6 fotek 
Už několik let ho vídáme na televizních obrazovkách i profesionálních jevištích. Honza Cina ještě nedokončil studia na DAMU, hereckou kariéru ale nastartoval už dávno. Jeho zatím největším úspěchem je role v muzikálu Quasimodo.
Honza Cina dokončuje studia na DAMU. Foto: Jana Kumherová, TOPZINE.cz
Jaký máš dojem z premiéry Romea a Julie v Disku?
Jsem rád, že už je to za námi. Bylo to hrozně náročné, což je v Disku vždycky, protože jsme všichni studenti toho svého oboru. Režiséři mají první příležitost vyzkoušet si něco většího se zvukaři, takže je to pro ně hrozně náročné. Pro herce samozřejmě taky, většinou se jede od rána do večera a vyčerpává to. Když člověk dělá ještě něco vedle, tak se z toho může zbláznit. Což mně se zrovna stalo, takže jsem byl rád, že to premiérou skončilo. Neberu to ale jako uzavřenou a hotovou věc. Mám pocit, že tohle představení se bude vyvíjet ještě během repríz.
Studuješ alternativní divadlo, proč jsi mu dal přednost před činohrou?
Já jsem se hodně rozhodoval. Mluvil jsem s paní Salzmanovou, která otevírala činoherní ročník. Ta mi řekla, že je to na mně, že mi neporadí. To samé mi řekli SKUTři, kteří vedli ročník alterny. Pořád jsem si psal pro a proti, až jsem si jednou řekl, že to nechám a zamyslím se, kam se mi chce víc. Cítil jsem, že mě to táhne na alternu. Takže rozhodl instinkt.
A jak to hodnotíš teď, vlastně už na konci studia?
Určitě jsem za tu školu rád. Především za to, že jsem šel na alternu. Já už mám za sebou konzervatoř, hudebně-dramatický obor, a s tou zkušeností odtamtud to pro mě bylo zajímavější a mnohem víc obohacující. Hodně věcí asi docením později, až teď mi docházejí nějaké věci z druháku, které jsem v tu dobu nedokázal docela zpracovat a něco si z toho vzít. Začínám chápat dva roky po tom, že to mělo smysl.
Čím se pro tebe alterna od činohry liší?
Hlavně přístupem, schopností reflektovat sám sebe a fungovat jako herec nejen jedním způsobem, který je takzvaně správný, ale hledat různé cesty. Ty ve výsledku můžou vypadat taky činoherně, ale to hledání a schopnost přemyšlení v různých kontextech, v tom je pro mě hlavní rozdíl. Záleží hlavně na procesu a ne na tom, že všechny holky budou hrát princezny. To je mi sympatičtější. Činohra je spíš o tom výsledku.
Jedno z absolventských představení Honzy Ciny v Disku je Svěcení jara. Zdroj: Michal Hancovský
Během studia jsi měl spousty praxe mimo školu. Myslíš, že ti dala víc než studium?
To je těžká otázka. Praxe je určitě dobrá, ale zase mi bránila, abych se věnoval studiu v takové míře, v jaké bych chtěl. A zároveň studium mi bránilo v praxi. Všechno jsem dělal ne úplně naplno a tak, jak bych si představoval. Na druhou stranu je ale ta praxe potřebná. Tady se člověk, pokud něco nedělá sám, dostane k práci až v Disku. A tam to pořád funguje trochu jinak než v reálu.
V čem třeba?
Hlavně se nikde nic tak neřeší jako v Disku, tady se pořád všechno probírá. Zároveň ale má člověk možnost si to vyzkoušet tak, jak si to nikdy nevyzkouší. Pro mě je Disk víc o cestě a zkoušení. Je mi v podstatě jedno, jestli představení bude dobré nebo špatné, nejdůležitější mi připadá ten proces. Všichni něco vytváříme a zjišťujeme, co to způsobí. V praxi se dá potom všechno zrežírovat hrozně rychle, nebo to člověk nazkouší za někoho. Uvidí to jednou na videu a hned to zahraje.
Vnímáš rozdíl v kolektivu mezi Diskem a nestudentskými divadly?
Určitě. Tady jsme spolu čtyři roky a známe se. Je to zábava, představení mám hodně rád. V Hybernii je ve vystoupení padesát lidí, takže tam to úplně nejde. Ale má to svoje, vznikla tam dobrá parta.
Honza Cina na tiskové konferenci k muzikálu Mauglí s Míšou Doubravovou a Vladimírem Markem. Zdroj: Richard Kocourek, Divadlo Kalich
Jaký byl pro tebe pocit dostat se ještě při studiu na tak velkou scénu, jako je Hybernia?
To bylo splnění snu. Nevím, jestli přímo Hybernia, ale především že hraju v muzikálu Quasimodo. Muzikál je totiž to, co mě oslovuje nejvíc, a hrozně by mě bavilo se tomu věnovat. Roli Špindíry mám navíc hodně rád, protože se můžu vyblbnout, ale zároveň to není tak velká role, aby to na mně nějak viselo.
