2 fotky 
Režisér Nicolas Winding Refn se zapsal do paměti většiny českých diváků až svým posledním filmem Drive. Když pak ohlásil další spolupráci s Ryanem Goslingem, mnoho z nich se těšilo jako na druhé Vánoce. Jenže tohle asi nečekali.
Jen Bůh odpouští je svým způsobem podobný jako Drive, ale stejně tak ho můžete chápat i jako zcela opačné uchopení stejného rámce. Nicolas Winding Refn se tentokrát vrátil i k práci scenáristy a je jen otázkou, jestli za mírně zploštělé a povrchní zpracování může právě on. Jen Bůh odpouští je totiž na první pohled hluboký, inspirativní snímek, který ale na pohled druhý příliš mnoho nepřináší.
Stejně jako u Drive nám režisér ukázal další zpracování ustáleného příběhu/mýtu, v němž se pohybují archetypy postav. Ovšem tentokrát změnil přístup k postavě hlavní, jakémusi nehrdinovi v podání Ryana Goslinga.
Civění do kamery získává nový rozměr
Drive byl pohled na řidiče, který i přes svou občasnou pasivitu stále svíral volant ve svých rukách a v závěru zachránil princeznu. Dokázal jednat, když si usmyslil, že jednání je na místě. Julian jde ve své pasivitě ještě více do hloubky. Zamilovaný je jedině platonicky a žen se v žádném případě nedotýká (padla myšlenka, jestli nejde vyloženě o kastráta, ale Refn k tomu příliš jasných vodítek nedává). Nechává se zmítat ve svém oidipovském komplexu a proti autoritativní matce (Kristin Scott Thomas) se nevzbouří. A opravdu mnohokrát tupě civí do kamery.
Ryan Gosling tentokrát neudrží ani kladivo. Zdroj: H.C.E.
Postava Juliana tak oproti řidiči nezíská vaše sympatie. V podstatě si je ani nezaslouží. Nedokáže jednat sama za sebe, a když se konečně rozhoupe k nějakému činu, absolutně v něm selže (ať už jde o pomstu na vrahovi nebo rvačku s vrchním policistou).
Přitom se toho kolem Juliana neděje málo. Spolu se svým agresivním bratrem žijí v Thajsku, kde se starají o zápasnickou halu. Bratrovi se ale jednou seběhnou sliny na mladičkou prostitutku, kterou následně zavraždí. Následuje sled pomst – bratra zabije otec dívky, kterému to dovolí zmíněný policista. Když Bangkok navštíví matka obou bratrů, rozhodne se mužům vrátit stejnou měrou – smrtí.
Hlavní postavy mají svoje metafory
Stejně jako Julian je podivným pasivním a neschopným rytířem, matka ztělesňuje zlou a prolhanou královnu (v tomto případě drogového kartelu) a vrchní policista téměř až starozákonního Boha, který se dokáže jasně rozhodnout, koho a kdy má stihnout trest.
Svým způsobem by zápletka mezi těmito třemi postavami vystačila na čtvrthodinový klip. Refn však vytvořil 90minutový snímek, který pomocí pomalých záběrů a děje prokládaného snovými představami prodloužil na mírně nesnesitelnou stopáž. Jinému filmu by hodina a půl možná skvěle padla, v tomto případě ale absence propracovanějšího děje a délka záběrů vytváří subjektivní dojem tříhodinového opusu.
Příliš myšlenek tu nehledejte
Otázka je, jestli je na vině skutečně scénář. Refn napsal scénář například i k domácímu filmu Barbar (známý spíše jako Valhalla Rising). Ten také mnoho děje neobsahoval, zato meditativně zpracovával vztah přírody, člověka a bohů (pohanských). V jeho pomalosti spočívala pomocná berlička, aby měl divák více času na zvažování jednotlivých myšlenek.
V případě Jen Bůh odpouští již tolik nosných námětů k přemýšlení neleží. Vším se táhne pouze zvažování nad právem na pomstu, případně otázkou, kde leží hranice mezi adekvátní pomstou a přehnaným šílenstvím. Jinak je film poměrně plochý, a dalo by se dokonce i říci, že povrchní.
Není úplně žůžo mít za matku Kristin Scott Thomas.
I tak ale Refn své poslední dílo vynahrazuje alespoň precizním vizuálem. Za kameru se postavil Larry Smith (spolu natočili i Bronsona), díky němuž několik scén vyčuhuje nad hranici průměru – například trapný souboj slabého hlavního hrdiny s dokonalým policistou. Podobně hudba Cliffa Martineze dodává obrazu neonového Thajska správně pulzující nádech.
Verdikt Pavlíny Nouzové:
Jen Bůh odpouští rozhodně není jednoduchý film, ale stejně tak není ani příliš hluboký, když se při jeho sledování budete maximálně soustředit a odhalíte archetypy postav či ústřední téma. Kdyby nebyl zabalen do precizního technického hávu (zjednodušeně myšleno obraz a hudba), nepřinášel by mnoho navíc.
O všem ale vypovídá věnování snímku Alejandru Jodorowskému. Pokud vám jeho tvorba něco říká, a dokonce vás i zajímá (líbí by nebylo správné slovo), pak je pro vás téměř povinnost nové Refnovo dílo vidět. V opačném případě čelem vzad, i kdybyste byli největším fanouškem Ryana Goslinga pod sluncem. Tohle opravdu není druhý Drive.
Hodnocení: 50 %
