Menu
TOPZINE.cz
Vzdělání a kariéra

RECENZE: Kniha Naše normalizace. Jak vypadalo mládí v komunismu?

Komunistický průvod

Pochody v plynových maskách, intelektuální elity mezi topiči a uklízečkami, loterie s přihláškami na VŠ, takto vzpomíná přes třicet osobností na dospívání během období normalizace v letech 1968–1989.

Komunistický průvod

Loajalita s režimem se prokazovala také účastí na prvomájovém průvodu, zdroj: youtube.com

České dějiny končí vyhnáním Němců po druhé světové válce. Aspoň tak to vypadá na mnoha českých školách, kde v hodinách dějepisu na moderní dějiny Československa nezbyde čas. Tento neutěšený stav se snaží napravit právě probíhající projekt Příběhy bezpráví.

V rámci oživování naší komunistické historie, nebo spíš rozpomínání se na ni, do škol kromě přednášek a dokumentárních filmů putuje i kniha Naše normalizace.

Kdo nemiluje Lenina, vytírá záchody

Publikace je sestavena z krátkých vzpomínek na normalizaci od významných osobností z různých oblastí, od umění přes práci s postiženými, informatiku až k aktivitám disentu.

vlajka sovětského svazu

Normalizace začala po příchodu „spřátelených vojsk“ na příkaz z Moskvy

Autoři se zřejmě snažili, aby si čtenář odnesl dojem, že komunistická ideologie a její na hlavu postavená pravidla si vás tehdy našla všude a nemohli jste jim uniknout. To se jim bezpochyby povedlo.

To ale neznamená, že by zařazeným textům chyběl vtip a nadhled. Z dnešního pohledu působí komicky povinná cvičení branné výchovy, kdy se žáci připravovali na atomovou válku se Západem a běhali po polích v plynových maskách, nebo komunistická varianta dětské hry na policajty a zloděje, hra na odbojáře a Němce.

Rozšířené polistopadové tvrzení, že před rokem 1989 k sobě lidé „měli blíž“, je naprosto scestné. Společnost žila ve stavu jakési studené občanské války. Čím masovější akce, tím větší samota.

Josef Mlejnek o předstíraném přátelství v umělých komunistických kolektivech

Děsivé podtóny zase navozují příběhy o nemožnosti dostat se na vysokou školu, pokud člověk neměl správný dělnický původ nebo on či jeho rodiče vystupovali proti režimu. Potom jeho nejvyšší metou mohla být maximálně kariéra uklízečky nebo topiče.

Nechceme být objektivní

Kniha se zaměřuje pouze na osoby, kterým režim všelijak znepříjemňoval život. Neboť jejich příběhy dovolí žákům živě si představit, jak se žilo v období normalizace, a zapamatují si z nich víc než z mnohých učebnic dějepisu. Hlas druhé strany, dobrovolných i nedobrovolných spolupracovníků KSČ nebo mlčící většiny, zde chybí.

Opisovali jsme všechno, od jógy přes zdravou výživu, básně až po Havla, a měli jsme pocit, že kulturně zachraňujeme svět.

Jan Šícha o rozšiřování zakázaných textů mezi lidi

Volba editorů neptat se bývalých či současných příznivců komunismu je pochopitelná a zcela legitimní, ovšem ubírá knize na hloubce a částečně limituje její snahu o popis normalizační éry. Oboustranná informace je vždy cennější než jednostranná.

Co neznáš, vygoogli, nebo se zeptej ve škole

Autoři nás informují, že některé události nebo názvy nemusí být žákům základních a středních škol známé. Podporují je k dalšímu hledání informací a vyzývají k dialogu s jejich učiteli nebo členy rodiny, kteří si na období normalizace pamatují.

Čtěte také o Sametové revoluci

Jinými slovy se kniha snaží motivovat k interaktivní výuce, kdy čtení slouží jako podnět k dalším aktivitám.

Trendy bezvýrazná komunistická šeď

Grafická úprava souzní se sdělením celé knihy. Stránkám dominuje normalizační šeď, lidským postavám a fotografiím vévodí černobílé provedení. Chybí barevné nadpisy a zvýrazňování slov v duchu komunistického hesla, že nikdo nemá vybočovat z řady.

Cedule na hranicích za komunismu

Kdo jednou emigroval z ČSSR, potom se mohl vrátit jen do vězení, zdroj: sxc.hu

Každého upoutá otočné kolo na titulní straně, jímž je možné měnit fotografie tehdejších československých prezidentů.  A protože byl pouze jeden, je jedno, kam budete kolečkem otáčet. Ať jím budete pohybovat doprava nebo doleva, vždy na vás bude shlížet Gustáv Husák. Stejně jako u voleb za komunismu záleží jen na vás, koho si zvolíte.

Ve specializované prodejně výtvarných potřeb měli prodavači právo každého legitimovat. Stal jsem se zkrátka „psancem“, už jen proto, že jsem si chtěl koupit plátno a barvy.

Viktor Karlík o nevýhodách umělců, kteří nebyli členy organizací sdružujících umělce

Paperbackový obal může způsobit, že tato kniha vám určitě nevydrží „na věčné časy“ a později vám začnou zejména první stránky vypadávat. Navíc kovový úchyt otočného kola z titulní strany dělá díru do strany následující. Zde už nemusí jít o autorský záměr ukázat nefunkční totalitní systém, ale o nekvalitně zpracovanou knižní vazbu.

Knihu by měl otevřít každý, kdo chce pochopit, jak nenormální byla naše normalizace, porozumět minulosti a zároveň i současnosti.

Celkové hodnocení:

+ nastolení diskuze o tématu, které je pro českou společnost kontroverzní

+ interaktivní výuka dějepisu

+ originální grafická úprava v souladu s textem

+ rozmanitost, snaha o zmapování různých odvětví za normalizace

+ prolínání vtipných pasáží s vážnými náměty

– rezignace na objektivitu

– rychlé opotřebování vazby

Bodové hodnocení: 8/10

Ohodnoťte tento článek:
0
Právě čtete

RECENZE: Kniha Naše normalizace. Jak vypadalo mládí v komunismu?