Liší se Hybernia hodně od Disku?
To je úplně jiný svět než tady. Člověk je zvyklý z DAMU, že jsou všichni nezávislí umělci, a tam je to samá komerce. Quasimoda režírovali SKUTři, což jsou moji pedagogové ve škole, a vlastně si mě tam vzali. Pro muzikálové herce a zpěváky to byla hodně velká alterna – něco, co nezkusili a zamlouvalo se jim to. Pro mě to byl naopak takový pop, já jsem tam nic nového neviděl. Setkání třeba s panem Kornem bylo skvělé. Je hrozně fajn a zároveň přeje mladým, takže když oceňoval naši snahu, bylo to povzbuzující.
Říkal jsi, že by ses muzikálu rád věnoval i nadále.
Hlavně bych rád hledal i jiné možnosti, než jak v Česku muzikál známe. Líbí se mi pohybové divadlo, přenesení alterny do muzikálu. Nebo i obráceně, víc to propojit. Vím, že takové věci jsou, už jsem viděl taková představení, dokonce i v Čechách.
Jak jsi spokojený s českou muzikálovou scénou?
Podle mně je problém, že v Čechách chybí muzikáloví herci. Především v Praze, v Brně jsem nic neviděl, ale myslím si, že je to tam o něco lepší. Tady v Praze jsou zpěváci, kteří jsou prostě slavní, a to stačí. V tom je podle mně hlavní problém. Viděl jsem na Broadwayi v New Yorku Lvího krále a muzikály, kde člověk brečí od začátku do konce jenom proto, že je to dokonalé. Dokonalé, ale zároveň je to pořád umění. V Čechách hostuje Mary Poppins, kde je dokonalost trochu na úkor autentičnosti. Byla to jen taková dobře šlapající show. Chyběla mi nějaká živost, a ta právě ve Lvím králi byla naprosto dokonalá.
Zdroj: Iva Haj
Honza Cina se narodil v Praze roku 1988. Po absolvování hudebně-dramatického oboru Pražské konzervatoře ho kroky zavedly na Divadelní akademii múzických umění, kde se nakonec rozhodl pro alternativní a loutkové divadlo. Během školy stihl nasbírat bohaté zkušenosti do hereckého života. Zahrál si v Divadle Na Prádle v Obchodníkovi s deštěm a splnil si i svůj velký sen, dobýt muzikálovou scénu. Dostal se do Hybernie jako Špindíra v muzikálu Quasimodo. Před kamerou si hraní vyzkoušel při natáčení několika televizních seriálů i filmů. V Planetě YÓ se objevuje pro změnu v roli moderátora.
Přemýšlel jsi někdy, že by ses za muzikálem odstěhoval do zahraničí?
To sice jo, ale asi bych na sobě musel hrozně makat. Oni jsou ve všem napřed, my na ně v tomhle nemáme. Ale chtěl bych vyjet do zahraničí a věnovat se pohybově hudebnímu umění.
A uvažuješ pořád o filmovém a televizním herectví?
Určitě. Myslím, že je dobré to kombinovat. Ale zároveň vnímám, že v Čechách chybí něco jako filmové herectví, člověk se to naučí jen z praxe. V Americe jsou filmové školy, kde se to člověk naučí, a to by se tady taky hodilo. Máme tu nějaké kurzy, většinou v angličtině. Ale aspoň workshop by podle mně na uměleckých školách měl být. Je to něco úplně jiného, a je to zároveň součást práce. Člověk nemůže hrát jenom v divadle, leda by mu nevadilo, že bude žít na ulici. Filmové herectví je určitě součástí.
V čem se pro tebe liší filmové a divadelní herectví?
Filmové herectví je… nechci říct civilnější, protože to je slovo, které se dost zneužívá, ale spíš opravdovější. Zároveň může být i detailnější. Obecně je ve filmovém herectví důležitý vnitřek, ta kamera a uchopení postavy. Kamera člověku pomůže, protože zaměří detail tváře.
Nejdelší čas jsi asi před kamerou strávil při točení Ordinace v růžové zahradě.
Asi jo, to byly tak tři čtyři roky. Ze začátku šlo o epizodní roličku, kdy jsem se tam tak míhal. Ke konci byla postava pořád epizodní, ale už jsem měl větší linku a zasahoval jsem do jiných dějových linií.
Jak teď celé to natáčení hodnotíš?
Já jsem to nejdřív bral, jako že jsem tam jen okrajově. Pak mě najednou rozepsali víc, což se mi zrovna nezamlouvalo, protože jsem s tím seriálem vnitřně nesouhlasil. Jak jsem začal točit s Bárou Munzarovou a Milanem Bahulem, říkal jsem si, že je to dobrá zkušenost, protože to byli skvělí herci. Prací s nimi jsem získal praxi před kamerou. Postupem času potom vymizeli a já jsem zůstal sám, ale s kolegy a týmem, kteří na tom pracovali, to bylo skvělé.
