Brněnský Buranteatr, který byl letos v rámci Cen Alférda Radoka nominován na divadlo roku, se přijel ukázat do olomouckého Divadla hudby. Chtěl prostřednictvím neobyčejného textu Martina Crimpa přiblížit, co se může stát s mezilidskými vztahy, když celý život je lež.
Anglického dramatika Martina Crimpa můžeme označit za představitele současné tendence tzv. cool dramatiky zobrazující každodenní rutinní děje novými pohledy s použitím vulgarismů a sexuálních výjevů. Ačkoli v případě Venkova tato tendence není tolik patrná, odráží se v něm téma dezolátního stavu každodenní mezilidské komunikace a vztahů postavených na lži.
„Nemůžu lidi nechat jenom tak, nejsme ve městě.“
Crimpova předloha stojí místy až na absurdních cyklených dialozích plných otázek a odpovědí, z nichž není úniku. Tuto textovou kvalitu přenesla na jeviště dramaturgicko-režijní koncepce Adama Doležala a Jana Šotkovského i překlad Jitky Sloupové. Inscenace stojí na autenticky vystavěných dialozích hereckých postav a na odrazu jejich vnitřních pohnutek, což dělá z buranského Venkova až psychologickou studii.
Nepřehlédněte: Ondřej Sokol, Ondřej Vetchý, Marek Taclík a Pan Polštář
Námět hry je velmi současný, mladí manželé Corina (Bára Jelenová) a Richard (Jiří Hájek) odjíždí z města, aby se on dostal z drogové závislosti. Svou minulost si ale evidentně neseme s sebou. Všechno se nakonec vrací do starých jistých kolejí, ačkoli jsou všichni zvláštně smířeným způsobem nešťastní.
Tvůrci zvolili jako motiv mimo jiné postupné odhalování tajemství jednotlivých postav a umně ztvárnili mozaicky zapadající příběh. Přesto by větší režijně-dramaturgický zásah s ohledem na zdůraznění stěžejních situací a promluv byl k prospěchu dynamiky celé inscenace.
„Možná takhle jsou už na zemi lidé trestaní – že musí vést dialog.“
Její tíživě vztahovou atmosféru jinak výborně doplňuje tvůrčí hudební výběr písní Johnnyho Cashe nebo artrockové Britky PJ Harvey, podtrhávající podtext kontrastního koloritu uprchlíků z města na venkov.
Recenzovali jsme: Muzikál za muzikálem… zajděte si třeba na Zpívání v dešti
Zetel, umělecký šéf Buranteatru, vytvořil scénu s nepřeplněným komorním prostorem, který naplnil jen potud, aby vytvořila atmosféru zdánlivě klidného domu, v jehož zdech přežívá neklid. Šicí stroj, houpací síť i proutěný koš dává zažít pocit šťastného domova. Možná o to sugestivněji a kontrastněji působí narušení nečekaným návštěvníkem v podobě Rebeky (Kamila Zetelová) představující tu minulost, které se nezbavíme, ať utečeme kamkoli.
Výkony všech protagonistů byly srovnatelné – buranovsky pravdivé, poetické a místy tak autenticky působící, jako by ani herci nebyli na jevišti. Civilní stylizovanost vyzněla i z kostýmní výpravy Jitky Šotkovské.
Režie dobře vystihla hereckou typologii a dala prostor protikladného vyznění ženských postav Rebeky a Coriny, která vystavěním své postavy dokázala shrnout celý námět: „Jedu na bezcílný výlet a stejně musím přímo.“
Co se vleče, neuteče
Hru, která stojí na dialozích a hereckém provedení, protagonisté zvládli dobře, ale celkovou katarzi mohla více podpořit mizanscéna. Ta byla místy příliš statická a herecké výkony ji nedokázaly rozpohybovat.
„Říct se dá všechno. Meze jsou jen v tom, jak dokážeme být poctiví.“
Ačkoli byla sugestivnost závěrečného monologu Coriny podtržena bodovým svícením vytvářejícím atmosféru intimity její zpovědi. Fakt, že seděla po celou dobu na jednom místě, nedokázal přenést ten správný zásah.
Venkov
Buranteatr, Brno
Autor: Martin Cripm
Režie: Adam Doležal
Hrají: Kamila Zetelová, Bára Jelenová, Jiří Hájek
Hodnocení 80 %
Napište komentář