Menu
TOPZINE.cz
Apetit

Smečka Andrey Cremerové nahnala do jedné knihy všechno možné i nemožné

Alžběta Lexová

Alžběta Lexová

4. 4. 2011

První díl nové romantické série Smečka přináší obzvláště čtenářkám vše, co mají rády. Lásku, nenávist, nebezpečí, lži, tajemství, ale hlavně – magii.

Ilustrace na obálce knihy Smečka, autor: David Dvořák

Hlavní hrdinka románu Smečka, Calla Torová, žije ve světě spoutaném přísnými pravidly. Ve světě, v němž její schopnost měnit se ve vlčici neznamená svobodu, lov a zvířecí radovánky, ale povinnost, službu a podřízenost. Hlavní rysy jejího života byly načrtnuty už ve chvíli, kdy se narodila a její jedinou možností je po téhle vyšlapané cestičce kráčet. Nebo ne? Co když pravidla, kterými se doposud řídila, nebyla vytvořena pro její dobro a ochranu, ale aby ji zotročila? Může se mladá dívka vzepřít pravidlům a následovat vlastní srdce?

Andrea Cremerová podle marketingově osvědčené šablony napsala román, v němž nechybí láska, přátelství, nebezpečí, intriky, tajemství, lži a vzpoura. Nakladateli prověřená směs, která běžně zvedá za židlí americké středoškolačky, tentokrát však příliš nefunguje.

Smečka uvádí čtenáře přímo do středu děje. Hned první scéna je akční, žádné zbytečné popisy s vysvětlováním, kde jsme se ocitli, jak tento svět funguje nebo kdo je kdo. Všechno podstatné se čtenář dozvídá za pochodu. Prequel knihy, který mohou čtenáři nalézt na stránkách nakladatele, bohužel v porozumění příliš nepomůže, protože se hlavní hrdinky a jejího světa vůbec netýká. Zpočátku je tedy celé vyprávění lehce zmatené, ale postupně dílky zapadnou na své místo a zhruba od třetiny knihy je orientace v příběhu bezproblémová.

Všechno to tam je. Ale je toho moc a málo zároveň

Hůře je na tom celková koncepce příběhu. Autorka použila všechno, co se použít dá, ale nic z toho pořádně nevytěžila. Všechny linky bolestně nedotáhla a v podstatě je ani nezamotala. Jak milostná zápletka mezi Callou a dvěma chlapci, tak motivy tajemství, záhad a pátrání zůstanou po celou knihu rovné jako vlasy po zásahu žehličky. Od první chvíle je očividné, kterého z chlapců si Calla vybere, hlavní pointa musí být čtenáři jasná dokonce po přečtení anotace a jeho očekáváním nic světoborného neotřese.

Hrdinové pátrají po hrůzné pravdě, ale čtenářské vzrušení chybí, protože jediná osoba, která by mohla do příběhu vnést trochu napětí, po pár stranách odjede na služební cestu a vrátí se až na konci. Žádné překvapivé načapání při činu, žádný zběsilý útěk, žádný akční boj za svobodu. Po dočtení poslední strany si každý musí říct, že v tomhle místě měl příběh doopravdy začít, všechno před tím se mohlo prostříhat na polovinu a skvěle fungovat jako úvod.

Jenže když měla autorka skutečně začít s dějem, uvědomila si, že už má za sebou tři sta stran. Ve vhodné chvíli tedy lanko přestřihla a po vzoru seriálů na pokračování sekla děj v nejlepším, aby měla o čem psát v dalším díle, což není nejšťastnější způsob ukončení prvního dílu série. Kniha by měla fungovat i samostatně a nenechat čtenáře v nevědomosti, ačkoli podle dosavadní linearity se dá odhadnout děj na pár dílů dopředu.

Jak vyrobit z něčeho ohavného něco krásného

Cremerová si očividně vzala příklad ze svých úspěšnějších kolegyň, které se, co se týče nadpřirozených bytostí, vydaly na tenký a velmi kontroverzní led a vymyslely si vlastní způsoby jejich tvorby. Po vzoru třpytících se vegetariánských upírů, autorka vytvořila cosi jako vlkodlaky, ale ne úplně vlkodlaky. Stejně jako není vizuálně příjemné zabývat se tou nevzhlednou stránkou hořícího masa na slunci, tak pro Cremerovou nebylo příjemné rozebírat vlkodlačí kletby a bolestivé přeměny za svitu měsíce. Její vlkodlaci mají všechna pro a žádné proti svého dvojitého života.

Jejich existence je i po dočtení stále nejasná, ale ve zkratce se jedná o jakési dvojdimenzionální tvory, kteří se vlastně nepřeměňují fyzicky, nýbrž jen proplouvají do své vedlejší podoby z jiné dimenze. To by nebylo tak těžké pochopit a v dnešním už tak na hlavu postaveném světě, ani přijmout, pokud by se ovšem autorka držela tohoto konceptu a zakonzervovala své vlkodlaky jako bytosti, kterými se musí člověk narodit. Ale to ne.

Z hlediska čtivosti Smečka rozhodně není špatná kniha. Spíše průměrná. Všechno, co správný příběh má mít, se zde najít dá, bohužel však ve špatném množství a poměru. Jako celek pak působí dojmem, že byla vydána co nejrychleji, dokud se téma romantiky mezi nadpřirozenými bytostmi a lidmi ještě stále drží na předních příčkách seznamů bestsellerů. Nezbývá než si počkat, jestli se bude Cremerová postupem času v řemesle zlepšovat, nebo budou i další díly série jen směsicí dojemných motivů bez výraznějšího pojítka.

Název originálu: Nightshade
Český název: Smečka
Autorka: Andrea R. Cremerová
Překlad: Lenka Faltejsková
Obálka: David Dvořák
Počet stran: 400
Vazba: vázaná
Rozměry: 130 x 205 mm
Vydal: Euromedia Group – Knižní klub, Praha 2011
Doporučená cena: 299 Kč

Hodnocení: *** (60%)

 

Ohodnoťte tento článek:
0
Právě čtete

Smečka Andrey Cremerové nahnala do jedné knihy všechno možné i nemožné