Ateliér Josefa Sudka a Galerie Václava Špály nabízejí pohled na vývoj české fotografie

Finanční skupina PPF jedenáctým rokem buduje reprezentativní kolekci české fotografie, která dnes čítá už téměř 1400 samostatných děl. V současnosti je možné v Praze návštívit hned dvě tématicky propojené výstavy fotografií z této sbírky.

Fotografie Paris významného českého avantgardního filmaře a fotografa Alexandra Hackenschmieda. Svou tvorbou inspiroval mnoho generací umělců z celého světa, Zdroj: Galerie Václava Špály

První výstava v Galerii Václava Špály představuje průřez staletým vývojem české fotografie v široké paletě stylů od sociální po výtvarnou fotografii. Souběžně s ní je možné navštívit samostatný výběr z tvorby asi nejznámějšího českého fotografa Josefa Sudka v jeho původním ateliéru na Újezdě.

Zde, jen pár kroků od petřínské lanové dráhy, vytvořil Josef Sudek některé ze svých nejslavnějších fotografických cyklů. Ateliér skrytý ve dvoře mu poskytoval potřebné soukromí i inspiraci. Když ho Sudek kupoval od fotografa Laubeho, zkušený kolega pravil: „Josefe, ale vždyť k vám nebude nikdo chodit.“ Na to Sudek bez váhání odpověďěl: „Právě proto ho kupuju.“

Pohádkový azyl Josefa Sudka

Ateliér se mu skutečně stal ideálním útočištěm. Divoce bující zajhrada i pohled z jeho oken se staly motivy mnoha jeho slavných snímků. Dokonalá symbióza autora s jeho ateliérem trvala až do Sudkovy smrti. I přes péči jeho sestry Boženy dřevěný ateliér v roce 1985 téměř celý podlehl požáru a ještě větší škody napáchal následný zákrok hasičů. V roce 2000 se ale podařilo ateliér na podnět Anny Fárové celý zrenovovat a prostor proměnit v galerii.

Na otázku časopisu Světozor v článku Je fotografie umění? Sudek odpověděl: „Není. Je to hezké řemeslo potřebující určitý vkus. Umění to být nemůže, protože je odkázána na věci, které existují již před ní a mimo ni, na svět kolem nás.“ Zdroj: Ateliér Josefa Sudka

Vzhledem k rozměrům ateliéru jde spíš o komorní výstavu; její kouzlo ale spočívá v unikátním sepjetí vystavovaných předmětů k samotnému ateliéru jako k místu, kde bylo mnoho z nich Sudkem pořízeno. Neexistuje moc galerií, kde ucítíte desítky let starou atmosféru konkrétního dne, kdy snímek vznikl. Tady ano, protože jste u mistra doma.

Tvorbu českého malíře Josefa Navrátila (1798—1865) poznal Sudek v padesátých letech a návrat k piktorialismu se mu stal východiskem oproti vnějšímu tlaku, který diktoval styl socialistického realismu.

Čtěte také: Josef Sudek se vrací do svého Ateliéru

Kromě fotografií zachycující místa, která budou i vám na dosah ruky, uvidíte také malé množství unikátního Sudkova vybavení. K dokonalému prožitku nechybí skoro nic. Ve světle zapadajícího slunce si tak třeba jako já vyfotíte pár imaginárních fotografií podle autorova vzoru.

Průřez vývojem české fotografie

Paralelně s výstavou Josefa Sudka probíhá v Galerii Václava Špály výstava Obrazy z dějin fotografie české, která nabízí pohled na tvorbu významných Sudkových předchůdců, generačních souputníků i následovníků. Josef Moucha, který je i kurátorem Sudkova výběru, nabízí k výstavě ve Špálovce následující klíč:

„Teprve zpětně po instalaci jsem přemýšlel, jaký kód mohu návštěvníkům předložit. Fotografie jsem vybíral podle vlastního vkusu, bez ohledu na dobu a žánr. Jejich společným jmenovatelem je jakási metafyzika, tedy zážitek něčeho, co předmětem obyčejné v důsledku vlastní zkušenosti obyčejné nemůže být.“

Výstava vedle Drtikolových slavných aktů jako je tento, prezentuje i snímek Řeholnice z roku 1911. Tehdy ještě nepracoval s výrazným mixem kubisticko-futuristických prvků.

A skutečně, začátek výstavy je pojednán v rovině snu, skrytých fantazií, ať už erotických Františka Drtikola, nebo surrealistických Jaroslava Rösslera. V suterénu přechází abstraktní sny ve vzpomínky. Alexander Hackenschmied vyfotil několik intimních portrétů své partnerky Mayy Deren. Jan Lukas zase fotí místa spojené s historickou pamětí. Na jeho fotkách vidíme archeologické nálezy, které ukotví naši existenci v rámci časové osy, jejíž délka se vymyká proporcím, na které jsme zvyklí.

Emila Medková podobně jako o dvě generace mladší Ivan Pinkava volila pro své portréty netradiční kompozice.

V prvním patře nakonec nalezneme fotografie autorů, kteří zkoumají svět vnější. Peter Župník, jeden z vystavených současných autorů, nachází ideál krásy a duševní rovnováhy v přírodních prvcích a jako jeden z mála autorů své fotografie alespoň jemně koloruje (ostatní fotografie jsou výhradně černobílé). Ivan Pinkava zase citlivě zkoumá taje lidské povahy a fyzické krásy prostřednictvím klasických portrétů i kompozičně neotřelých snímků.

Životní příběhy autorů zůstávají skryty

Jediným negativem výstavy v Galerii Václava Špály zůstává, že fotografie nejsou doplněny texty s bližšími informacemi o jednotlivých autorech. Příběhy autorů i vzniku fotografií sice lze částečně vyčíst přímo z jedntolivých děl, ale ke své škodě se výstava dobrovolně vzdává příběhu, který by jí dodal osobitější charakter. Zároveň jde o typ výstavy, který je směřován pro širokou veřejnost a ta by v tomto směru nabídnutou pomocnou ruku jistě ocenila.

Jaromír Funke byl jedním z pionýrů české abstraktní fotografie. Často tvořil kompozice z předmětů denní potřeby a pracoval s jejich originálními tvary.

Obě výstavy ale společnými silami představují unikátní pohled na vývoj české fotografie v širokém žánrovém spektru a vzhledem k vzájemné blízkosti ateliéru a galerie, má každý návštěvník možnost konfrontovat tvorbu několika generací umělců během jediného odpoledne, tedy ještě s čerstvou vzpomínkou na zasněný pohled z oroseného okna Sudkova ateliéru.