Bohumil Hrabal: Postřižiny. Strýc Pepin zápasí se stereotypem

OBR: Vzpomínky na Bohumila Hrabala a na život vůbec
Obálka knihy Vzpomínky na Bohumila Hrabala a na život vůbec, Zdroj: Nakladatelství Paseka

Spisovatel Bohumil Hrabal se při psaní vzpomínkové prózy Postřižiny, která poprvé vyšla v roce 1976, inspiroval svou vlastní rodinou a dětstvím stráveným v Nymburce.

OBR: Vzpomínky na Bohumila Hrabala a na život vůbec
Bohumil Hrabal se inspiroval vlastními vzpomínkami. Zdroj: Nakladatelství Paseka

Bohumil Hrabal se narodil v Brně roku 1914 jako nemanželský syn Marie Kyliánové. V roce 1919 se s rodinou přestěhovala do Nymburka. Jeho otčím František Hrabal zde působil jako správce a ředitel pivovaru a později se stal předobrazem literární postavy Francina. Bohumil Hrabal vystudoval práva na Univerzitě Karlově v Praze.

Během svého života si vyzkoušel řadu povolání, například působil jako notář, skladník, balič starého papíru či pojišťovací agent. Přispíval do Plamene, Hosta do domu, Tváře, Literárních novin, Orientace či Tvorby. Velká část jeho prací byla vydána nejprve v samizdatových edicích (Petlice a Expedice). Mezi nejznámější díla patří Obsluhoval jsem anglického krále, Něžný barbar, Příliš hlučná samota či Kličky na kapesníku. Zemřel tragicky roku 1997 při pádu z okna.

Nymburský pivovar a jeho obyvatelé

Dílo Postřižiny tvoří první část trilogie Městečko u vody (1976-1982). Hrabal psal své autobiografické dílo již dříve, ale Postřižiny se poprvé dočkaly knižního vydání až v roce 1976. Název symbolizuje zkracování, a to jak zkracování času a vzdáleností, tak i stříhání dlouhých vlasů a dámských sukní. Postřižiny jsou vzpomínkovou prózou z Hrabalova dětství.

Děj se odehrává počátkem 20. let 20. století v prostředí nymburského pivovaru. Hrabal zavzpomínal na staré časy a popisoval všední život obyvatel městečka. Kritizoval maloměšťáctví a ztrátu radosti ze života. Do protikladu pořádkumilovného správce Francina postavil jeho rozpustilého bratra Pepina, který naruší nymburský stereotyp.

Nezkrotná Maryška

Příběh je vyprávěn z pohledu vitální a krásné Maryšky, manželky správce pivovaru Francina, jehož předobraz našel Hrabal ve svém otčímovi. Milá a energická žena je ve městě velmi oblíbená, představuje pravý opak svého manžela.

Užívá si život plnými doušky a vymyká se zkostnatělé měšťanské společnosti. Má ráda zábavu, jízdu na kole, zabíjačku a pivo. Dokáže se nadchnout i pro maličkosti a nechá se unášet bláznivými nápady.

Francin jezdí na motocyklu do Prahy, odkud vozí své manželce drobné dárky. Jeho stroj je ale často porouchaný, a tak musí domů po svých. Svědomitý Francin má rád pořádek a klid a rád by svou ženu viděl jako slušnou a vzornou mladou dámu, avšak Maryška má svou hlavu.

Strýc Pepin

Jednoho dne se ve městě nečekaně objeví Francinův roztržitý bratr Pepin, původním povoláním švec. Hlučný strýc Pepin přijede na návštěvu na pouhých pár dní, ale nakonec zůstane natrvalo. Francin není jeho přítomností nadšený, bojí se, aby bratr neztropil nějakou hloupost.

FOTO: Vaření piva má v Čechách i na Moravě dlouhou tradici
Děj se odehrává v prostředí pivovaru. Zdroj: sxc.hu

Navíc se mu nelíbí, že se často stává terčem jeho vtipů. Maryšce se Pepin zamlouvá a nechává se strhnout jeho ztřeštěnými nápady a vylomeninami. Francin je z bratrovy přítomnosti nervózní. Jednoho dne na jeho otázku „kam si mají jít s Maryškou hrát“ v rozčilení odpoví, že třeba na komín. Nenapadne ho, že tam oba skutečně vylezou.

