RECENZE: Líbánky. Hřebejk svou doslovností ničí ve filmu napětí i emoce

I když se tak plakát tváří, postavy se během filmu nijak zásadně nezmění. Zdroj: Falcon
I když se tak plakát tváří, postavy se během filmu nijak zásadně nezmění. Zdroj: Falcon

Režisér Jan Hřebejk se rozhodl přinést na česká plátna zase nový film a tak trochu zopakoval postup, který se mu (ne)vydařil již dříve. Vsadil na mrazivé napětí, které se mu ale v závěru rozsypalo.

Řeč je o dva roky starém filmu Nevinnost, který stavěl na nejistotě diváka a hmatatelném napětí. Jenže vystavění příběhu à la „udělal to teda, nebo si ta holka vymýšlí?“ se nakonec v druhé polovině rozsypalo. Bohužel dost podobná situace nastala i v novém filmu Líbánky.

Jan Hřebejk spolu se scenáristou Petrem Jarchovským rozehrává psychologickou hru na poměrně malém písečku. Šťastný pár si v kostele řekne své „ano“ a odjede spolu se svatebčany do odlehlého domu slavit, pít šampaňské, ale také se vypořádávat s minulostí. Na oslavu totiž zavítá mladík, kterého nikdo nezná, ale on tvrdí, že studoval spolu s ženichem na internátu. Spolu s neznalou novomanželkou divák odhaluje, kde je pravda.

Nejistota může divákovi přijít vhod

V této fázi Líbánky fungují perfektně. Nejistota diváka, kdy stále netuší, jak se může snímek vyvrbit, je výborným dramatickým pomocníkem. V takových chvílích přichází i vhod komická vedlejší role nevěstina švagra, která vzbuzuje zdání, že až tak vážná témata film řešit nebude.

Jenže ouha, stejně jako Nevinnost se i Líbánky v druhé polovině zvrtnou a začnou vysvětlovat motivaci nezvaného hosta a podivnou přetvářku ženicha. To by samo o sobě tolik nevadilo, pokud by ono vysvětlování nebylo tak doslovné a přehnané.

I když se tak plakát tváří, postavy se během filmu nijak zásadně nezmění. Zdroj: Falcon
I když se tak plakát tváří, postavy se během filmu nijak zásadně nezmění. Zdroj: Falcon

Nepomáhá tomu ani přednes ve formě dlouhého monologu. Oba herci, Jiří Černý a Stanislav Majer, se spolu setkali už v předchozím Hřebejkovu snímku Odpad město smrt. Černý, ať je sebelepším divadelním hercem, si však z tohoto filmu přinesl i svůj styl herectví – a to právě zmíněné divadelní. Většinu svých replik odříkává dramaticky, strojeně a neplynule. V případě Odpad město smrt to byla výborná technika, v Líbánkách, kde s jeho postavou máme aspoň trochu soucítit a považovat její osud za varovný a realistický, to nefunguje.

Černému v tom nepomáhají ani podobně divadelně napsané dialogy – ani Aňa Geislerová v roli novomanželky nemá příliš jednoduché repliky. Místo dramatu, kde se divák snaží najít pravdu a logicky i onoho pravdivého hrdinu, tak dostáváme cosi jako z červené knihovny, kde máme někomu věřit jeho verzi příběhu, ale není to možné už jen proto, že mu nevěříme jeho postavu.

Komika a kontrast v závěru ztrácí efekt

Příběh se navíc zvrtne v jednoznačně tragický a v takovou chvíli přestávají fungovat i některé dosud používané prvky, například zmíněná komická vedlejší postava, která svým opilstvím začne působit notně rušivě a vyvolává smích v momentech, kdy se rozhodně nikdo smát nemá.

[flowplayer src=’https://www.topzine.cz/wp-content/uploads/2013/08/Líbánky-2013-oficiální-trailer.mp4′ width=640 height=300 splash=’https://www.topzine.cz/wp-content/uploads/2013/08/libanky-3.jpg’]

Stejně jako se nevyvíjí použití některých prvků, se navíc nevyvíjí ani postavy samé. Což je škoda. Vzhledem k tomu, čemu jsou hlavní hrdinové postaveni čelem a s čím se mají vyrovnat, může být zklamáním, že ve výsledku se vlastně s ničím nevyrovnají. Pravda vyjde najevo, ale postoj k ní se nijak nezmění. Jeden s ní bude muset žít dál a nic nezmůže, druhý ji opět potlačí, třetí si ji raději nepřipustí. Snaha přiblížit se Vinterbergově Rodinné oslavě se nekoná.

Když už nic, alespoň se filmu nemůže zazlívat technická stránka. Kamera Martina Štrby částečně nahrazuje obsahovou prázdnotu, když šikovně využívá idylických záběrů. Hudba je na tom už hůře. Možná se v mnoha momentech snaží o kontrast (děj: napínavá honička za ztraceným synem, doprovod: juchací melodie jako z cestopisu), ale výsledek je opět spíše rušivý a nevhodný.

Očima Pavlíny Nouzové:

Pavlína NouzováJe škoda, když jeden z nejznámějších českých režisérů připraví drama o vyrovnání se s minulostí, drama o zodpovědnosti a hranici, co vše se dá ještě tolerovat. Jenže ve výsledku je divák spíše zklamaný, protože provedení pokulhává, a to dokonce i na straně jinak výborných herců. U podobného námětu se dá očekávat přirozené herectví, které navodí dojem „tohle se může stát i vám nebo vašim dětem“, vývoj postav a tragické vyústění. Jenže herectví je divadelní, postavy se nezmění a místo tragiky na konci čeká vysvětlení jako pro diváka, který celý film prospal.

Hodnocení: 50 %

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Pavlína Nouzová
Narozena v roce 1989 v Praze, absolventka Žurnalistiky na FSV UK a studující Mediální studia na téže škole. Od roku 2009 píše na TOPZINE.cz, do konce roku 2012 fungovala i jako editorka rubriky Film a TV a zástupkyně šéfredaktora. Stále ale pokračuje ve svém recenzentském snažení.

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*