ROZHOVOR: Mé bohémství si vybírá daně, říká Martina Formanová

„Fakt, že čtenářky mé příběhy oslovují, je pro mě radostný.“ Tak o svém úspěchu mluví spisovatelka Martina Formanová, autorka několika knižních bestsellerů. Co pro ni psaní znamená? A jak vlastně začínala? Přečtěte si exkluzivní rozhovor pro magazín TOPZINE.cz.

Po gymnáziu jste se hlásila na žurnalistiku, vystudovala jste ale scenáristiku na FAMU. Co vás přivedlo k psaní?

K psaní mě vlastně přivedla láska ke čtení. Když mi bylo dvanáct nebo šestnáct let, četla jsem jednu knížku za druhou a o těch nejzajímavějších jsem ráda vyprávěla svým spolužákům a kamarádkám. A asi se mi ta pozornost, kterou dokážou sdílené příběhy vyvolat, líbila. Tak zkrátka vyprávím dál.

Svoji první knihu, Skladatelku voňavého prádla, jste napsala deset let po vystudování scenáristiky. Byl to váš první literární pokus, anebo jste už předtím psala „do šuplíku“?

Do šuplíku jsem si nic nepsala. Po škole jsem toužila nejvíc po dětech, po rodině, a když jsem je měla, považovala jsem to za naplnění veškerých svých ambicí. Stala jsem se velmi úzkostlivou matkou a zpětně jsem sama sebe sotva poznávala. Skladatelka ani nevznikla jako knížka, to já si jen začala zaznamenávat některé vzpomínky na tu „původní“ divokou a odvážnou Martinu. A teprve jak se vzpomínky řadily do kapitol a kapitoly do příběhu, napadlo mě, že bych je mohla vydat.

Martina Formanová (*1966) je česká spisovatelka a scenáristka. Vystudovala scenáristiku na pražské FAMU. Se svým manželem, režisérem Milošem Formanem, dlouhodobě žije ve Spojených státech. Kromě úspěšných autobiografických próz Skladatelka voňavého prádla (2009) a Snědla dětem sladkosti (2012) napsala knihy Trojdílné plavky (2007), Ten sen (2009) a Nevěra po americku (2011).

To je zajímavé. Napadá mě – píšete si deník, ze kterého při psaní knih čerpáte?

Zase tak zorganizovaná nejsem. Ale namlouvám si postřehy a poznámky na mobil a vždy jednou za čas si je přepíšu do počítače. Bohužel občas pod hesly, pod kterými je už nikdy nenajdu. Mé bohémství si očividně vybírá daně na mnoha frontách!

Co je vaší inspirací, o čem nejraději píšete? Zdá se, že se ve svých knihách často inspirujete vlastními zkušenostmi ze života.

Pravda, nejsem ten typ, co dokáže od stolu popisovat život bezdomovců z předměstí Buenos Aires, ačkoli to u některých spisovatelů obdivuji.

Co říkají na vaše autobiografické knihy blízcí a rodina, která se v nich objevuje?

Po náročných vyjednáváních slíbili, že mě nebudou žalovat!

Prý znáte víc lidí, kteří píšou, než těch, kteří čtou. Co vy a knihy? Jste vášnivá čtenářka?

Jsem, i když dnes trochu s mezerami. Mám období, kdy nedám knihu z ruky, a pak se mi stane, že mě jich pár neosloví, nebo zrovna propadnu koukání na filmy.

Sledujete českou literární scénu nebo vás lákají více zahraniční autoři a autorky? 

Sleduji jak české autory, tak zahraniční, především však americké a britské. Jedno konkrétní jméno bych ale nedokázala vybrat. Teď právě čtu knihu Necessary Errors od Caleba Craina. Je to Američan, který píše o svém životě v porevoluční České republice. Dále mi kamarád z Prahy přivezl Život po životě od Michala Viewegha a Živý jako nikdo z nás. To je vzpomínková knížka Olgy Scheinpflugové. Navazuje na mou obsesi Karlem Čapkem.

V knihách líčíte svůj život poměrně otevřeně, zmiňujete své úspěchy i životní komplikace. Věříte v psaní jako formu relaxace či určité sebereflexe?

V mém případě je to definitivně obojí – popsat některé zážitky či situace mě uvolňuje a osvobozuje. Do značné míry člověku pomůže už jen věci pojmenovat, a pak je tam prvek sdílení…. Ano, psaní mi dělá dobře.

Napsala jste také tři fiktivní romány. Který žánr vám vyhovuje víc: fikce, či autobiografie?

Spíš mě baví je střídat. Píšu výhradně z vnitřní potřeby, takže mám vlastně naprostou svobodu.

V knize Snědla dětem sladkosti vypráví Martina Formanová mimo jiné o životě se slavným režisérem. Zdroj: Nakladatelství Eroika

Pokud jde o úspěch vašich knih, velkou roli zde jistě hraje potřeba žen sdílet příběhy druhých, ztotožňovat se s nimi a nalézt pochopení. Kterou čtenářku by nepotěšilo, že i slavná žena řeší stejné problémy jako ona. Uvědomujete si tento svůj vliv?

Rozhodně nejsem slavná, spíš jsem možná občas někomu povědomá. Když jsem si psala poznámky, z nichž vznikla Skladatelka, tak mi přišlo, jak výjimečný vztah zachycuji. Ale z reakcí čtenářek jsem pochopila, kolika z nich připomínal jejich nenaplněnou lásku nebo komplikovanou romanci. Nicméně ten fakt, že čtenářky mé příběhy oslovují, je pro mě strašně radostný.

Vaše knihy jsou řazeny k literatuře pro ženy. S tímto označením se ale často pojí hanlivé konotace a literární kritika jí nepřeje. Co si o této nálepce obecně myslíte?

Literatura pro ženy mi zní hezky. Nebo jakýkoli humoristický žánr.  Ale obecně mi na tom vůbec nezáleží.  Že jsem tím, za koho mě považují ostatní, jsem si myslela na gymnáziu. Dneska mám pocit, že dosud sama přesně nevím, kým jsem, natož aby to tehdy bývali věděli cizí lidé.

Kromě odlišování literatury pro ženy se často mluví i o ženském psaní. Zajímavé je, že mužské psaní jako samostatná kategorie vlastně neexistuje. Myslíte si, že je vůbec možné a oprávněné literaturu takto rozlišovat?

Myslím, že ženské psaní je pejorativní označení pro texty, v nichž nemá autor či autorka vládu nad vlastními emocemi. Snad to není úplně můj případ, ale považuji za zbytečné kohokoli přesvědčovat o literární škatulce, do níž patřím. Ačkoli – škrtněte, prosím, to literární, protože podle některých nepatřím ani tam.

Myslíte, že je rozdíl mezi českým a americkým čtenářstvem?

Češi čtou nepoměrně více, v Čechách dosud panuje mnohem vyšší knižní kultura.

A otázka na závěr – prozradíte čtenářům a čtenářkám TOPZINE.cz, jestli nyní pracujete na další knize?

V poslední době jsem se věnovala pro změnu scénářům, ale právě jsem se vrátila k nové knížce. Myslím, že bude povídková. Alespoň v hlavě mám hned několik příběhů.