Menu
TOPZINE.cz
Literatura

Z historek mého ruského kamaráda vznikla ceněná kniha, říká Martin Ryšavý

Kateřina Ciborová

Kateřina Ciborová

12. 11. 2011

FOTO: Martin Ryšavý!Exkluzivně!Letošní ročník Ceny Josefa Škvoreckého patřil Martinu Ryšavému, který cenu získal za román Vrač. Po předávání redaktorce TOPZINE.cz věnoval několik minut a prozradil například to, jak kniha vznikala.

FOTO: Martin Ryšavý

Martin Ryšavý s Cenou Josefa Škvoreckého, Foto: Aneta Štefánková, Topzine.cz

Váš poslední román Vrač je mimořádně úspěšný. Po Magnesii Liteře jste za něj získal i Cenu Josefa Škvoreckého. Čím si to vysvětlujete? Co je podle vás na románu to nejlepší, za co ceny získává?

Úspěšnost není v cenách. Vůbec třeba nevím, kolik lidí si Vrač přečetlo. To, že dostal ceny, je spíš otázka porot, které románu dávají hlasy. Mě na knize nejvíce baví historky. Knihu jsem psal na základě sběru materiálu, většinu historek jsem si totiž nevymyslel. A na začátku jsem byl materiálem přímo fascinován. Historky mi poskytl můj kamarád z Ruska a bavily mě natolik, že mi stálo za to najít jim rámec a formu, aby dohromady dávaly smysl. Historky jsou dobré samy o sobě, a jestli se na knize dá něco ocenit, tak asi to, jak se texty ve vyprávění potkávají a jak k sobě patří.

Od vydání Vrače uplynula poměrně dlouhá doba, vyšel minulý rok. Díváte se na knihu s odstupem času třeba trochu jinak?

Od vydání jsem ji celou ještě nepřečetl. Jen občas čtu na veřejných čteních úryvky. A potvrdilo se mi to, co jsem předpokládal. Kniha je dlouhým monologem a je opravdu dobré, když se čte nahlas. Myslím si, že její text je přímo určen k hlasitému čtení. Uměl bych si lehce představit, že ji bude dokonce hrát herec v divadle, klidně by se kniha dala číst jako monodrama. To je něco, co jsem tušil a chtěl, ale neměl jsem jistotu. Na čteních jsem si ověřil, že to funguje. Jinak se ale nic zvláštního od vydání nestalo.

Čtěte také o večeru Ceny Josefa Škvoreckého 2011

Není těžké pro autorská čtení vybrat z knihy vhodnou pasáž? Přeci jenom je to dlouhý monolog.

Našel jsem pár míst, které už mám ochozené. Ze začátku jsem si myslel, že takové místo vidím jenom jedno nebo dvě a musím se ho tedy držet, abych četl ucelený blok. Nedávno jsem však zjistil, že se mi ten blok nechce číst znova, tak jsem přečetl jen tak něco. Někde jsem začal a někde skončil. Nebylo to uzavřené, ale stejně to fungovalo. Máte ale pravdu, najít vhodnou ukázku je občas problém, protože monolog nikde nezačíná ani nikde nekončí. Ale zdá se, že to jde.

FOTO: Martin Ryšavý

Martin Ryšavý momentálně nepíše, ale točí film, Zdroj: archiv autora

Hlavní postava je inspirovaná skutečnou osobou. Váš kamarád byl s vámi dokonce i na Magnesii Liteře. Stýkáte se ještě?

On je v Moskvě, já jsem tady. Ale občas si napíšeme, a když přijedu do Ruska, tak se vidíme.

Doplňoval jste jeho historky svými?

Historky vyprávěl na přeskáčku, já je skládal do chronologie a občas mi v té chronologii vytanulo bílé místo. Nechtěl jsem díry řešit po telefonu, už by mě to totiž rušilo. Tak jsem si v některých děravých místech vymýšlel. Úplně vymyšlené je i to, jak monolog vypadá vcelku, jak je zkomponovaný. Autentických monologů, které byly podkladem k textu, bylo třeba padesát. A teď je z nich jeden. Takže to, jak je to zkomponované, je moje licence.

Věděl váš ruský přítel, že z jeho vyprávění napíšete knihu?

