3 fotky 
!Ukázka z knihy! Psychologicko-filozofické romány Hermanna Hesseho jsou náročné na čtení, mísí se v nich inspirace evropskou filozofií, buddhismem a psychoanalýzou. Přesto se tato existenciálně laděná díla řadí mezi nejoblíbenější knihy už několika generací čtenářů. TOPZINE.cz pro vás připravil ukázku z knihy Hra se skleněnými perlami.
Hesseho psychologicko-filozofické romány jsou náročné na čtení, mísí se v nich inspirace evropskou filozofií, buddhismem a psychoanalýzou., Zdroj: Nakladatelství Argo
„Podívej se,“ řekl, „na tu oblačnou krajinu s pruhy nebe! Při prvním pohledu by člověk měl za to, že hloubka je tam, kde je to nejtmavší, ale ihned si povšimneš, že to tmavé a měkké jsou jen oblaka a že vesmír se svou hloubkou začíná až na okrajích a ve fjordech těch oblačných hor a noří se do nekonečna, kde slavnostně stojí hvězdy, pro nás lidi nejvyšší symboly jasu a řádu. Hloubka světa a jeho tajemství není tam, kde jsou oblaka a čerň, hloubka je tam, kde je jas a veselí. Smím-li tě poprosit: dívej se před spaním ještě chvíli na ty zálivy a mořské úžiny s tou spoustou hvězd a nezaháněj myšlenky či sny, které se přitom třeba dostaví.“
Hermann Hesse (1877–1962) se narodil v malém německém městečku Calw. Zatímco rodina očekávala, že bude (jak u nich bylo tradicí) pokračovat v dráze křesťanského misionáře, Hesse se vydal jinou cestou. Z evangelického semináře utekl po necelém roce, a ani poté se neprojevil jako pilný student. Než se uchýlil k profesi knihovníka, vystřídal ještě gymnázium a učiliště.
Zvláštní škubavý pocit, nedalo se říci, zda bolest anebo štěstí, pohnul Pliniovým srdcem. Obdobnými slovy, jak si vzpomněl, byl kdysi, před nepředstavitelně dlouhou dobou, v tom krásném, veselém raném období svého žákovského života ve Waldzellu vyzván k prvním meditačním cvičením.
„A dovol mi ještě jedno slovo,“ začal Mistr Hry opět tichým hlasem.
„Rád bych ti ještě něco o tom veselí řekl, o veselí hvězd a o veselí ducha, i o našem kastálském druhu veselí. Ty máš k veselí odpor, patrně proto, žes musel jít cestou smutku, a teď ti všechen jas a dobrá nálada, a zvlášť ta naše kastálská, připadají jako cosi mělkého a dětinského, i jako zbabělost, jako útěk před hrůzami a propastmi skutečnosti do jasného, uspořádaného světa pouhých forem a formulí, pouhých abstrakcí a vybroušeností…“
Po ukončení střední školy začal Hesse pracovat v knihkupectví v Basileji, kde se začal naplno věnovat psaní. Už jeho první román Peter Camenzind se setkal s úspěchem a přinesl mu finanční zázemí.
„Jenže, milý smutný pane, byť i ten útěk existoval, byť by bylo nemálo těch zbabělých, hrozných Kastálců, co si hrají s pouhými formulemi, ba kdyby u nás byli ve většině – to nic neubírá na hodnotě a na jasu pravému veselí, veselí nebes a ducha. Oproti těm z nás, co se lehce uspokojí a jsou veselí jen naoko, je tu mnoho jiných, jsou tu lidé, generace lidí, jejichž veselí není hra a povrch, nýbrž vážnost a hloubka. Jednoho jsem znal, byl to náš bývalý Mistr hudby, i ty jsi ho občas ve Waldzellu vídal; ten muž měl v posledních letech svého života ctnost veselí v takové míře, že z něho vyzařovalo jako světlo ze slunce, že do všech, kdo jeho zář vážně přijali a vpustili do sebe, přešla a dále v nich zářila jako vlídnost, chuť do života, dobrý rozmar, důvěra a naděje.“
(…)
„Naše Hra se skleněnými perlami však v sobě sjednocuje všechny tři principy: vědu, uctívání krásy a meditaci, a tak by pravý hráč Perlohry měl být prosáklý veselím jako zralý plod svou sladkou šťávou, měl by v sobě především mít veselí hudby, která přece není nic jiného než statečnost, veselé, usměvavé putování a tanec skrze hrůzy a plameny světa, slavnostní přinášení oběti. O tento druh veselí mi šlo od doby, kdy jsem je jako žák a student tušivě začínal chápat, a nikdy se ho nevzdám, ani v neštěstí a soužení.“
Čtěte také: Hermann Hesse. Seznamte se s jedním z největších německých spisovatelů
„Půjdeme teď spát, zítra časně odjíždíš. Přijeď zase brzy, pověz mi o sobě víc, i já ti budu vyprávět, zjistíš, že i ve Waldzellu a v životě Magistrově existují pochybnosti, zklamání, ba zoufalství a démonie. Ale teď si k spánku vezmi s sebou do ucha ještě trochu hudby. Hledět na hvězdné nebe a mít před spaním plno hudby v uchu, to je lepší než všechny ty tvoje uspávací prostředky.“
Posadil se a opatrně, zcela potichu, zahrál jednu větu z Purcellovy sonáty, oné oblíbené skladby pátera Jakoba.
Jako krůpěje zlatého světla padaly tóny do ticha, tak tiše, že bylo možné mezi nimi zaslechnout i zpěv staré zurčící kašny v nádvoří.
S mírností i přísností, úsporně a sladce se potkávaly a prolínaly hlasy té spanilé hudby, odvážně a zvesela kráčel jejich rej nicotou času a pomíjivosti, jizbě i té noční hodince daly na krátkou chvíli vesmírnou šíři a prostor, a když se Josef Knecht se svým hostem loučil, měl ten tvář změněnou a projasněnou a v očích mu stály slzy.
Převzato z knihy Hermanna Hesseho: Hra se skleněnými perlami. Vydalo nakladatelství Argo, 2012.
