Menu
TOPZINE.cz
Čtenářský deník, profily spisovatelů

Sekyra. Druhý román Vaculíka odhaluje příběh člověka, který se zmýlil v komunismu

Redakce

Redakce

16. 1. 2013

Druhý románový pokus Ludvíka Vaculíka do popředí svého zájmu staví závažné – a ve své době velice ožehavé – otázky. Co si myslíte vy o zarytém komunistovi, který časem přijde na svou naivitu a staví se naopak proti režimu?

Právě Vaculíkův autobiografický román Sekyra (1966) rozpracovává tuto problematiku na pozadí vzpomínek vypravěče na dětství a na rodné Valašsko, z nějž se autor soustředí na rozmanitý popis zdejší přírody. Dlouhé myšlenkové návraty do minulosti a nakonec i fyzické navštívení rodného domu vedou ke zjištění toho, jak moc byl otcův život složitý.

Ludvík Vaculík (1926) v mládí pracoval u zlínského Baťi, v roce 1946 odešel do Prahy za studiem a po obchodní akademii dokončil i vysokou školu. Mezi lety 1945 až 1968 sympatizoval s KSČ a byl jejím členem. První úspěch v literatuře zaznamenal během působení v Rudém právu, v šedesátých letech i v Literárních listech. V roce 1967 na sjezdu československých spisovatelů kritizoval dění v zemi a byl vyloučen z KSČ. Stal se signatářem Dvou tisíc slova a Charty 77.

Celý děj románu je založen na autobiografických prvcích. Osud otce vypravěče čerpá z životního příběhu skutečného Vaculíkova otce. A vypravěčem samým není nikdo jiný než autor. Také prostorová rovina se prolíná se skutečným místem Vaculíkova pobytu ve valašském prostředí. Při popisu scenerie se z prozaika stane napůl básník užívající barvitá a vzletná slova. V díle jsou dokonce zaznamenány i fragmenty zdejšího dialektu.

FOTO: Krajina

Vaculík děj prokládá působivým popisem valašské krajiny

Pro celý příběh je typické rychlé přeskakování mezi několika časovými rovinami. První osu tvoří současný život vypravěče, další neustálé vzpomínání na dobu svého a bratrova dětství a poslední doba, kdy byl stále dítětem, ale již poněkud starším. Čas je strukturován právě osobou otce; když jsou děti malé, snaží se pro rodinu postavit dům a odjíždí do Persie vydělat peníze na lepší život. Po jeho návratu jsou synové již starší.

Zklamání z komunismu

Druhá etapa děje se vyznačuje rychlejším spádem dění. Otec se z ciziny vrací s vyhraněným politickým názorem, s KSČ už jen nesympatizuje, ale stává se – spolu se svou ženou – jejím aktivním členem. Záhy ale přichází zklamání, když pozná, že komunismus není funkční a ve skutečnosti není schopen nabídnout to, co slibuje. Toto zjištění jej velice zasáhne, když se ke všemu přidá ještě manželčina smrt, zanedlouho umírá také.

OBR: Komunistická hvězda

Ukáže se, že komunistické ideály se nemohou stát skutečností

Podle časového horizontu můžeme vydělit i třetí část. Týká se doby, kdy se vypravěč, teď již dospělý syn, vrací z Prahy do rodné vesnice. Vzpomíná na své dětství a rozhodne se navštívit svého bratra. Spolu s ním odchází do lesa krást dřevo, tak, jak to dělali kdysi právě s otcem. Právě na něj vzpomíná a chápe složitou situaci, v níž se otec ocitl. Komunismus je v díle vykreslen jako něco, co mělo na spoustu důvěřivých lidí nedozírné následky a mnohým z nich převrátilo život naruby.

Čtěte také: Leden přináší novou dávku literárních akcí. Na co se můžete těšit?

Právě odhalením nepravdivosti komunistických frází a slibů se snaží vypravěčův otec najít ztracenou rovnováhu, novou sílu, směr života a hodnotu, jež by mu pomohla překonat ztrátu víry v komunismus. Jeho vztah se synem je s vývinem politických názorů poměrně dynamický. Nejprve jej syn vnímá jako vzor, poté jako protivníka, ale nakonec otce pochopí. Oba se v touze po vyřešení problémů obracejí k přírodě, vypravěč ještě ve své dospělosti hledá a ve vzpomínkách na dětství nachází konečně klid.

Drazí!

To jest můj pozdrav všem, pro které nemohu spát. Nespadla chaloupka i branky se ještě zavírají, ani věřitele nezval snad čert a jest tudíž nutno, abych zde byl. Ale život můj jest ztrpčován nejistotou, co se doma děje. Vždyť jsem dosud živ, a přece jako mrtev, že mi nikdo nepíše. Nečetl jsem nic, co jsem opustil Republiku, a nic není možno číst. Nechtějte, abych sobě na odloučenost zvykl, neb zde by to mělo tragické následky. Ještě že mám ten koš Tvůj a dosud cvíbak v něm od stařenky i chleba nezkažený, abych měl aspoň něco z domu. Kdo budeš při Tobě, milenko drahá, v Tvé těžké chvíli, to já jsem na to často myslil. Co mi asi přinese dopis? Jestli jej nedostanu, budu vědět, že jest zle. Tak mi je Vás tuze líto. Když duše hyne, já vždy ukrotím se pouze tím, že si řeknu: Vole, co bys doma dělal, a když bys dělal, tak co bys vydělal! Pro dnešek líbám všechny předrahé očička a musím jít spát. Děti mé, ženo má, dbej, ať na mne nezapomenou. Kéž jest k nám prozřetelnost milosrdnou…

(VACULÍK, Ludvík: Sekyra. Brno: Atlantis, 2003.)

Zdroj: slovnikceskeliteratury.cz

Ohodnoťte tento článek:
4,5
Právě čtete

Sekyra. Druhý román Vaculíka odhaluje příběh člověka, který se zmýlil v komunismu