Umělecký šéf Dodo Gombár: Ještě dvě tři sezony si umím představit

FOTO: Dodo Gombár
Dodo Gombár je od roku 2010 uměleckým šéfem Švandova divadla. Foto: Anna Kottová, TOPZINE.cz

Dodo Gombár vede pražské Švandovo divadlo jako umělecký šéf tři roky. V sobotu 1. června bude mít v jeho režii premiéru hra Vladimirova děvka, díky které vyhrál loni autor Jan Kratochvíl Radokovu Dramatickou soutěž. V létě se vrací Gombárem režírovaná Biomanželka v rámci Báječného léta s Michalem Vieweghem.

FOTO: Dodo Gombár
Dodo Gombár je od roku 2010 uměleckým šéfem Švandova divadla. Foto: Anna Kottová, TOPZINE.cz

Jak jste se dostal k textu Vladimirova děvka?

Snažíme se sledovat dění v české dramatice a minulý rok mě Martina Kinská, naše dramaturgyně, upozornila na tuto hru. Já jsem o její existenci věděl a na tento popud jsem si ji poprvé přečetl.

Hra získala loni Cenu Alfréda Radoka. Mělo to na váš výběr vliv?

Mělo to takový vliv, že jsme se o hře dozvěděli. Myslím, že hodně současných textů zanikne, protože se jim nevěnuje pozornost. Tento text tím, že se objevil mezi finálovými tituly, a navíc soutěž vyhrál, si o pozornost řekl sám.

Jozef Gombár pochází z Trnavy a v Bratislavě vystudoval obor divadelní režie. Tři roky pracuje jako umělecký šéf Švandova divadla. Předtím působil na volné noze a tři roky jako umělecký šéf Městského divadla Zlín. V rámci letního speciálu Báječné léto s Michalem Vieweghem uvede potřetí Švandovo divadlo Biomanželku v Gombárově režii. S Vieweghem spolupracoval předtím ve Zlíně na inscenaci Andělé všedního dne.

Radoka získal Jan Kratochvíl v únoru 2012 a na červen 2013 plánuje Švandovo divadlo premiéru. Takhle rychle se nové hry obvykle nepřebírají.

Přesně tak, reagovali jsme bezprostředně. V nejbližší možné sezoně realizujeme vítězný text, což si myslím, že je smyslem té soutěže. Oceňuji pohotovost všech zainteresovaných, počínaje Aura-Pontem a konče autorem.

Co vás na textu tak zaujalo, že jste se jej rozhodl zrežírovat?

Popravdě, jsem ke všemu hodně kritický. Během sezony se vám dostane do rukou hodně textů. Pokud mě text nezaujme v prvních fázích způsobem vyprávění, tak mě většinou natolik unaví nebo otráví, že mu už nevěnuji pozornost. U tohoto textu to bylo naopak. Hned od prvních slov se mi zdál rafinovaný a strukturou nejednoduchý, takže mě pohltil a skutečně mě nadchnul.

Je autor Jan Kratochvíl přítomen u zkoušek, které teď probíhají?

V zápětí jsme ho oslovili, protože jsme k textu měli připomínky ve smyslu představy inscenování. Byl velmi ochotný. Není to člověk divadlem až tak poznamenaný, což je možná lepší, protože se na to dívá bezprostředně, impulzivně a spontánně. Dokonce napsal druhou verzi textu, kterou inscenujeme. Takže Kratochvílův původní text prošel jeho vlastními autorskými úpravami.

FOTO: Jan Kratochvíl
Jan Kratochvíl loni vyhrál Dramatickou soutěž.

Hlavní roli ztvární Michal Dlouhý. Proč volba padla právě na něj?

Někdy vás to prostě napadne. Okamžitě po přečtení jsem v tom viděl Michala Dlouhého, se kterým jsem předtím nikdy nepracoval. Viděl jsem ho několikrát jenom jako divák. Přišlo mi, že jeho nezkrotnou energii a zvláštní výbušnost by stálo za pokus nasměřovat směrem dovnitř.