Pábitelé

Groteskní a absurdní situace doplňuje Pepinův hanácký dialekt. Pepin se dokáže radovat ze života. Přestavuje takzvaného pábitele. Slovo pábitel používal Hrabal jako označení pro osoby z okraje společnosti, které se dokážou radovat se života, zahrnují okolí svými příběhy a dojmy. Zpočátku působí navenek jako obhroublí, ale jejich vyprávění je radostné, milé a poetické.

Zkracování vzdáleností

Do města se zanedlouho dostane rádio a obyvatelé Nymburka tím pádem mohou přijímat informace z Prahy, což je pro všechny velká novinka a chodí si rádio poslechnout do hotelu Na Knížecí. Maryšce se myšlenka zkracování vzdáleností zalíbí a rozhodne se zkrátit si sukně, poté s Pepinem uřežou pilkou nohy u stolu a báječně se u toho baví.

Francin ten den přiveze domů gramofon. Chce si s manželkou zatancovat tango, ale Maryšku posléze požádá o tanec Pepin. Při rozverném dovádění Maryša zakopne o špalek uříznutý od stolu, vyvrtne si kotník a dostane sádru. Francin nyní může o svou ženu v klidu pečovat, nosí jí jídlo a stará se o její pohodlí.

FOTO: Zdravé vlasy jsou krásné
Maryška se rozhodla zkrátit si dlouhé vlasy.

Když se Maryša uzdraví, uvidí, že doktor Gruntorád nechal koňům zkrátit hřívy a ohony, a rozhodne se, že také změní účes. Kadeřník sice není nadšený, nechce se mu stříhat tak krásné a dlouhé vlasy. Nakonec její přání splní pod podmínkou, že Maryška stvrdí podpisem, že se nechala ostříhat dobrovolně. Při cestě domů si ustřižené copy přiváže na kolo a spokojeně projíždí městečkem. Když jí spatří Francin, rozčílí se, popadne pumpičku od kola, přehne Maryšu přes koleno a naplácá jí. Maryša mu na konci prozradí, že spolu čekají děťátko.

V roce 1980 natočil na motivy Hrabalova díla oscarový režisér Jiří Menzel slavný film Postřižiny, ve kterém hlavní role ztvárnili Magda Vašáryová, Jiří Schmitzer a Jaromír Hanzlík jako strýc Pepin.

Strýc Pepin hovořil a jedl jednu buchtu za druhou, teď hmatal do pekáče, celý pekáč ohmatal, a když nic nenahmatal, mávl rukou a řekl:

Jsu nějaké maróda.

Jako Bóchalena, – řekla jsem.

Co to plandáte za zmaty? – rozkřičel se strýc Pepin, – Bóchalena byla baba, co práskala do sebe jabka, akorát že měla vidění…

Z těch jablek? – vpadla jsem.

Prdlačky! Vidění, no baby mívají vidění, z kostela měla vidění, – kuckal se strýc Pepin, – že nad naším městečkem letí v noci veliké kůň a temu koňovi hořela hříva a vocas, no a Bóchalena řekla tehdá: Bude válka, a ta válka taky byla, ale Francine, to loni bylo naše městečko auf! Baby padaly na kolena, já to viděl taky, nad náměstím a nad kostelem letěl vzduchem Ježíšek! Ale pak se to vysvětlilo, ten malinké pakátl Lolan pásl beránky, a jak cvičily ajroplány a táhly za sebó takové pytel a do teho se střílelo z mašinkveró, tak zapomněli na lano, a to lano jak šlo po zemi, tak se omotalo o nohu Lolana, to je túze pěkný dítě, s bíléma vláskama, a jak ten ajroplán šel vzhůru, šlo i to lano a s ním i Lolan, a nad naším městečkem letěl vzduchem Lolan, ale baby myslely, že to letí Ježíšek, no kór když to lano zavadilo o lípy u kostela a teď Ježíšek padal jako stréc Zavičák z větve na větev, a na zem padl Lolan a povídá – Kde jsó mí beránci? a baby klekaly, aby jim požehnal.

Zdroj: DOKOUPIL, ZELINSKÝ. Slovník české prózy 1945-1994. Ostrava: Sfinga, 1994.

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Simona Hencová
Autorka je redaktorkou rubriky Literatura na TOPZINE.cz. Vystudovala Jazykovou a literární kulturu na UHK. Nyní studuje Kulturní dějiny na Univerzitě v Pardubicích. Mezi její záliby patří tanec a divadlo.

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*