RECENZE: Osamělost prvočísel. Tihle dva depkaři se vážně hledali

Jak víme ze školy, prvočísla jsou dělitelná pouze jedničkou a sama sebou. Jsou zkrátka jiná, nezapadají. Autor stejnojmenné knižní předlohy se tuto myšlenku pokusil aplikovat i na osudy lidí, které společnost nedokáže přijmout.

[album:https://www.topzine.cz/wp-content/uploads/dm-albums/osamelost-prvocisel/]

Aby autor Paolo Giordano, původním zaměstnáním fyzik, dokázal univerzální platnost své domněnky, nechává postavy rozvést tuto metaforu ještě dál. Některá prvočísla, jako třeba 17 a 19, k sobě mají blízko, tolik, že se skoro mohou dotknout. Ale stojí mezi nimi jiné číslo, rušivý element, který jim brání v kontaktu. A to je příběh Mattiy (Luca Marinelli) a Alice (Alba Rohrwacher), dvojice outsiderů, kteří se seznámili ve škole. Mají svá tajemství, která je v dětství poznamenala, a teď nejsou schopni se začlenit do kolektivu.

Italský režisér Saverio Constanzo debutoval roku 2004 dramatem o společenských poměrech v zemích Třetího světa nazvaném Soukromé, za který hned obdržel cenu Zlatého leoparda na filmovém festivalu v Locarnu. Drama Osamělost prvočísel poprvé představil na loňském filmovém festivalu v Benátkách a byl za něj nominován na Zlatého lva.

Kamarád do deště? To sotva

Mattia jako osmiletý přišel o sestru-dvojče, což si nikdy nepřestal dávat za vinu. Alici zase trápí nehoda, která se jí stala, když plnila sny svého ctižádostivého otce. Jejich okolí ale vnímá pouze to, co je patrné navenek, tedy chromou dívku a kluka, který se řeže. Jsou proto svým způsobem divní a zkrátka nikam nezapadají – stejně jako prvočísla. Najde si k sobě dvojice cestu?

I na téhle škole si našli fackovacího panáka, Zdroj: distributor filmu

Spíš než emoce tento film vyvolává rozpaky, ale těžko říct, jestli zrovna toto bylo jeho účelem. Na jednu stranu se tvůrci snaží navodit dojem hlubokého psychologického propojení obou postav, jenže to není dost dobře možné, když se Marinelli coby Mattia tváří, že je mu Alice přinejmenším ukradená. Asi jako když v autobuse potkáte nepříliš oblíbeného známého, a tak spíš než o konverzačních tématech uvažujete o alternativním způsobu dopravy. Tihle dva ve mně ten samý pocit trapného okamžiku udržovali až do konce filmu, těžko jim pak věřit jakékoli hlubší spojení.

Snímků o dvojicích, které kolem sebe roky jenom krouží, už tu byl nespočet. Jen nyní se podobnou tematikou zabývá i odlehčenější romantická komedie Jeden den s Anne Hathaway a Jimem Sturgessem, která právě běží v kinech. Těchto úskalí si filmaři byli dobře vědomi, a tak si zřejmě řekli, že když nemůžou oslnit originálním dějem, pokusí se aspoň nasbírat body za zpracování.

Hrát si na umění se nevyplácí

Tím mohla mít Osamělost prvočísel velkou šanci na úspěch, přestože se nemůže chlubit hollywoodskými jmény ani rozpočtem jako její komerční kolega. Jenže přílišnou snahou o umělecké pojetí si italští tvůrci svoje okno příležitosti s hlasitým prásknutím zabouchli.

Už od počátku filmu je jasné, že půjde o běh na dlouhou trať. Po ospalém intru režisér Saverio Constanzo zvolil trochu hektické a nepřehledné prolínání několika časových rovin, které se odehrává v průběhu dvaceti let. Filmařům se podaří vtáhnout diváka do děje, ačkoli bude nejspíš dlouho tápat. Tím, že postavy na plátně dospívají, dá občas práci už jenom zjistit, kdo je kdo. Postupem času se tyto flashbacky začnou propojovat a pomalu dávat smysl, takže pokud si vydržíte lámat během filmu hlavu, zhruba za hodinu se střípky propojí.

Očima Lucie Šimůnkové: Těkavá kamera versus statické záběry. Techno a poté hudba jako z večerníčku. Přeskakování v čase sem a tam. Dva hlavní hrdinové, o kterých většinu filmu nic nevíme. Osamělost prvočísel vyžaduje od diváka koncentraci a na oplátku mu mnoho nenabízí. Alespoň na první pohled.

Pokud ale bude spolupracovat, myslet a hlavně vydrží až do konce, bude jednoznačně odměněn. Příběh dvou lidí, které rozděluje jejich minulost a spojují jedinečné povahy, je důkazem, že romantický film nemusí být plný klišé, a přesto může vyvolat silné emoce.

Hodnocení: 4****

Dál už příběh nikam nespěchá, naopak se odvíjí až moc pomalým tempem. Stačilo by zakončit film o deset patnáct minut dřív a měli bychom tu pěkné drama o pohnuté minulosti dvou přátel, které k sobě váže netradiční pouto. Konec místo toho zanechá spoustu věcí nedořešených a hlavně nevysvětlených. Knihu jsem nečetla, ale kdybych někdy pocítila touhu znát vysvětlení, odpověď bych musela hledat jedině tam.

Vídám tvoji mrtvou sestru

Co se italským filmařům opravdu povedlo, je hudba. Nasládlou melodii podtrhující dramatičnost okamžiku vystřídá hlasitá mainstreamová pecka, kvůli které neuslyšíte ani vlastní myšlenky. Dokážu si představit, že to samé se odehrává v hlavách obou hlavních hrdinů a stejně tak to odráží zmiňovanou zmatenost příběhu.

Film měl na to, stát se senzací, jako se to povedlo Constanzově prvotině Soukromé, ale přílišná překombinovanost potenciál tohoto příběhu pouze pohřbila. Osamělost prvočísel zkrátka není pro každého. Fanoušci uměleckých filmů tak zažijí žně, ale průměrný divák nejspíš uzná, že by příběhu víc slušela polovina efektů. A stopáže.

Osamělost prvočísel (La Solitudine dei numeri primi)

Drama
Itálie / Německo / Francie, 2010, 118 min

Režie: Saverio Costanzo
Hrají: Alba Rohrwacher, Luca Marinelli, Isabella Rossellini, Filippo Timi

Hodnocení: 2**