Pán much Williama Goldinga. Zažijte prázdniny na pustém ostrově bez dospěláků

FOTO: Překvapení lovci
Jako mávnutím kozelného proutku si kluci uvědomí, že bývali lidmi, Zdroj: Youtube.com

Pokud jste se s přáteli během dovolené marně snažili najít místo na přeplněné pláži, určitě vás napadlo, jaké by to bylo mít celý ostrov sami pro sebe. V románu laureáta Nobelovy ceny Williama Goldinga z roku 1954 Pán much ale žádnou idylku nečekejte. Ostrov totiž udělá z lidí krvežíznivé bestie.

FOTO: Lovci ve filmové adaptaci z roku 1990
Lovci ve filmové adaptaci z roku 1990. Zdroj: Youtube.com

Při letecké havárii ztroskotá na opuštěném ostrově skupinka malých kluků ve věku od šesti do dvanácti let. Jediný dospělý na palubě – pilot – nehodu nepřežil, a tak veškerá zodpovědnost padá na děti. Začátek knihy se nese v klasickém duchu trosečnické literatury, chlapci budují přístřešky, rozdělují si funkce a zavádějí pravidla nezbytná pro chod společenství. Všechno klape tak, jak má, a zdá se, že je jen otázkou času, kdy budou zachráněni.

Začalo to katastrofou

Náčelníkem se stává Ralph, protože jako první všechny svolal tím, že zatroubil na lasturu. Ta se postupně stává otravným a neustále připomínaným symbolem nesmyslných pravidel importovaných do naprosto nevhodného prostředí, ve kterém rozhoduje především fyzická síla, nikoliv rozum. Ralphův konkurent Jack, šéf kostelního sboru, dostane na starost skupinu lovců.

Přestože nemá lovecké vlohy, po prvních neúspěších se mu konečně podaří ulovit prase a z lovců se stávají hrdinové.

Na opačné straně stojí věčně ukňouraný Čuňas, vypasený tlouštík, jenž si bez svých tlustých brýlí nevidí ani na špičku nosu a krom toho ještě trpí astmatem, kvůli kterému nemůže pracovat, ale jen radit. Stává se Ralphovou pravou rukou a symbolem inteligence, ta je sama o sobě bezmocná. Ačkoliv má většinou pravdu a snaží se ostatní postrkovat správným směrem, jeho poznámky působí často otravně. Už od prvních stránek je předurčen k tomu, že bude ostatním pro smích a jeho názory budou přehlíženy.

FOTO: Čuňas ve filmové podobě
Čuňas ve filmové podobě.

Pevná pouta morálky, pozůstatku civilizovaného světa, se na ostrově brzy uvolňují. Když Robert na začátku hází po Henrym kamení, nedovolí si ho trefit jenom proto, že malého klučinu chrání neviditelná ruka dřívějšího života – aura rodičů, školy, policie a zákona.

Zlá část jeho osobnosti už netrpělivě čeká, až bude moci ven. Se slábnoucím kouřem, který je jedinou nadějí na záchranu, se vytrácí i společenská tabu a z cesty tak mizí poslední překážky.

Jsme Angličani a Angličani jsou vždycky ve všem nejlepší

To, co kluky dělí, je rozum, který stojí proti přirozené touze po zábavě. Paradoxní je, že obě strany mince jsou správné. Zatímco Ralph trvá na tom, že nejdůležitější ze všeho je udržování signálního kouře a ve výsledku se tak kloní spíše k pasivnímu čekání na záchranu, Jack se svými lovci aktivně opatřuje jídlo.

Není divu, že vidina dobrodružství strhává čím dál tím víc chlapců na jejich stranu. Dokonce i Ralph a Čuňas na chvíli podlehnou magické atmosféře honu na divoké prase.

Tlouštík nad touhou po zábavě zvítězí díky svému intelektu. U Ralpha hraje roli spíše jeho sociální role, jako náčelník totiž cítí povinnost chovat se rozumně a snažit se o záchranu. Nabízí se tak myšlenka, že i kdyby si Ralph a Jack své role prohodili, příběh by zůstal stejný. Někomu se možná vybaví známý Stanfordský vězeňský experiment, který dokázal, že sociální úloha jedince může smazat některé jeho osobnostní charakteristiky.

Mám strach. Z nás

Jack cítí svou rostoucí moc, která plyne z postavení velitele lovců. Nemůže vystát neustálé peskování a striktní pravidla, a tak neváhá opustit tábor a vytvořit si vlastní, kterému bude moci vládnout. Ralph zarytě trvá na tom, že byl demokraticky zvolen, i když nové hlasování by možná vyhrál Jack, který na svou stranu strhává další a další kluky. Jeho výrazná osobnost připomíná totalitní vůdce, někteří kluci se k němu přidávají jenom ze strachu.

