ale i ke svému okolí. Ke mně. Bojím se, zda vůbec dokážu obstát v Tvých náročných představách. Dobře víš, jak se snažím. Kdosi řekl, že se s Tebou příliš dobře nespolupracuje. Tvoje zapřisáhlá náročnost nutí ostatní zbavovat se pohodlnosti a průměrnosti. Mají pravdu a oprávněnou obavu.

(„Skutečná svoboda výběru zaměstnání pro mne tudíž neexistovala, věděl jsem: všechno mi bude při srovnání s hlavní věcí stejně lhostejné. Jako samozřejmost se tedy nabízela práva.“)

Hledání svého místa v prostoru a času je nekonečné. Čas obvykle bývá daný, ale prostor, místo a vzdálenost bývají nepřeberné. Všechny moje hračky a knížky měly Tvou zásluhou své pevné místo. Říká se tomu řád. Pořádek. Sám ale víš, že nejsem jeho velkým obdivovatelem. Jednou jsi mi vyprávěl o svém setkání s Miroslavem Horníčkem. Četla jsem jeho skvěle Dobře utajené housle. On ti líčil příhodu s Mistrem Kohoutem, jak se v hotelovém pokoji až po krk topili v nepořádku. „Víš, Mirku, život je příliš krátký na to, abychom uklízeli…“ Přesto uznávám, že věci a lidé mají mít své chráněné místo. Někde. Kdekoli, ale mají.

Problém nastal, když jsem odmaturovala. Příznivé vysvědčení mi umožňovalo snadný výběr vysoké školy. Jenže nastala potíž. „Neumím si vybírat z několika věcí najednou. Nikdy jsem to nedokázal. Nakonec vyberu jednu, a hned pošilhávám po druhé…“ Dostala jsem se do stejné situace. Ty jsi chtěl, abych si zvolila práva. Dopis o přijetí jsem měla na stole. Já chtěla zkusit své štěstí na medicíně. Dopis o přijetí ležel na stole. „V naší rodině nemá nikdo zkušenost s medicínou. Práva jsou klidnější cesta k uplatnění…“ Poprvé se naše dva světy vážně zkřížily. Dělal jsi, že Ti to je jedno, ale vůbec nebylo. Já se chovala jako ztřeštěná. Zapsala jsem se na práva a současně na lékařskou fakultu. Týden jsem chodila na jednu z nich, následující na druhou. A víš, co nakonec rozhodlo? Vzpomínáš, jak jsi mě navštívil ve fakultní nemocnici, kam jsem musela na operaci? Lékaři, sestřičky a ostatní zdravotnický personál, všichni se ke mně chovali naprosto báječně. Pomáhali mi. Starali se o mě. Povídali si se mnou. Radili mi… Dnes se učím na náročnou zkoušku z anatomie. Je to úplně jiný svět. Prozrazuje skryté a věčné tajemství o nás. O člověku. Jeho jedinečnosti. Jestli si jednou obleču lékařský bílý plášť, budeš první, komu budu chtít pomoci ztišit bolest a případnou nemoc. Jenže já věřím, že to nebudeš potřebovat.

(„Vzal sis totiž do hlavy, že budeš žít výhradně na můj účet. Uznávám, že spolu vedeme boj, ale jsou dva druhy boje… Jsi neschopný žít, ale aby ses ve své neschopnosti pohodlně a bez výčitek svědomí zařídil, dokazuješ, že jsem ti všechnu tvou životaschopnost vzal a strčil si ji do kapsy.“)

Jaká je vzdálenost mezi lidským vědomím a bytím. Mezi pochopením a nenávistí. Mezi moudrostí a hloupostí. Můj dědeček, kterého jsem příliš nepoznala, byl prý tvrdý a dosti panovačný. Na rukách s oblibou ukazoval svoje tvrdé mozoly. Uměl skvěle orat. Zdatně sekat zralé obilí. Dovedně kácet a sázet stromy. Šikovně řezat a štípat dříví. Elegantně jezdit na koni. Ale nikdy nedokázal vstoupit do Tvé duše. Nerozuměl příliš slovu jako zákonu o hodnotě. Jeho vysoká škola bylo dobře obdělané a včas sklizené pole. Půda vrchovatě zaplněná pytli obilí. Sklep až po strop zasypaný brambory a řepou. Stodola provoněná slámou a křehkým senem. Přes studený kámen neviděl dětskou duši. Ty jsi úplně jiný. Umíš otvírat dveře do krajiny snů. Dokážeš přivonět k povadlé růži, kterou už dávno všichni zatratili. Nebojíš se chodit bosky v hluboké trávě prorostlé kopřivami. Vážíš si potoční vody a ještě více vlídného slova. Věříš mu, stejně jako já. Až příliš důvěrně víš, co to je životní Ortel, spolehlivý Topič a následná Proměna. Máš rád svůj Zámek, mnohé víš o Americe a nerad vyprávíš o pohnutém Procesu svého strastiplného osudu. Celý Tvůj dosavadní život utkvěle hledá cesty, které někam vedou. Vždy se rozjasňuješ, když pravda není zašlapována do vysoké trávy. Když se lidská poctivost, nepředstíraná skromnost a pokora v životě vyplácejí. Ve všední absurditě moderního světa spatřuješ neschopnost vzájemně si porozumět, pomáhat a obohacovat se.

Jsi věčný a inspirující prozaik mého života a já Tvoje věrná čtenářka.

Na parapet tiše padají voňavé kapky léta. Tichá ulice už dávno spí. Jen podivný chodec, utopený do svého věčného stínu osamocení, zrychleně míří k řece. Jeho tmavá silueta vykrajuje na horizontu touhu oživeného hledání a objevování. Na špičkách věžiček se nesměle probouzí ospalé ráno. Síla věčnosti a trvání. Odvěké poselství románu a jeho vděčných čtenářů.

Zrcadlem pokrytá kaluže přenáší obraz z generace na generaci.

Z otce na dceru.

Hana Jugová (1991) se narodila v Šumperku. Základní školu a gymnázium absolvovala tamtéž. Po maturitě nastoupila do prvního ročníku Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Ráda cestuje a zajímá se o módu. Zúčastnila se několika literárních soutěží a v některých z nich uspěla. Nyní všechny své síly věnuje studiu lékařské fakulty, v němž nalézá své sebeuplatnění.



Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..