!Profil režiséra!Přestože natáčí již bezmála šedesát let, do důchodu se mistr polské kinematografie rozhodně nechystá. Věděli jste ale, že políbil ruku Orsonu Wellesovi?
Andrzej Wajda při natáčení filmu Puškvorec. Zdroj: AČFK
Velké příběhy z polských dějin, adaptace slavných románů, ale také intimní psychologické snímky. To vše lze nalézt ve filmografii polského režiséra Andrzeje Wajdy, který letos v březnu oslavil již šestaosmdesáté narozeniny. O filmovém umění tvrdí, že není odlišné od těch ostatních: „Cíle umění jsou neměnné, vždy jde o rozvoj představivosti a o osvojování světa.“
Nejtěžší je nápad, nejsmutnější premiéra
Andrzej Wajda se narodil v roce 1926 ve městě Suvalky, které leží na severu Polska blízko hranic s Litvou. Kinematografie rozhodně nebyla jeho životním snem. Naopak, chtěl se stát malířem. V roce 1946 začal studovat na Akademii výtvarných umění v Krakově, ale po třech letech zhodnotil své malířské nadání jako nedostatečné a přesedlal na film. Sám takovou volbu označil za paradoxní – od akademie ho definitivně odradil rozšiřující se socialistický realismus a na filmové škole ho přivítal Leninův citát: „Film je nejdůležitější umění.“
Přesto v roce 1954 Wajda úspěšně ukončil studium filmové režie v Lodži. Již během studií natočil dvě filmové etudy a jeden krátkometrážní dokument. Na stříbrném plátně debutoval válečným dramatem Nezvaní hosté (1954), v němž poprvé použil své mistrovské téma – polský odboj během druhé světové války.
Do stejného historického období se Wajda vrátil i svým druhým filmem Kanály (1957). Filmové ztvárnění Varšavského povstání znamenalo pro mladého režiséra obrovský úspěch. Na festivalu v Cannes se díky němu podělil s Ingmarem Bergmanem (Sedmá pečeť) o Zvláštní cenu poroty.
[youtube_660]8YVqKiZCkrk[/youtube_660]
V dalších letech se Wajda opakovaně vracel do válečného období, mimo jiné ve filmech Popel a démant (1958), Lotna (1959) nebo Samson (1961). V roce 1970 měl premiéru snímek Krajina po bitvě, který se odehrává v koncentračním táboře těsně po osvobození. Drama o těžkém návratu do normálního života se dostalo do výběru na festivalu v Cannes a získalo Gran Prix v Miláně. Do druhé světové války se režisér znovu vrátil po mnoha letech snímkem Katyň (2007), který byl nominován na Oscara.
Z lásky k literatuře
Druhou velkou skupinu ve Wajdově filmografii tvoří literární adaptace. Tou vůbec první se stalo historické drama Popely (1965), natočené podle románu Štefana Žeromského a odehrávající se po první světové válce. Dalšími snímky byly například Březový háj (1970), Veselka (1973) nebo Země zaslíbená (1974) podle stejnojmenného románu, jehož autorem byl polský prozaik a nositel Nobelovy ceny Władysław Reymont. Wajda neopomněl zpracovat ani polský národní epos Pan Tadeáš (1999).
Značnou část svého tvůrčího života Wajda prožil v totalitním režimu, se kterým byl takřka neustále ve válečném stavu. Scénář k jednomu z jeho nejvýznamnějších filmů, politickému dramatu Člověk z mramoru, vznikl již v roce 1962, avšak příznivé klima pro jeho natočení přišlo až o více než deset let později. Scénu, kterou mu cenzura zakázala ve filmu uvést, si Wajda schoval pod postel a použil ji v jeho volném pokračování Člověk ze železa (1981).
[youtube_660]xxYGv4dTny8[/youtube_660]
Návodem, jak se s cenzurou vyrovnat, byla pro polského režiséra usilovná práce a neustálé zdokonalování se. Pokud podle něj člověk dokázal přijít s něčím novým a překvapivým, cenzura to mohla jen těžko předvídat a potlačit. Wajda k tomu poznamenal: „Když jsem vedl Kolektiv X, opakoval jsem filmařům neustále: ‚Pracujte, starejte se a především se učte, nebo jinak budete muset vstoupit do strany.‘“ Ve výsledku tak šlo především o talent samotného autora.
Občan Kane, nedosažitelný ideál
Výše zmíněný Kolektiv X bylo uskupení pro výrobu filmů, které fungovalo v letech 1972-1983 na obdobném principu jako u nás tzv. tvůrčí skupiny. Andrzej Wajda byl jeho uměleckým vedoucím. Jeho spolupracovnicí v té době byla například režisérka Agnieszka Holland, která nedávno v Čechách dotočila televizní minisérii Hořící keř o sebevraždě Jana Palacha a dalších událostech po srpnu 1968. „Má mimořádně pevný charakter, s jakým se u ženy lze setkat jen velmi zřídka,“ napsal o ní Wajda.
Wajda se svými filmy zařadil k elitě evropské i světové kinematografie. Za svůj život se seznámil s Ingmarem Bergmanem, Akirem Kurosawou, Federicem Fellinim i Michelangelem Antonionim. Přesto tvrdil, že tato setkání pro něj neměla zvláštní význam. Vše, co chtěl o těchto mistrech filmu vědět, zjistil již v kině z jejich snímků. Největší úctu prokázal Orsonu Wellesovi, kterému při jejich setkání políbil ruku. Jeho snímek Občan Kane považuje Wajda za nedosažitelný ideál.
Jeden z jeho nejslavnějších snímků je Katyň. Zdroj: Bontonfilm
V roce 2000 získal Wajda Oscara za své celoživotní dílo. Ačkoli by se mohlo zdát, že tím byla jeho kariéra završena, polský mistr filmu žádný důchod neplánuje. O válečném filmu Katyň zde již byla řeč. V českých kinech se naposledy objevil jeho film Puškvorec (2009), jímž se režisér opět vrátil k adaptaci. Stejně jako v Březovém háji i zde čerpal z literárního odkazu polského spisovatele Jarosława Iwaszkiewicze.
Pro svůj další film si Wajda vybral významnou postavu polské historie, nositele Nobelovy ceny za mír a polského prezidenta v letech 1990 – 1995, Lecha Wałęsu. Životopisný snímek nesoucí jméno tohoto představitele polské revoluce by měl přijít do kin v roce 2013. Rozhodně bude stát za návštěvu.
Citáty Andrzeje Wajdy použité v článku pochází z jeho autobiografie Moje filmy, kterou vydalo nakladatelství Votobia v roce 1996.