FOTO: Jack se maluje krví
Jack se maluje krví.

Ralph si uvědomuje, jak se na ostrově všichni mění. Vždyť Jack byl na začátku popisován jako andílek, který v očích neměl ani odlesk lumpárny. Démon se ale probouzí i v Ralphovi a on tomu jen bezmocně přihlíží. Golding ve svém románu boří iluze o dobrém člověku, není zde snad postava, která by alespoň na chvíli nepodlehla svodům zla, jež vyvěrá na povrch stejně přirozeně, jako pramen pitné vody v džungli nad pláží.

Jak vás jen mohlo napadnout, že obluda je něco, co se dá ulovit a zabít?

Při hře na lov se Ralph nechá strhnout davem a bodá oštěpem do Roberta, který hraje prase. Náčelníkova latentní touha po násilí poprvé proniká na povrch. Jeho další stinná stránka se objevuje ve scéně, kdy je přesvědčen o tom, že kolem jejich stanu uprostřed noci obchází příšera. Autor nás v té chvíli nechá nahlédnout přímo do jeho mysli.

Třesouc se strachy si zcela nepokrytě přeje, aby monstrum dalo přednost některému z mrňat. Kdo z nás by ale smýšlel jinak, kdo by nechtěl přežít?

Zatímco Ralph zůstává u myšlenek, na straně lovců se koná. Golding neustále zvyšuje napětí a po schodech kráčí k nevyhnutelnému otevřenému konfliktu. Jack k sobě násilím přetahuje zbytek kluků. Kdo se odváží odporovat, zemře. Ralph zůstává sám a bojuje o holý život proti zfanatizovanému davu. Jackova nenávist jako by ostatním nasadila klapky na oči.

Dospělí se nebojí

Ukazatelem změny dětských povah je mimo jiné to, jak se lovci malují. Zpočátku je to jen čára přes obličej, která se postupně rozšiřuje až v pomalování celého těla. Jack odhazuje dokonce i své oblečení, což je možno brát jako akt osvobození se od civilizačních zákonů a pravidel, ale zároveň s tím přestává být lidskou bytostí, kterou skryje pod barevnou maskou. To, co z nás dělá lidi, je možná právě omezená svoboda. Bez ní jsme jen zvířata navlečená do šatů.

FOTO: Překvapení lovci
Jako mávnutím kouzelného proutku si kluci uvědomí, že bývali lidmi.

Stačí si zapnout zprávy nebo přečíst noviny. Dennodenně další hrůzné činy, důkazy toho, že zlo je stále v lidech a nezmizelo, jen se schovalo pod tenkou vrstvu látky. Pán much je temnota, kterou si všichni nosíme někde hluboko v srdci. Golding není soudcem, nevynáší rozsudek. Tuto nelehkou úlohu ponechává na čtenářích. Kdo může s jistotou říct, že by se choval jinak než kluci a nenechal by se strhnout ostatními?

Robert na něho zavrčel. Ralph přijal tuto výzvu ke hře a všichni se dali do smíchu. Za chvilku už kdekdo do Roberta šťouchal a ten předstíral, že divoce útočí.
Jack vykřikl:
„Udělejte kruh!“
Kruh se zavíral a otáčel. Robert kvičel nejdřív předstíranou hrůzou, ale pak už skutečnou bolestí.
„Au! Nechte si to! Vždyť to bolí!“
Jak se mezi nimi motal, dopadla mu na záda rukojeť oštěpu.
„Držte ho!“
Chytli ho za ruce a za nohy. Ralph, stržen náhlým divokým vzrušením, popadl Ericův oštěp a bodal jím Roberta.
„Zabte ho! Zabte ho!“
A pojednou začal Robert vřeštět a rvát se vší silou jako zběsilý. Jack ho držel za vlasy a mával nožem. Za ním stál Roger a dral se kupředu. Zpěv se rituálně stupňoval jako v posledních okamžicích tance nebo lovu.
Zabijem prase! Podřežem! Zabijem prase! Probodnem!
I Ralph se dral kupředu, aby mohl zabořit ruce do toho snědého, zranitelného masa. Touha drásat a působit bolest ho přemohla.

Zdroj: GOLDING, William: Pán much. Praha: Odeon 1963

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Tomáš Bříza
Narodil se jednoho zimního dne roku 1988 v Litomyšli. V současné době je studentem filmové vědy a japonštiny na Univerzitě Palackého v Olomouci. Krom studia ho baví také sportování - zápasí v thajském boxu. Ve volném čase pracuje na vlastním animovaném filmu a píše román. Do redakce topzine.cz nastoupil v červenci roku 2011.

1 Comment on Pán much Williama Goldinga. Zažijte prázdniny na pustém ostrově bez dospěláků

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*