Říše slunce. Jak je viděna válka v Číně dětskýma očima Jamese Grahama Ballarda

Válka může mít mnoho podob. J. G. Ballard jednu takovou zažil a své vzpomínky promítnul do románu, který válku zobrazuje jinak, než jsme zvyklí. V dětských očích se ostré tvary strašlivé skutečnosti rozpíjí do fantazie.

Jim ve filmové adaptaci Stevena Spielberga, Zdroj: youtube.com

Roku 1937 Japonci zaútočili na Šanghaj. Plánovali ji dobýt za tři dny, ale trvalo jim to tři měsíce. Byl to důležitý strategický bod, hospodářská metropole, kde měla své zájmy řada cizinců, včetně Britů a Američanů.

Život v okupované Šanghaji

Ti si zdejší život přizpůsobovali k obrazu svému, stavěli si vlastní domy i kostely. Po čtyři další roky tu žili a válka jako by se jich netýkala, byl to pouze spor dvou asijských zemí. Když Japonci zaútočili na Pearl Harbor, všechno se změnilo.

Čtěte také: Pán much Williama Goldinga. Zažijte prázdniny na pustém ostrově bez dospěláků

V té době zde vyrůstá jedenáctiletý snílek Jim, Ballardovo alter ego. Stejně jako autor je to Brit, který se ale narodil v cizí zemi a v Anglii ještě nikdy nebyl. Jeho v celku poklidný život se rázem obrací naruby, když Japonci zaútočí na již zmíněný Pearl Harbor. Válka jako drtivá tsunami vtrhne do města a způsobí zmatek, ve kterém se malý chlapec ztratí svým rodičům.

Na slzy není čas, pokud chce sám uprostřed válečné zóny přežít. Zdá se, jako by na něj celý svět zapomněl. Po rodičích se slehla zem a krajané z Británie byli odvezeni do zajateckých táborů.

Kdo je vlastně nepřítel?

Jim se potlouká prázdným městem. Rád by se vzdal Japoncům, ale zjišťuje, že to nebude tak lehké, jak by se na první pohled mohlo zdát. Nakonec to jsou právě oni, kdo mu pomůže válku přežít. Ať už je to jednotka, která mu dává zbytky rýže, nebo strážní v internačním táboře, kam se později dostane.

Oficiální nepřátelé, i když i oni se k němu občas chovají zle, jako by byli jediní, komu není lhostejný a chránili ho před skutečnou válkou, která probleskuje za ostnatým drátem, jenž ohraničuje internační tábor.

Japonci nejsou pro Jima nepřátelé

Číňany vidí Jim jako hrozbu. Kdysi usměvavé služky a sluhové ve válečném stavu odhazují masky a dávají jasně najevo nenávist vůči cizincům, bývalým kolonizátorům. Američané jsou usměvaví chlápci, kteří ani v drsných časech neztrácejí smysl pro humor, a Britové, Jimovi krajané, jsou sobečtí a starají se jen sami o sebe.

Komiksoví hrdinové a mrtvoly

Ballard se mezi řádky vysmívá klasickému vylíčení války jako obrazu hrdinství a statečnosti. Podle Jima jsou totiž sice japonští vojáci nejstatečnější na světě, ale i on si uvědomuje, že válka nemá se statečností nic společného.

Vzpomněl si na americká letadla, která ovládla oblohu. Japonci nedokázali při vší statečnosti těmto nádherným a samozřejmě fungujícím strojům čelit.

Válka, jak ji Jim poznává, není ta, o které se píše v časopisech. Když čte o dramatických bitvách, připadá mu, že prožívá úplně jinou válku. Záblesk atomové bomby, který viděl, se nemůže rovnat velkým bitvám.

Prohlížel si podrobně fotografii amerických námořních pěšáků vztyčujících vlajku na vrcholu hory Suribači, která symbolizovala dobytí Iwo Jimy. Američané vyfotografovaní v těchto časopisech bojovali ve válce jako hrdinové a Jimovi nejvíce připomínali postavy z komiksů, které čítal jako malý kluk. I z mrtvol čišela jakási elegance, vypadaly spíš jako představa, kterou mají o mrtvých živí…

Svět se v Jimových očích mísí s fantazií a sny. I jemu samotnému připadá, jako by se všechno od vypuknutí války odehrávalo ve světě za zrcadlem a byl to jen jeho odraz, kdo pociťuje všechna příkoří.

Malý kluk v říši za zrcadlem

Ačkoliv ho válka v jistém směru donutila dospět, jeho dětská stránka v něm stále zůstává. Projevuje se například ve chvíli, kdy tábor bombardují americké stíhačky a Jim obdivuje letadla místo toho, aby se běžel schovat. Zároveň také tajně doufá, že Japonci nějaké sestřelí přímo nad táborem, aby mohl ukořistit něco z pilotovy výstroje anebo se ho alespoň dotknout.

Jima fascinují japonští piloti kamikaze

Bílé atomové světlo silnější než slunce, které Jim spatří na východě, v jeho očích ohlašuje konec jedné války a zároveň začíná další. V novém světě je pořád příliš mnoho těch, již nechtějí slyšet, že válka skončila.

Skončila už válka, opravdu skončila?

Role se obrací a bývalí vězni se mstí svým dlouholetým věznitelům. Netrvá to dlouho a potravinové dávky, které v kontejnerech shazují americké bombardéry B-29, se změní na munici pro kuomintangské jednotky. Tyto jednotky, podporovány západními mocnostmi, válčí proti svým rudým bratrům vedeným Mao Ce-tungem.

Celé tři roky Jim strádal hladem v táboře, ale nejhorší otisk jako by v něm zanechaly až chvíle, kdy je volný a podniká první krůčky v novém světě plném krutosti. Smrt je na každém rohu a je teď možná ještě krutější než předtím.

V cele až u opačného rohu dvorku, zastíněného slaměnou rohoží pověšenou přes mříže, ležela mrtvola japonského vojáka. Ležel na betonové lavici, která byla jediným zařízením cely, a byl za ramena připoután ke zbytkům dřevěné židle. Hlavu měl roztřískanou napadrť, až připomínala rozšlápnutý meloun plný černých semínek – stovek much.

Poslední stránky knihy jsou neblahou předpovědí budoucnosti. Svět rozdělený na komunisty a kapitalisty a k tomu všemu ukřivděná Čína, která podle Ballardových slov jednoho dne potrestá ostatní země a strašně se pomstí.

Zdroj: BALLARD, James: Říše slunce. Praha: Naše vojsko, 1988.