×
TOPZINE.cz

RECENZE: Z Brna dorazil Mojžíš. Přišel, viděl, ale nezvítězil

Mojžíš (Brno)Do pražské Dlouhé zavítalo představení Mojžíš z brněnského divadla. Nešlo o žádnou avantgardu. Diváci si vychutnali tento starozákonní příběh bez zbytečných příkras. Tvůrci se ale na bezmála tříhodinové podívané určitě měli víc vyřádit.

Mojžíš nebyl vždy jen opěvován Zdroj: mdb.cz

V Divadle v Dlouhé přivítali soubor Městského divadla Brno, které do Prahy dovezlo inscenaci Mojžíš. Dramatický základ napsal počátkem 19. století švec a příležitostný zedník – mimo jiné také divadelní nadšenec – František Vodseďálek.

Vodseďálek se nechal inspirovat svou první návštěvou divadla. Poprvé byl Mojžíš převeden na jeviště roku 1811 pro české lidové divadlo z Podkrkonoší.

Překvapení nebude

V dnešní době jsme zvyklí na přemrštěné zjednodušování, nespočet metafor a náznakovou formu divadla. Leckdo namítá, že tvůrci przní klasiku různými výstřelky. Ve zmiňované inscenaci by možná prznění neuškodilo, ba spíš naopak.

Čtěte také: Jekyll a hyde se vrací. Do Brna

Drama samo o sobě se totiž snaží mapovat Mojžíšovu cestu a život tak, jak je vykládá Starý zákon bez zbytečného přikrášlování. A to není do dnešního trendu úplně to pravé ořechové.

Jako ve škole

Již zkraje se divák lekne množství herců v inscenaci. Málokdy se vidí, že je na jevišti okolo patnácti osob, a to některé z nich měly více rolí. Příjemným překvapením je přítomnost živého orchestru. Byť je menší, leckterý návštěvník v publiku pookřeje, jakmile uslyší živou hudbu.

Otočná konstrukce jako pastevecká chalupa

Jak již bylo naznačeno, inscenace se neuchyluje na scestí a s poctivostí mapuje příběh o tom, jak byli židé Mojžíšem vyvedeni z Egypta a jak to s nimi bylo dále. Taková poctivost si vyžádala necelé tři hodiny.

Tříhodinová délka sice není neobvyklá, ale pokud už představení dosáhne tak daleko, musí být dobré a mělo by umět pravidelně udivovat a něčím nadchnout. V souladu s tím se ale brněnskému souboru s hrou naložit nepodařilo.

Někdy až téměř polopatický ráz dokáže k smrti nudit. Je třeba zvážit, zdali představení brát vůbec jako uvolňující zábavu či rozptýlení. Je pravda, že k tomu někdy máme tendenci, ale vzdělávací charakter se drží stále na výši.

Vtip hapruje

Drama samozřejmě nebylo probuzeno k životu jen kvůli výuce, i když patrně také kvůli tomu. Snaží se být duševně obohacující, ale zároveň směřuje i k humorné formě. Bohužel ale jen směřuje. A humor je tam, kde by být neměl.

O vtip se měla starat především napůl alegorická postava šaška, kterého bychom si spíš dokázali představit v nějaké české pohádce dobou upíchnuté ve středověku. Ten je především cynickým komentátorem jednotlivých situací. Není třeba dále napínat, než bude řečeno, že tento záměr se ne zrovna vyvedl.

Ladislav kolář (v popředí) patří mezi nejzkušenější v představení

Dost zásadní je hudba Petra Skoumala, která provází celou inscenaci. Je vlastně tím jediným prvkem, který hru nějak ozvláštňuje a dodává jí zajímavou energii. Na druhou stranu se napříč dějem opakuje jedna ústřední melodie. Svou častostí tak ztrácí na jedinečnosti a poslouchat ji znovu a znovu také není ono.

Pokud ale něco působí originálním a sugestivním dojmem, tak je to způsob, jakým Bůh rozmlouvá s Mojžíšem. Jeviště potemní a Boží slova se střídavě linou z úst izraelitů, jejichž titulní role jsou pro tyto chvíle upozaděny.

Nápaditá scéna, ale kostýmy jak na maškarní

Vzhledem k rozmanitosti prostředí si tvůrci poradili s jevištěm opravdu důmyslně. Uprostřed prostoru je otočná dřevěná konstrukce. V závislosti na straně, kterou je natočená k divákům, představuje trůn faraona, stavební lešení u chrámu a další.

Div, že se na jeviště vůbec vejdou

Pochvalu si ale nezaslouží kostýmy, jejichž naivita zpracování někdy budí úsměv. Nejde ani tak o židovské kostýmy, které svou podobou spadají spíš někam do minulého století, ale hlavně o ty egyptské. Snaha o historickou věrnost je zřejmá, ale většina oděvů by spadala spíš do kategorie školního divadla.

Herci až na výjimky nezklamali

Již způsob nástupu herců – jdou ve dvou řadách podél hlediště – na jeviště měl evokovat určitou příjemnou a domáckou náladu, o níž se stará hudba a snaží se o ni postava šaška. Michal Isteník, který ho ztvárnil, je ze všech protagonistů asi nejvýraznější. Jeho role spadá svým principem zčásti i do kategorie situačního humoru, a ten mu moc nejde.

Nelze usuzovat jen ze subjektivních dojmů, ale drtivá převaha chladu ze strany publika mluví za vše. Výstupy šaška zavání někdy až trapností a neuvěřitelnou vtíravostí. Na začátku druhé půle má lepší momenty a nasnadě je tedy myšlenka, že by to mohlo být celkově lepší, ale omyl. Nebude to lepší.

Ukázka poněkud zvláštních kostýmů

Ostatní umělci se propůjčili charakteru vlajkonošů Mojžíšova poselství. Igor Ondříček, který hraje Mojžíše, působí věrně a účel své role bez trablů naplňuje, stejně jako většina ostatních. Jeho pobočníka Árona ztvárnil Jiří Mach, faraóna Viktor Skála a nejvýraznějšího člena židovské obce Ladislav Kolář.

Na začátku bylo řečeno, že inscenace Mojžíš se neubírá po cestě dnešních trendů. Nebylo tím míněno, že by se jim měl plně oddat. Jen by neuškodilo víc snahy o blízkost současnému divákovi. Snaha v podobě živé hudby je super, ale šašek nenadchne. Celková struktura představení pak tíhne k parodii.

Přes kvalitní hereckou garnituru je inscenace zklamáním. Výsledný charakter je poněkud ochotnický. Jistá pozitiva tu jsou, ale rozhodně nestačí k udržení pozornosti po celou dobu trvání. Zpracování brněnského souboru postrádá víc kreativity.

Mojžíš

Městské divadlo Brno

Autor: František Vodseďálek

Režie: Hana Burešová

Hrají: Igor Ondříček, Michal Isteník, Jiří Mach, Viktor Skála, Josef Jurásek, Ladislav Kolář, Rastislav Gajdoš a další.

Hodnocení: 50 %



Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..