RECENZE: White Lies mají pubertu za sebou, Joy Divison už nevykrádají

White Lies

Teprve třetí studiové album, ale už teď je jasné, že kapela White Lies má solidně nakročeno. Snad s albem Big TV, které nastavuje jejich vyzrálejší tvář, přišel čas, kdy jejich přízvisko kopírovačů a vykradačů starších kapel konečně vezme za své.

FOTO: White Lies
S novou deskou přijedou White Lies v listopadu do Prahy. | Zdroj: D Smack U Promotion

Britští White Lies vydávají svá studiová alba s dvouletými intervaly. První deska, jež vyšla pod názvem To Lose My Life, byla dokončena v roce 2009 a vyvolala tehdy poměrně kontroverzní reakce na poli hudební kritiky. Kapele bylo vytýkáno především údajné kopírování post-punkových Joy Division, a to dokonce víc, než fakt, že celé album bylo co do kompozice veskrze lineární, bez jediného výrazného vrcholu a nápadu.

Po dvou letech na To Lose My Life navázalo další studiové album, tentokrát s názvem Ritual. To sice obsahovalo pár dobře zapamatovatelných singlů (Bad Love, Bigger Than Us), ale jako celek opět nepřineslo nic, čím by se dokázalo vrýt do srdcí většího okruhu posluchačů.

Ve srovnání s tím má nejnovější Big TV mnohem větší potenciál. White Lies s kombinací prvků elektroniky, popu a drsných kytarových riffů, které oni sami nazývají heavymetalovými, značně zaexperimentovali. Což je jev, který jejich práci konečně přináší zasloužené ovoce.

Hudební nevyzrálost je pasé

Britské trio tentokrát vsadilo na pestřejší kompozici celé desky. Zatímco na obou předchozích albech se jednotlivé songy slévají v jeden dlouhý řetězec, v případě alba Big TV se podařilo tuto jednotvárnost víceméně odstranit.

Nejnovější desku otvírají dvě nahrávky – eponymní Big TV a There Goes Our Love Again, které představují renesanci starších White Lies. Hutný kytarový zvuk je odlehčen elektronickými prvky, chytlavý refrén je pak jako obvykle stěžejním prvkem obou tracků.

O to větší je pak překvapení, když po takovém energickém úvodu následuje asi minutový instrumentální předěl s názvem Space I. Po bouřlivém začátku přichází najednou úplně jiná nálada, klidnější a hloubavější.

V případě alba Big TV se tak setkáváme s mnohem nápaditější a především vyzrálejší kompozicí. Kapela tentokrát neplánuje posluchače unavovat stále stejnými rytmy, ale naopak si je získává přechody od energických pecek k melancholickým baladám. O prvotřídních kytarových riffech, které se v jednotlivých tónech pomalejších písní úplně rozpouštějí a nechávají tak vyniknout zastřenému hlas Harryho McVeigha, ani nemluvě.

Do háje se všemi odsudky

White Lies vytvořili se svou novou deskou dokonalý kompromis. Na své si přijdou jak náročnější posluchači, tak i obyčejní vyhledávači rytmických (člověk by řekl až popových) pecek.

Zatímco pilotní singl There Goes Our Love Again či balada Change jsou jasnými aspiranty na přední místa v žebříčcích hudebních hitparád, komorní Heaven Wait či nenápadný Mother Tongue zprostředkovávají příjemný hudební zážitek. McVeighův vokál spolu s tichým instrumentálním doprovodem a únosnou dávkou sentimentu totiž vytváří ve všech ohledech harmonickou kombinaci.

Očima Terezy Menclové:

tereza-menclovaVe srovnání s předchozími dvěma alby lze jednoznačně říct, že u White Lies došlo k výraznému posunu. Deska Big TV je vyzrálejší, kompaktnější a díky většímu experimentování se zvukem i zábavnější.

Její silnější stránkou se stávají i samotné texty, které se konečně vyhýbají některým typickým rockovým klišé o rozervané muzikantské duši. V konečném důsledku je jejich třetí počin zdviženým prostředníčkem všem těm, kdo White Lies považují za pouhé vykradače starších a (prozatím) slavnějších kapel.

Hodnocení: 80%

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Tereza Menclová
Narodila se roku 1991, chodila na gymnázium v Roudnici nad Labem, studuje žurnalistiku na FSV UK, do redakce Topzine nastoupila v prosinci roku 2011.

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*