S Ordinací už jsi skončil?
Vlastně jo. Tedy nezemřel jsem, ale odjel na Slovensko. Což de facto znamená, že jsem skončil, ale mohl bych se vrátit, kdyby si to někdo moc přál.
V televizi taky moderuješ Planetu YÓ.
To mě hodně baví. Mám sice období, kdy je to náročné a potřeboval bych nový mozek. Ale pak je období, kdy mě to chytne. Jsou to moderátorské skeče a podobá se to spíš divadelnímu herectví. Dělám to s Maruškou Doležalovou, což je moje spolužačka z konzervatoře a máme spolu kapelu Olats Otesoc. Ale každý moderujeme sám. Ve studiu je člověk pořád sám, tak to na něj klade vysoké nároky.
Lákalo by tě věnovat se moderování plně?
Záleží čemu konkrétně. Je dost těžké, že musím být sám za sebe, a já radši vystupuji v nějaké roli. Ale v dnešní době je to součást herecké práce. Nebo může to být součást.
„Když vystupuji v roli a ne sám za sebe, víc si dovolím,“ říká Honza Cina. Foto: Anna Kottová, TOPZINE.cz
Proč raději vystupuješ v roli?
Protože si dovolím víc. Když je člověk někde sám za sebe, tak se víc hlídá. V roli často ukážu mnohem víc, protože tam vždycky dám něco ze sebe.
Bavilo by tě improvizované divadlo?
Určitě. To já hrozně obdivuju. Na konzervatoři jsem chodil ještě s Maruškou Doležalovou a nějakými spolužáky na Improligu, a to bych všem doporučil. Jenže jak jsme ve škole postupovali dál a už jsme měli zkušenosti, tak jsem nemohl moc improvizovat. Už jsem věděl, že to má být takhle a takhle, pak jsme toho nechali všichni naráz. A to je asi špatně, protože herec by měl improvizaci zvládat. Na alterně se s improvizací taky hodně pracuje, pořádají se workshopy.
Věnuješ se spoustě druhů umění. Přemýšlíš, že bys něco z toho dělal místo herectví?
Občas spíš přemýšlím, že bych se věnoval něčemu úplně jinému. Herec nikomu nepomůže, smysl má třeba být doktor. Stává se mi, že mě po představení někdo pochválí, ale mně to nestačí, protože nejsem sám se sebou spokojený. Líbilo by se mi vidět, že jsem něco udělal. Můj sen je mít nějakou kavárnu nebo restauraci, kde by se lidé dobře najedli a zároveň by je tam čekala kultura.
Máš nějaký příklad takového splněného snu?
Jsem velký fanoušek Ani Geislerové. Asi před dvěma lety jsme se setkali při práci, a to je pak úplně neskutečné, že si člověk tyká s Aňou Geislerovou a taky že ona s ním jedná jako s úplně normálním člověkem. Pracujete na stejné úrovni. To je v herectví dobré, že si člověk uvědomí, vedle koho sedí nebo s kým hraje.
Máš ještě někoho, koho bys chtěl takhle jednou potkat?
Napadá mě Martha Issová. O ní si myslím, že bude hrozně dobrá kamarádka. Pracovat bych s ní nemusel, ale chtěl bych se s ní kamarádit.
Řekl jsi jí to?
Ne, stydím se – vždyť je to Martha Issová!
Tak třeba si přečte ten rozhovor.
Třeba.
Na akademické půdě DAMU stráví Honza už jen pár týdnů. Foto: Jana Kumherová, TOPZINE.cz
Říkal jsi, že jiná povolání mají podle tebe větší smysl než herectví. Proč ses tedy vydal touhle cestou?
Odmalička mě bavilo se předvádět, ale s nabíráním zkušeností mě to vyděsilo. Zjistil jsem, že to není taková legrace, a opustilo mě to. Paradoxně rodiče mě k tomu dovedli. Říkali, že když mě to baví, tak by byla škoda to nedělat. Po společné domluvě jsme došli k tomu, že konzervatoř bude nejlepší volba.
Kdyby ses měl znovu rozhodnout, šel bys do toho?
To je těžké. Myslím, že bych asi nešel na konzervatoř, ale až na DAMU. Ale to je jen kdyby.
Co tě u toho dnes drží?
Já se tím živím, to je jedna z věcí. Hlavně neumím nic jiného, ani nevím, co bych dělal. Často si pokládám otázku, co mě u toho drží a co mi za to stojí. Za to, že se trápím a hádám se sám se sebou. My jsme tak naučení, jsme herci a pracujeme hlavně s emocemi, takže člověk se někdy chová přehnaně a řeší i věci, které by normálně řešit nemusel. Vlastně nevím, co mě u toho drží. Asi ty chvíle, kdy je to naopak dobré, tak to potom přetluče všechno, co mě na tom štve a bolí.
Takže by se dalo říct, že jsi spokojený s tím, co děláš?
Jo, to určitě jsem.
