3 fotky 
Michel de Montaigne může být bez nadsázky považován za dokonalého syna své matky, Renesance. Jeho mysl, zbavená tíživých středověkých pout, se mohla svobodně rozletět po světě a kriticky vnímat dění okolo.
Portrét Michela de Montaigne. Zdroj: Wikipedie
Své myšlenky, úvahy, postřehy i nezodpovězené otázky zaznamenal de Montaigne do nesmrtelných Esejů (1580). Ty, přestože jsou staré již několik století, mají stále co říci i dnešnímu čtenáři.
Nová doba
To, co bylo v pozdním středověku zatím jen nesmělou předzvěstí, naplno propuklo v době renesance a s ní spjatého humanismu. Do té doby se dominantní postavení církve začalo třást v základech. Objevily se snahy o její reformaci a navrácení se k prvotnímu ideálu křesťanství.
Čtěte také: Filozofická pohádka Malý princ Antoina de Saint-Exupéryho je nejen balzámem na duši
Zdroj inspirace nového uvažování a myšlení nalezli tehdejší lidé v antice. Vzdělanci počali oprašovat Vergiliovy verše, znovu se začali číst Seneca, Cicero či Petrarca. Naopak díla Aristotela nebo Tomáše Akvinského ustupovala z výsluní pozornosti. Pozornost se obrátila k člověku, už však nikoli k člověku předurčenému Bohem, nýbrž k člověku svobodnému a aktivně si utvářejícímu vlastní osud. Humanismus s sebou přinesl víru v rovnost lidí, v lidský rozum a v hodnotu člověka.
Ve stopách otce
Psal se rok 1533, když v jeden únorový den náhle ticho panující na zámku v Périgordu ve Francii narušil nářek dítěte. To se právě narodil budoucí bordeauxský starosta, myslitel a autor nesmrtelných Esejů, Michel de Montaigne. Otec k budoucnosti svého potomka přistoupil zcela v duchu nové doby.
Rodinné sídlo rodiny Montaignů. Zdroj: WikipediaCommons.org
Zavrhl vojenskou dráhu, přestože byla tehdy mnohými vnímána jako ta nejlepší životní cesta pro šlechtice, a zajistil synovi to nejlepší humanistické vzdělání.
Čtěte také:Michal Ajvaz: Naučte se můj jazyk, možná v něm budu psát
Mladému Montaignovi se dostalo jemného a pečlivého vychování. Vystudoval práva v Toulouse a vydal se ve šlépějích otce na dráhu politika. Jít po ní vydržel celých šestnáct let. Po smrti otce však své zaměstnání opouští a rázně mění dosavadní způsob života.
Život mezi knihami
Uchýlil se do klidu zdí rodinného zámku, aby se zde věnoval četbě klasických autorů, studiu, přemýšlení o světě a hledání sebe sama. Toužil strávit klidný zbytek života, bavit se četbou. Za tímto účelem si upravil třetí patro věže na knihovnu a do stropních trámů si dal vyřezat citáty starověkých autorů.
Čtěte také: Oscar Wilde: Jak je důležité míti Filipa. Komedie, která stále baví
Každodenně si v ústraní vychutnával klidnou pohodu. Listoval chvíli v knize, nato se zadíval z okna do zahrady, další hodinu strávil listováním v druhé knize, odkud si tu a tam vypsal zajímavý citát nebo celou pasáž.
Přitom se průběžně věnoval i práci na své knize, Esejích. Jednotlivé eseje Montaigne často přepracovával, rozšiřoval či zkracoval, psal nové, až v roce 1588 naplnily tři svazky. Na základě hluboké sčetlosti řeckých i římských autorů, svých zkušeností a dlouhého přemýšlení v nich pojednává o všem, co zajímá člověka nejen jeho doby, nýbrž všech věků.
Eseje
Na stránkách jeho knihy se ocitáme po boku člověka, který se právě osvobodil ze středověkých pout, protírá si oči a hledí do zrcadla před sebou, v němž se snaží rozluštit základní hádanku – hádanku sebe sama.
Ptá se, co je to člověk? Montaigne se zamýšlí nad lidským životem, zabývá se životními a morálními hodnotami, boří předsudky, horlí proti pověře, ukrutnosti, pýše i nesnášenlivosti, a nejčastěji s obzvláštní zálibou se vrací k myšlenkám o smrti. V knize vede dialog sám se sebou, hledá čím on je ve společnosti, hledá co je jeho život, hledá čím je on sám.
Že jeho otázky trápí i dnešního člověka, dosvědčuje neutuchající zájem o jeho dílo a obrovské množství citátů pocházejících od něj, které dnes najdeme na internetu.
Zdroj: SVITÁK, Ivan. Montaigne. 1. vydání. Praha: Orbis, 1966.
