Karel Plíhal rozhodně není sám jako cool v plotě

Hudebník, básník, textař, skladatel a aranžér Karel Plíhal je znám především jako folkový písničkář s kytarou, jehož texty a melodie se postupem času staly proslulými nejen u letních táboráků, ale také na koncertech, při nichž většina publika beze studu zpívá texty písní o Cibulové omeletě, Blanických kuřatech nebo O blechách a tak.

Třiapadesátiletý přerovský rodák vystudoval Střední průmyslovou školu strojnickou, poté pracoval například jako konstruktér či topič v olomouckém divadle. Nakonec se stal písničkářem, přestože nemá žádné hudební vzdělání. S hraním na kytaru začal již v patnácti letech, nejprve hrál v olomouckých country-swingových kapelách Hučka, Falešní hráči a Plíharmonyje. První samostatné vystoupení se konalo v roce 1983. Mezi lety 1985 až 1993 spolupracoval s Emilem Pospíšilem, od roku 1995 ho doprovází Petr Freund. Karel Plíhal je čtyřnásobný držitel ceny soutěžního hudebního festivalu Porta.

Písničkář, říkankář a ctitel Kainara

Plíhal složil hudbu k řadě inscenací Moravského divadla Olomouc: Zlatovláska, Sluha dvou pánů, Don Perlimplín, Manon Lescaut, Cyrano, Zimní pohádka, Pašije nebo Giroflé-Giroflá. Zhudebnil některé Kainarovy básně (Blues železničního mostu, Černá kára či Mrtvý vrabec), režíroval nahrávání alb interpretů jako je např. Jarek Nohavica, Petr Fiala nebo bratři Ebenové.

Karel Plíhal – písničkář a říkankář, Zdroj: karelplihal.cz

Nejdůležitějším Plíhalovým zaměřením je samozřejmě dráha hudební, kromě hudby jsou rozhodně velmi výrazné i jeho písňové texty. Plíhal však také skládá drobné básně – říkanky, které se vyznačují aforičností a vyhraněnou vtipnou pointou. A jak sám autor říká na přebalu své knihy Jako cool v plotě, kam se všechny říkanky odstěhovaly: „Jmenuji se Karel Plíhal, narozený kdysi v Přerově, zaměstnáním písničkář a říkankář, tato knížka je moje druhá prvotina, ta první žije svým vlastním životem tak různě po internetu.“ Jaké jsou však vlastní písňové texty a mají s říkankami něco společného?

U Plíhala jako v zoo

Většinu textů Karla Plíhala spojuje zdánlivá jednoduchost námětů. Písničky prošpikované nejrůznějšími druhy zvířat (blecha, slimák, nosorožec, velryba, pavouk) mnohdy působí odlehčeným, trochu až zdětinštělým dojmem. Velmi kontrastní je však porovnání právě těchto zvířecích tvorů se samotným člověkem jako hlavním subjektem textu. Zvířata prožívají, cítí a chovají se jako lidé: pavouk, na nějž sedne blues, sedí v koutě a pláče, papoušek přestane jíst a zanadává si (píseň Když na pavouka sedne blues). Stejně pláče i vodovodní kohoutek v písni nazvané Instalatérská.

Když na pavouka sedne blues, tak přestane tkát sítě,
zaleze si do kouta a pláče jako dítě,
vybrečí se, vysmrká se do mušího křídla
a pustí se s novou vervou do shánění jídla.

A co lidé, jak je v jeho textech nazíráno na ně? Zatímco pavouk a papoušek prožívají blues afektivně, člověk celou situaci řeší pragmaticky: koupí si láhev vína a skládá písničky. Dokud však alespoň jednu neprodá, pořád ho smutek v srdci bodá. Lidé jsou zobrazeni jako materialisté, cynici a stereotypy a pudy zmítané osoby. Tak například ve skladbě Černá díra je klasickým stereotypem manželka, jež neumí vařit, a jejím jídlem je nakrmena černá díra, která na oplátku vyvrhne zpět děda, jehož pozřela. Nebo v písničce Jaro: romská komunita, makrobiotická móda ve stravování nebo parlamentní krize.

Láska a sex

Jak to u Plíhala vypadá s láskou? Nejlépe to podle mého názoru vystihuje píseň Dej mi můj sprej nebo skladba Intelektuálky. O co tady jde? No přece o tělesnou lásku. Ne, že by Plíhal neuměl napsat romantickou milostnou skladbu, například v písni Když jsi smutná:

Když jsi smutná, tak i kapky deště bolí,
rány se otevřou a naplní se solí,
držím tě za ruku a nemám žádnou záruku,
že nezůstanu o žebrácké holi.

V kontrastu s milostným rozpoložením je také píseň Víla. Tou je označována dívka tančící na silnici z Brna do Olomouce, jíž pozoruje muž. Jediné, na co čeká, je však to, až jí sklouznou šaty. Pro Plíhala je typické navození nějaké romantické či jiné poetické atmosféry, která je následně popřena kontrastivním vyústěním.

Rým, anafora a asonance

Důležitým a nepřehlédnutelným prvkem plíhalovských textů je také rým, nejčastěji sdružený nebo střídavý, ten má za úkol především podporovat rytmus. Například v písni Modrá knížka hned v první sloce dvojice rýmů šedý – bledý, bodrou – modrou. Rýmy jsou založeny na opěrných souhláskách a samohláskách, kdy se mění jen několik málo písmen na začátku slova, aby tak rým působil skoro absolutně a melodičtěji. Kromě rýmu se na stavbě zvukové stránky podílí také asonance a opakování hlásek. V první sloce písně Nosorožec je to nápadný výskyt souhlásky ž:

Vznikly menší potíže při nástupu do zdviže,
při výstupu ze zdviže už nám to šlo lehce.
Vznikly větší potíže, když Božena v negližé,
když Božena v negližé řvala, že ho nechce.

Celkovou soudržnost slok podporují anaforicky se opakující výrazy na začátcích jednotlivých úseků slok. Častá jsou i přirovnání, která svou první částí předjímají část druhou. Například v písni Za třičtvrtě století příměr utahaná jako pérka rolet. Co může být víc utahané než pérka rolet? Zde si Plíhal libuje v jakési neobvyklé obvyklosti. Nepoužívá běžné slovní spojení, ale vymyslí si nové, které ovšem, když se na něj podíváme pozorně, ničím nepřekvapí. Vždy existuje nějaká souvislost mezi tím, co tvrdíme, a tím, k čemu to přirovnáváme.

Křivej nos a parodičnost

Pro texty Karla Plíhala je typických několik základních věcí: nepoužívá složité a nedešifrovatelné básnické obrazy, ale očividné metafory založené na fyzické nebo vnitřní spojitosti. Autentický je také jazyk textů: hovorovost, mnohdy až pejorativní či vulgární výrazy sugerují lidové podání. Melodičnost kromě hudby podporují také rýmy a asonance některých hlásek, nejdůležitějším prvkem, řekla bych dokonce nejmarkantnějším znakem, je ironie, nadsázka, cynismus, parodičnost a všudypřítomný humor. Plíhal si ve svých textech umí dělat legraci nejen z šablonovitosti lidí, ale také sám ze sebe: