3 fotky 
Skandální, provokativní a především těžko stravitelný intelektuál, který za sebou zanechal desítky děl z oblasti filmu, poezie i prózy. Šokuje dodnes, protože se nebál složitých témat pozitivních i negativních aspektů života i smrti a zpracovával je s přímostí a otevřeností sobě vlastní.
Pier Paolo Pasolini, Zdroj: youtube.com
„Myslím, že pohoršovat je každého právo a nechat se pohoršovat je potěšení – kdo toto potěšení odmítá, je moralista.“
P.P.P.
Pier Paolo Pasolini byl v noci z 1. na 2. listopadu 1975 umlácen. Okolnosti jeho vraždy jsou dodnes nevyjasněné. Jeho smrt vypovídá o jeho životě a tvorbě mnohé. Člověk s jeho názory a jeho schopností pobuřovat mohl jen těžko zemřít stářím obklopen rodinou. Snad možná kdyby nežil v Itálii ovládané křesťanskou demokracií a propletencem tajných služeb, teroristických organizací a stále mocným Vatikánem – je vlastně zázrak, že se dožil 53 let, byl totiž navíc homosexuál a hlásil se k marxismu.
Za svůj život se stihl vepsat do italské a evropské kultury jako spisovatel, režisér, básník, scenárista, autor divadelních her, herec a novinář. Ač je u nás nejznámější Pier Paolo Pasolini – režisér, on sám se nejvíce ze všeho cítil jako spisovatel. Naštěstí jsou jeho filmy samy o sobě pěknou ukázkou jeho názorů, postojů i pojetí estetiky.
Vždycky provokoval – už třeba tím, že se hlásil k marxismu
Vydal na třicet knižních titulů, vytvořil desítku divadelních her a mimo několika překladů z francouzštiny, řečtiny, latiny a friulanského dialektu natočil na dvě desítky filmů.
Pasoliniho svět
Jádrem jeho díla, ať už raného či pozdějšího, bylo hledání lidskosti a zkoumání jejích mezí. V dobrém i ve zlém. Výrazové prostředky, které používal, ale většina lidí nepřijímala dobře. Aby ne, když moc lásky vyjádřil ve snímcích jako Teoréma (1968) či Vepřinec (1968-1969), humor a radost ze života ve své trilogii života Decameron (1971), Canterburské povídky (1972) a Kytice z tisíce a jedné noci (1974) a křehkost mezilidských vztahů a života jako takového v jeho posledním a nejskandálnějším filmu Saló aneb 120 dnů Sodomy (1975).
Pasoliniho filmy mají krom jiných tu zvláštnost, že na sebe navzájem navazují a odkazují díky stejným hercům, kteří obvykle zastávají podobné role, a díky exteriérům Etny, na které se odehrává mnoho scén napříč všemi snímky. Můžeme tak sledovat jakýsi příběh v příběhu, hru asociací a narážek.
Skandální za každou cenu?
Můžeme hádat, že to, co veřejnost pobuřovalo doopravdy, nebyla pornografičnost či brutálnost snímků. Stačí se jen podívat na běžné hollywoodské filmy – na postelové scény Jamese Bonda či na hororové krváky – a musí nám být jasné, že takovýchto výšin Pasolini nedosáhl. Nahotu zobrazuje jako samozřejmost, beze studu a bez kudrlinek.
Ne každý pochopí jeho tvorbu
To, že beze studu nemusí nutně znamenat nestoudně, jeho nejzarytější odpůrci ale nepochopili.
Novinář: „Stýská se vám po časech, kdy vás kolemjdoucí uráželi?“
P.P.P. (s kapkou hořkosti a smutku): „Ještě mě urážejí.“
Novinář: „A těší vás to?“
P.P.P.: „Neodmítám toto potěšení, protože nejsem moralista.“
Byl si jistě vědom hysterie a nenávisti veřejnosti, kterou proti sobě tímto poštve. Přesto se zkoumání světa a společnosti postavil čelem. A tak ho nakonec nejspíš zabilo to, čeho se nejvíce bál a proti čemu se snažil bojovat – netolerance a nechuť přemýšlet, ze které si tak často a tak rád utahoval.