Podle Michala Dlouhého se nikdy neučil složitější text. Co je na něm tak těžkého?

Má těžkou strukturu. Působí jako velmi těžký oříšek z několika důvodů. Hlavně proto, že se odehrává v jakýchsi zvláštních smyčkách. Vyprávění příběhu se zauzlovává a vrací. Musíte být při čtení pozorní. Pro herce je to určitě náročné v tom, že se nemůže zmýlit. Každá chyba se může stát osudovou ve smyslu, že se mozaika rozpadne. Umím si představit, že pro Michala a Davida Punčocháře, který hraje druhou hlavní roli, je velmi těžké naučit se text s  drobnými odchylkami, neustálými návraty a pohyby v cyklech.

Vladimirova děvka, Gombárův režijní počin, bude mít na začátku června premiéru ve Švandově divadle. V hlavní roli se objeví Michal Dlouhý a David Punčochář. Hra Jana Kratochvíla vloni získala Cenu Alfréda Radoka v kategorii Dramatická soutěž. Gombár několikrát uspěl se svými texty v téže soutěži.

Mohl byste nám hru stručně představit?

Text je o setkání hospodského a hosta, kteří si začnou vyprávět příběh. Vy postupně zjišťujete, že se příběh týká jich dvou o hodně víc, než by se na první pohled zdálo. Jde o interpretaci a dezinterpretaci pravdy a zvláštní pohrávání si s odchylkami skutečnosti. Čím hlouběji se propadáte do příběhu, tím víc zjišťujete o postavách. Je to děj s odbočkami a zvláštními slepými uličkami atakující diváckou pozornost. Myslím, že příběh se z toho dá vystopovat, když je člověk pozorný.

Jak do sezony outsiderů zapadá Vladimirova děvka?

Je to sezona druhých houslí neboli outsiderů, těch, kterým není dopřána pozornost pod reflektory. Přesně v naší hospodě se takové typy lidí vyskytují. Na hře je ještě jedna věc zajímavá. Jde o komunitní hru, tím pádem vypráví o skupině lidí, takže ideální materiál pro tvorbu se současným složením souboru Švandova divadla. Jde o uzavřenou společnost, hospodskou společnost, komunitní společnost. Máte možnost postavit před soubor komplikovanou novou výzvu, která by mohla atakovat vnitřní hranice a síly.

To mi připomíná Eskalátor. To byla také výzva pro soubor Švandova divadla.

Určitě. Jen Eskalátor vznikal až na zkouškách a teď máme v rukou přesně napsaný a strukturovaný text, který neupravujeme. Eskalátor se rodil z potřeby vyjadřovat se k bezprostřední přítomnosti, která nás obklopuje. Tady je to naopak. Ten text v sobě nese archetypy neustále se vracejícího a opakujícího nelehkého lidského osudu, lidského trápení čili outsiderství, vztahu jednotlivce a celku.

FOTO: Michal Dlouhý
Michal Dlouhý si zahraje jednu z hlavních rolí ve Vladimirově děvce. Zdroj: Alena Hrbková, Švandovo divadlo

Příští divadelní sezona ve Švandově divadle se bude jmenovat Druhá tvář.

Budoucí sezona by měla být završením jedné etapy života ve Švandově divadle, kdy se já jako umělecký šéf spolu s dramaturgyněmi snažíme o formulaci věcí, které nás oslovují a znepokojují. Máme za sebou dvě a tři čtvrtě sezony, a v té následující by měla být přeměna explicitně viditelná, hmatatelná a postřehnutelná. Bude to sezona o přeměnách, sezona o nové, druhé tváři Švandova divadla.

Mluvil jste o završení. Příští sezonu to budou čtyři roky, co působíte jako umělecký šéf Švandova divadla. Předtím jste byl dlouhou dobu na volné noze. Plánujete se v blízké budoucnosti vyvázat ze svazku se Švanďákem?

