Očima 
!Reportáž!Festival Ekofilm se přesunul z Českých Budějovic do Českého Krumlova. Zde zrekapituluje některé filmy a uvede divadelní představení. Jaká byla jeho první polovina?
Jaroslav Dušek se svým přítelem Tecciztemocem, Foto: Oldřich Mánert, Topzine.cz
Na zahájení letošního ročníku Ekofilmu to vypadalo slabě. Dorazilo jen pár zvědavců a možná spíš kvůli koncertu kapely The Tap Tap než samotné ekologii. Náměstí Přemysla Otakara II. v Českých Budějovicích bylo v pondělí 3. října poměrně prázdné. Postupem času ale začali návštěvníci v kinech či knihkupectvích přibývat, jak se rozkřiklo, že například přijel i herec Jaroslav Dušek.
Ten zde vedl několik přednášek. Například o Aztécích spolu s hostem nejpovolanějším Tecciztemocem (ano, indiánští předci se nezapřou). Na této debatě bylo knihkupectví tak plné, že lidé postávali mezi knihami či seděli na zemi, jen aby alespoň něco slyšeli.
Když kámen promluví (Česko, 2011)
Reklama na Jaroslava Duška, tak by se dal také nazvat tento dokument. Hlavní tvář Ekofilmu a také vyznavač půstů zde hovoří o svých životních zásadách, staví eko-domek nebo vysvětluje, proč se dá mluvit s kameny. První, co on kdy od kamenu slyšel, bylo prý „miluji tě, miluji tě, miluji tě“.
Jaroslav Dušek bude mít na Ekofilmu i divadelní představení Pátá dohoda
Když kámen promluví určitě nadchne fanoušky tohoto nekonvenčního herce, neboť je plný jeho vtípků či záznamů z divadelních improvizací. Zároveň zasáhne vyznavače různých východních náboženství, jogíny nebo takové ty divné lidi s dredy v plátěných košilích. Jednoduše se nezalíbí každému.
[youtube_660]8NpivZA8OWg[/youtube_660]
Pořád zde totiž uslyšíte, co je středem vesmíru. Jednou to je láska, pak radost, nakonec sám člověk. Smyslem života je rozdávat štěstí, také si s ním ale naložit po svém, případně získat moudrost. Několik Duškových myšlenek je opravdu hlubokých a i cyničtějšího diváka zasáhnou, zároveň ale jeho promluvy občas působí až směšně, jak jsou vzletné a filozofické. Pro někoho to může být svědectví, že Dušek je médium, pro někoho ale jen otravný dokument o někom, kdo je ještě naživu.
Hodnocení: 3***
Festival Ekofilm se ale nevěnuje jen podstatě bytí a života, především chce upozornit na zajímavé skutečnosti v přírodě, které si diváci jinak třeba neuvědomují. A to pomocí reportážních TV filmů, třeba ze sousedního Německa.
Biomimikry – inspirace přírodou (Německo, 2011)
Rozhodně se jedná o něco, co diváka poučí. Často si totiž ani neuvědomujeme, jak neustále využíváme znalosti ze světa fauny a flóry a přenášíme je na stavebnictví či průmysl. Na to se snaží Biomimikry upozornit.
Kdo je v letošní porotě festivalu Ekofilm? Třeba i architekt Okamura
Věděli jste snad, že stromy v případě porušení svého kmenu nashromáždí okolo praskliny nové dřevo, aby vyrovnaly stabilitu? S podobnou technologií se pak snaží přijít i vědci, kteří podobné techniky v přírodě sledují. Dalo by se toho využít třeba ve strojírenství u různých hřídelí.
[youtube_660]k_GFq12w5WU[/youtube_660]
Stejně tak studenti architektury vymýšlejí, jak by se daly starší budovy v centru města ochránit před prachem, ale zároveň propouštěly světlo – pomocí speciálních krytů na zdi, které by svou skladbou připomínaly křídla vážek. To a mnohem více přináší reportážní dokument, jehož nepokrytým účelem je vzdělávat.
Hodnocení: 4****
Očima Oldřicha Mánerta: Příroda jako nekonečná inspirace pro práci inženýrů a vědců. Na první pohled nezajímavé téma se očividně může proměnit ve svižný a informacemi nabitý dokument. Nezáleží tak ani na průměrném vizuálním balení. Sdělení totiž obstojí samo o sobě. Pokud vás zajímá, jak se může dům inspirovat u křídel vážky, nebo superkonstrukce vzešlé z křehké síly podmořských hub, lepší dokumentární film jen tak nenajdete.
Hodnocení: 4****
Občas se na festivalu stane, že na nějaký snímek ani moc jít nechcete. Mě lákali Radioaktivní vlci (už jen ten název!), místo toho jsem ale skončila na filmu, který měl být prý zábavný. A ono to kupodivu jde! Opravdu jde natočit reportáž, která vás rozesměje, a přitom bude o australských zvířatech, která místní odstřelují.
Klokani uličníci (Austrálie, 2011)
Že jsou klokani celkem roztomilí, se dá usoudit i bez nějakého dokumentu. Jak ale lze v Klokanech uličnících vidět, jsou i výborným tématem na dokument. Tento se zabývá problematickou situací v Canberře, kde kvůli nedostatku trávy zvířata skákají až do ulic města. Zde okusují trávníky, skáčou na malé děti nebo proletí oknem ve strachu ze psa. Takový dvoumetrový klokan, který vám přistane v noci na posteli, ale není žádná sranda.
[youtube_660]e6lWnjJrYzQ[/youtube_660]
Aby autoři ještě podpořili vtipnost celého dokumentu, používají techniky, jež jsou známé spíš v akčních filmech. Zoom do očí klidně stojícího klokana. Westernová melodie vždy, když se objeví vůdce stáda, samotář Blackspot (už jen to jméno!). Záběry občas nastříhané tak, aby docílily spíš než věrohodnosti, tak akčního náboje.
Přitom samotné téma možná až tak lákavé není – odstřely národního australského zvířete, klokana, kvůli tomu, že se v hlavním městě přemnožil a ohrožuje jeho obyvatele. Mohlo by jít o tklivé záběry na obří oči malých mláďat. Tvůrci to ale pojali úplně opačně, za což si zaslouží obdiv.
Hodnocení: 5*****
Festival Ekofilm pokračuje až do 9. října, a to v Českém Krumlově. I odtud vám přinese Topzine.cz rozsáhlou reportáž! Kompletní program naleznete ZDE.