Věděl, řekli jsme si to hned na začátku. Mockrát mi vyprávěl už před tím. A když přišla jedna natolik dobrá historka, o které jsem věděl, že by mohla vytvořit prózu, tak jsem mu svůj záměr řekl. A on rovnou odpověděl: ‚Jo, to udělej! Já ti ty věci rád řeknu, protože je sám stejně nikdy nenapíšu.‘ Řekl mi, že mi materiál poskytne mimo jiné i proto, že není spisovatel. Nebaví ho psát, nejde mu to. Napřed jsem ho i nabádal, ať zkusí psát sám. Jenže napsal tři stránky a řekl: ‚Ne, to nejde. Napiš to ty, já ti to všechno řeknu.‘

Vyšel Vrač i v ruštině?

Zatím ne, ale na překladu se pracuje. Není to však otázka překladu, ale spíš vydavatele. Nevím, jak je to teď daleko.

FOTO: Cena Josefa Škvoreckého

Cena Josefa Škvoreckého je spjata s odměnou 250 tisíc korun, Foto: Aneta Štefánková, Topzine.cz

Letos o vašem vítězství rozhodli i laureáti předchozích ročníků Ceny Josefa Škvoreckého. Předpokládá se tedy, že příští rok budete rozhodovat vy…

No jo, vlastně. To jste mi neměla ani říkat, teď jsem se vyděsil.

Právě jsem se chtěla zeptat, jestli se na to třeba těšíte.

Netěším, protože pořád jsem v nějakých porotách. Učím scenáristiku na FAMU a tam musím, aniž by se mi to líbilo, studenty známkovat a říkat: ‚Tohle jsi napsal dobře, tohle ne.‘ Samozřejmě mám chuť říct: ‚Piš si, co chceš a jak chceš. Když chceš psát takhle blbě, tak si piš takhle blbě.‘ Hodnocení, ať už ve škole nebo prostřednictvím nějaké ceny, říkají něco důležitého. Říkají, že se nějaká skupina lidí shodla, že to k něčemu je. Ale na druhou stranu být pořád v roli arbitra je někdy vyčerpávající. I když mě práce studentů baví, tak se třeba vůbec netěším na státnice. Navíc tady budu hodnotit lidi, které třeba vůbec nebudu znát. Studenty aspoň znám, s nimi pracuji.

Vždyť to ale budou vaši kolegové.

To jo. Ale opravdu není žádná rozkoš někde porotcovat.

Jak jste se vůbec k literatuře dostal? Protože jste zároveň také scenárista a dokumentarista.

Pořád něco píšu. Píšu od té doby, co jsem se to v první třídě naučil. Už v dětství jsem psal všelijaké takové blbosti.

Hodně se inspirujete Ruskem. Co vás na něm tak fascinuje? Budete se někdy chtít vzdálit a napsat něco z jiné země nebo z Čech?

Teď točím film v Čechách, točil jsem ve Vietnamu… Netrvám na tom, že musím pořád něco dělat v Rusku. Ale jakmile člověk začne něco poznávat hlouběji, tak se mu otevírají nové a nové dveře. Témata se sama nabízí. Což se mi samozřejmě nemůže stát u zemí, ve kterých jsem nikdy nebyl nebo o nich nic nevím.

Píšete nebo plánujete v současnosti něco dalšího?

Nepíšu. A plán je silné slovo. Pořád něco chci, ale plán to není. Teď dělám film, který mi zabere minimálně rok. Takže na rok dopředu mám o radost postaráno a pak se uvidí.

Jste nositelem Ceny Josefa Škvoreckého, co pro vás tato významná osoba české literatury znamená?

Určitě je to respektabilní osoba v mnoha směrech, ale speciální vztah k němu nemám. Kdysi mě hodně bavily jeho povídky, daleko víc než romány. Cena ale asi není spojená až tak s jeho literární tvorbou. On byl přece také vydavatel a i kulturní politik, jestli to neříkám příliš vyhroceně. Jeho zásluhy o českou literaturu tedy spočívají i v něčem jiném, než v tom, že ji psal. Cenu tedy vnímám spíš z této perspektivy. Pro mě je cena spojená s tím, co Škvorecký znamenal v kultuře, jakou byl osobností.

Martin Ryšavý (1967) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK a FAMU, kde dnes působí jako vedoucí katedry scenáristiky a dramaturgie. Je autorem filmů Sibiř – duše v muzeu, Afoňka už nechce pást soby, Kdo mě naučí půl znaku a Malupien. Knižně vydal kapesní ságu Lesní chodci a v Edici Revolver Revue román Cesty na Sibiř, který v roce 2009 získal Cenu Magnesia Litera v kategorii próza. Vrač vyšel v roce 2010 a kromě Ceny Josefa Škvoreckého taktéž získal Magnesii Literu.

Ohodnoťte tento článek:
0
Právě čtete

Z historek mého ruského kamaráda vznikla ceněná kniha, říká Martin Ryšavý