2 fotky 
Výbor toho nejlepšího od královny americké duchařské literatury. To je kniha Triumf noci od spisovatelky Edith Whartonové, držitelky Pulitzerovy ceny. Hororové povídky Whartonové jsou však více o strachu než o strašidlech.
V tu chvíli jí padl zrak na jeden z méně zdobných náhrobků. Zdroj: Nakladatelství Plus
Lady Jane Lynkeová nebyla jako ostatní lidé: když se doslechla, že zdědila Bells, krásné starobylé sídlo, jež Lynkeům z Thudeney patřilo již asi šest set let, napadlo ji, že se na ně zajede podívat neohlášena. Byla právě na návštěvě u přátel v Kentu, nedaleko odtamtud, a tak si druhý den ráno půjčila auto a sama se vytratila směrem k přilehlé vesnici Thudeney-blazes.
Horové povídky Edith Whartonové (1862–1937) jsou více o strachu než o strašidlech. Jsou také plné obav z plíživé nemoci, ze smrti, z temnoty za zdmi našeho domova, obav z toho, že každý náš vztah zůstane nejasný a nenaplněný. Výbor přináší v češtině poprvé v jednom svazku to nejlepší, co v tomto žánru vytvořila.
Byl zářivý, bezvětrný den. Barvy podzimu zalévaly sussexské vrchy, mohutné stromy na vysočině i líně tekoucí říčky a splývaly v dálce na mokřinách. Ještě dále plul výběžek Dungeness jako přetrhaný proužek po nehmotném moři, jež bylo koneckonců možná pouze oblohou. Thudeney-blazes tiše spalo: hrstka věkovitých domků shrbených okolo kachního rybníčku, stříbřitá kostelní vížka, sady obtěžkané rosou. Probouzí se Thudeney-blazes vůbec někdy?
Lady Jane svěřila vůz pod ochranu husám na obecním paloučku, otevřela si bílou branku do pole a zamířila přes park ke skupině ozdobných komínů. Zdálo se, že ji nikdo nebere na vědomí.
Čtěte také: Bondovka Špión, který mě miloval. Tak trochu netradiční James Bond
V dolíku stál dlouhý, nízký dům, jehož vyzrálé cihlové zdivo čnělo nad vodním příkopem, hluboko vykopaným okolo jeho kořenů, a podobal se věkovitému cedru, jenž široko rozestírá prastaré načervenalé větve. Lady Jane zatajila dech a jen se dívala. Na lukách a zahradách spočívalo ticho nastřádané za léta samoty. V Bells nikdo nebydlel od té doby, kdy je poslední lord Thudeney, tehdy nemajetný mladší syn, před šedesáti lety opustil a šel hledat štěstí do Kanady. A předtím byli s ovdovělou matkou jako vzdálení chudí příbuzní ubytováni v jednom z domků pro služebnictvo, kdežto velký dům byl i za jejich časů stejně němý a osamělý jako rodinná hrobka.
Lady Jane, dcera z jiné rodové větve, na niž přešel hraběcí titul a značný majetek, Bells nikdy neviděla a jméno jen párkrát slyšela. Řada úmrtí a rozmar starého muže, kterého nikdy neznala, z ní nyní učinily dědičku celé této krásy; jak tam stála a dívala se, byla ráda, že přijela z takové dálky, od dojmů tak vzdálených a odlišných.
„Bylo by strašné být na ten pohled zvyklá a přemýšlet hned o tom, v jakém stavu je střecha a kolik bude stát vytápění.“ Až dosud, do svých pětatřiceti let, vedla Lady Jane aktivní, nezávislý a odhodlaný život. Jako jedna z několika dcer se skrovným, ale dostatečným zaopatřením brzy odešla z domova, bydlela v londýnském podnájmu, cestovala po tropech, strávila nejedno léto studiem památek ve Španělsku a v Itálii a napsala dvě nebo tři svižné, věcné knížečky o městech, o nichž se obvykle pojednává sentimentálně.
Nyní se právě vrátila po létě stráveném v jižní Francii a teď tu stála po kotníky v mokrém kapradí a zírala na Bells vyhřívající se v zářijovém slunci, jež připomínalo spíš měsíční svit.
Čtěte také: Paměti klavíristky, která přežila holocaust. Předmluvu napsal Václav Havel
„Nikdy odtud neodejdu!“ vykřikla a srdce se jí rozedmulo, jako by právě dala slib milenci. Seběhla z posledního svahu a vstoupila z parku do starodávných formálních zahrad s tvarovanými tisy, zdobnými jako architektura, a cesmínovými živými ploty, neprostupnými jako zeď. Vedle domu se zvedala kaple s nízkými opěráky. Dveře byly pootevřené a Lady Jane to připadlo jako dobré znamení: předkové ji očekávají.
V portálu si všimla mouchami zaneřáděného oznámení bohoslužeb, stojanu na deštníky a ošoupané rohožky: kaple nepochybně sloužila jako vesnický kostelík. To pomyšlení v ní vzbudilo pocit sousedské vřelosti. Za vlhkými dlaždicemi
předsíně viděla přes ozdobnou mříž náhrobky a mosazné tabulky. Zvědavě si je prohlížela. Některé ji vítaly živými vzpomínkami, jiné k ní šeptaly z dálek a neznáma; styděla se, že toho ví o své rodině tak málo.
Ani Croftové, ani Lynkeové se však nikdy nijak zvlášť nevyznamenali. Mohutněli prostě tím, že se drželi toho, co měli, a pomalu hromadili privilegia a akry. Většinou chytrými sňatky, pomyslila si s lehkým opovržením Lady Jane.
Edith Whartonová vytvořila dílo výjimečných kvalit. Především je spojovacím článkem mezi gotickou tradicí americké ghost story a moderní hororovou povídkou, v němž jsou gotické hororové prvky rafinovaně vtěleny do kulis současnosti: moderních domů, aut, rozhlasu, ale i podnikatelského způsobu myšlení či uvolněnosti ve vztazích mezi muži a ženami. Ve svých strašidelných povídkách krouží kolem týchž témat, která rozehrává ve svých nejlepších románech, jen tak činí odlehčenou, čitelnější a důmyslně hravou formou.
V tu chvíli jí padl zrak na jeden z méně zdobných náhrobků: prostý sarkofág ze šedého mramoru ve výklenku a na něm poprsí mladého muže s jemnými, arogantními rysy, byronským hrdlem a dozadu hozenými kučerami. „Peregrine Vincent Theobald lynke, baron Clouds, patnáctý vikomt Thudeney z Bells, pán statků Thudeney, Thudeney-blazes,
horní Lynke, Lynke-linnet…“ a tak dále, s obvyklým nezáživným výčtem hodností, titulů, dvorních a hrabských úřadů, a nakonec: „Narozen 1. května 1790, zemřel na mor v Aleppu roku 1828.“
A vespod drobným, hustým písmem, jako dodatek vtěsnaný do nedostatečného prostoru: „Také jeho manželka.“
Název: Triumf noci. Autorka: Edith Whartonová. Překlad: Stanislava Menšíková. Ilustrace: Ladislava Gažiová. Nakladatelství: Plus, 2013. Počet stran: 280. Doporučená cena: 299 korun.