Je předčasné nad tím přemýšlet. Pravda je, že mám pocit započaté cesty, a myslím, že by byla škoda z té cesty odcházet. Mám dojem, že se nacházíme někde v poločase. Ještě dvě tři sezony si umím představit spojení svého života se Švandovým divadlem, ale život je nevyzpytatelný a ten divadelní zvlášť.

Jaké vidíte rozdíly v práci na volné noze a jako umělecký šéf v jednom divadle?

Když pracuje člověk na volné noze, tak je svobodnější, ale tahle svoboda je někdy taky únavná. Nese v sobě paradox neustálých začátků. Jste všude a nikde. Když je člověk v angažmá, tak má mnohem více práce. Na straně druhé má zázemí, střechu nad hlavou. Může pracovat v kontinuálním myšlení, v konsekvenčních úvahách, což já mám při tvorbě rád. Hledat mezi jednotlivými inscenacemi hlubší souvislosti. V neposlední řadě máte okolo sebe soubor, který budujete a se kterým by vám mělo jít o stejnou věc.

FOTO: Dodo Gombár
„Během sezony se vám dostane do rukou hodně textů,“ říká Gombár.

V létě se na prkna Švandova divadla potřetí vrací přehlídka Báječné léto s Michalem Vieweghem. Jak nápad na cyklus vznikl?

Vzniklo to velmi spontánně. Iniciátorem byl filmový producent Rudolf Biermann s produkční společností InFilm, který nadhodil tuto představu a já ji tlumočil řediteli divadla Danielu Hrbkovi. Všichni tři jsme se setkali a nabralo to velmi rychlý spád. Během měsíce nebo dvou jsme se rozhodli, že do toho půjdeme. Hrajeme třetí léto. Zdá se, že to naplnilo očekávání a splnilo letní záměr. Vyšší ambice to nikdy nemělo. Zároveň vznikly inscenace, za které se Švandovo divadlo nemusí stydět.

V roce 2008 jste spolupracoval s Vieweghem na inscenaci Andělé všedního dne v Městském divadle Zlín. V rámci Báječného léta se ve vaší režii vrací do Švandova divadla Biomanželka. Setkal jste se s Michalem Vieweghem?

Ano, na všech scénářích jsme pracovali v rámci možností a nastavení kompetencí spolu. Cenil jsem si jeho přítomnosti. Na druhou stranu bylo fajn, že mi dával volnou ruku. Zkušenost z Andělů všedního dne ho snad přesvědčila, že směr, kterým to chci adaptovat, mu konvenuje. Byla to příjemná autorská spolupráce.

FOTO: Biomanželka
Biomanželka s Petrou Hřebíčkovou a Filipem Čapkou se v létě opět vrací. Zdroj: Alžběta Jungrová, Švandovo divadlo

Změnila se Biomanželka po třech letech od premiéry?

Jako každá inscenace s časem dozrála, zpevnila v souvislostech a ve vnitřní logice. Zrovna Biomanželka je náročná ve způsobu vyprávění. Scénář je psaný tak, že se postavy neidentifikují s hercem, ale herec je vlastně komentátorem. Při reprízách si v tom všichni našli větší jistotu a lehkost.

Biomanželku letos čeká 10 repríz. Půjdete se na některé představení podívat?

Nevím ještě kdy, ale rád bych nějaké představení v létě viděl osobně. Nebo aspoň slyšel z odposlechu v zákulisí.

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Anna Kottová
Narodila se jako revoluční dítě v listopadu roku 1989. Chodila na čtyřleté Gymnázium Na Zatlance. I díky tomu se dostala na vymodlenou žurnalistiku a poté na mediální studia na FSV UK v Praze. Do redakce TOPZINE.cz nastoupila v podzimním měsíci listopadu léta Páně 2010. Píše pro rubriku divadlo především recenze a rozhovory. Od května 2011 působila jako zástupkyně editorky a od listopadu 2011 vedla divadelní rubriku. Od června 2013 se vrátila zpět na redaktorskou pozici, protože miluje psaní. Jakékoli pochvalné komentáře i ostrou kritiku můžete zasílat na: anna.kottova@topzine.cz

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*