4 fotky 
Očima 
Rodina je vždy na prvním místě – tohle poselství obsahuje nesčetně filmů. Ani všude možně oceňovaný a na dva Oscary nominovaný Rozchod Nadera a Simin není výjimkou. Oklikou dokonce rozebírá poměry v celé íránské společnosti.
Vedle ropy a zemního plynu má Írán v Rozchodu Nadera a Simin další podstatný vývozní artikl. Tamním mocipánům však snímek Asghara Farhadiho, který je podepsán pod režií a scénářem, zrovna velkou radost nedělá. Kdo zná Farhadiho tvorbu – festivaloví diváci z Karlových Varů si vzpomenou především na trochu mysteriózní drama O Elly – ví, že často klade důraz na komplikovanost mezilidských vztahů a subjektivitu hodnotových rámců. Právě o hodnoty, jako spravedlnost, pravda a úcta k druhému, běží i zde.
Rozchod Nadera a Simin sklízí od svého uvedení do kin pochvalná hodnocení ze všech koutů světa. Zatím největší poprask vyvolal jednoznačným vítězstvím na Berlinale 2011 a ziskem Zlatého glóbu za nejlepší cizojazyčný film. Na své konto si též připsal dvě nominace na Oscara – v kategoriích nejlepší neanglicky mluvený film a nejlepší scénář.
Prostřednictvím jednoduše vystavěného, svou povahou ovšem mnohovrstevnatého děje Farhadi popisuje reálie současného Íránu a všedního života jeho obyvatel. V centru pozornosti stojí manželská krize liberálně založené Simin a neústupného Nadera, která fatálně dopadá na jejich jedenáctiletou dceru Termeh.
Simin chce odejít ze země, aby zajistila talentované Termeh lepší budoucnost, ale Nader odmítá opustit svého nemohoucího otce. K eskalaci rodinného sváru se nečekaně přidají Naderovy potíže se zákonem, které dokonale nahlodají psychiku všech zúčastněných.
Ráda by odjela, ale nemůže se rozvést, Zdroj: distributor filmu
Setkání se specifickými kulturními zvyklostmi, vykreslenými na pozadí kriminální zápletky, může být pro českého diváka lehce šokující.
Například oficiálním vyšetřováním a soudním řízením tak, jak ho známe z Evropy, se zde nikdo neobtěžuje. Právnická profese zřejmě neexistuje, důkazy si obě strany sporu musí ve vlastním zájmu zajistit samy, improvizované soudní líčení se odehrává v miniaturní kanceláři a soudcem je postarší, zato dost nepřístupný úředník, který se klidně zabývá třeba i několika případy najednou. Stačí drobný slovní útok na autoritu či neopatrnost ve vyjádření, jež si osoba s úřední mocí může vyložit po svém, a život se člověku ihned otočí o sto osmdesát stupňů.
Očima Nely Christovové: Člověka, který z filmů o islámských zvyklostech viděli jen Bez dcerky neodejdu, pravděpodobně tento film šokuje. Dospělí se chovají jak malé děti a snad jen jejich dcera vidí, jak nesmyslně si dokážou ubližovat lidé, kteří si kdysi byli blízcí. Filmaři neopomínají ani na autentické prvky jako pro nás nepochopitelný islámský soud, při kterém budete jen kroutit hlavou. Pokud diváka neodradí závažná tematika a neznámý režisér, po takové emocionální náloži ještě bude rád, že to u nás nevypadá aspoň takhle.
Hodnocení: 4****
Nadřazenost byrokracie vůči řadovému občanovi je rovněž skvěle vyjádřena ve scéně z rozvodového řízení. Postava soudce, v jednu chvíli řešícího spíše politické otázky než samotný rozvod, zde zůstává v anonymitě, je přítomna pouze svým hlasem, zatímco se kamera soustředí na rozhádanou manželskou dvojici.
[youtube_660]http://www.youtube.com/watch?v=XA262F2UvV8[/youtube_660]
Nutno dodat, že jde o jediný statický záběr filmu, většina díla je totiž nasnímána za pomoci neklidné ruční kamery. Vizuální roztěkanost a rytmický střih se ještě snoubí s velice úsporným použitím hudebního doprovodu v maximálně autentické narativní pojetí, prakticky dokumentární vzhled, zřetelně naplňující zásady filmového naturalismu.
Na druhé straně však Farhadiho urputná snaha o přirozenost, omámení řemeslnou dokonalostí a tendence být za každou cenu objektivní do jisté míry škodí. Je patrné, že režisér chce, aby si divák zachoval od příběhu a jeho postav částečný odstup, čímž jej staví do pozice pouhého nezúčastněného analytika.
Emocí jen pomálu
Ke všem citlivým a sporným otázkám (od náboženské problematiky přes morální dilemata až po sociální rozdíly), které snímek v průběhu dvou hodin pokládá, přistupuje jeho režisér přehnaně opatrně a nejednoznačně. V důsledku toho dochází k potlačení emocionality a zamezení intenzivnějšího prožitku v souladu s hlavními postavami.
Dcera drží rozhádané rodiče pohromadě
Výrazovou nápadností šetří rovněž herci, díky čemuž ovšem nikdo nepřehrává a nepodbízí se. Je tu Peyman Moaadi, který přesně dokázal vystihnout, jak jeho Nader balancuje mezi stále silnějším strachem z uvěznění a bojovnou vůlí uchovat si čest a hrdost před manželkou a dcerou. Je tu civilní a v každém ohledu uvěřitelný výkon Leily Hatami v roli statečné Simin. Je tu Sarina Farhadi, představitelka Termeh a režisérova dcera, u níž je sice patrné, že jedenáct let má již za sebou (herečka je ročník 1992), ale právě díky tomu dokázala své postavě vtisknout vyzrálost a inteligenci.
Není dokonalý, ale Oscara si zalouží
Asghar Farhadi zaslouží pochvalu za to, že v dialozích nelpí na doslovnosti a že jeho charaktery nejsou jednotvárné. Jen škoda, že si toho na svá bedra vzal příliš. V Rozchodu Nadera a Simin kombinuje výživný rodinný příběh s napínavou detektivkou, psychologickým a sociálním dramatem.
Evropanovi však může připadat, že při tom všem šetří s informacemi, nejde tolik do hloubky. A není divu. Mohla se na tom podepsat autocenzura způsobená vlastnostmi režimu ve Farhadiho domovině (to je fakt, který prostě nelze opomenout), jako pravděpodobnější se ale jeví, že autor díla jednoduše narazil na obsahové limity celovečerního filmu. Jestli ovšem zaboduje o oscarové noci, lze naprosto vážně říci, že ten zlatý holohlavec bude ve správných rukou.
Rozchod Nadera a Simin (Jodaeiye Nader az Simin)
Drama
Írán, 2011, 120 minutRežie: Asghar Farhadi
Hrají: Peyman Moaadi, Leila Hatami, Sarina Farhadi, Sareh Bayat, Ali-Asghar Shahbazi aj.Hodnocení: 4****
