Píseň pro Viktorku: Jaroslav Seifert se inspiroval Babičkou Boženy Němcové

FOTO: Božena Němcová
Stejně jako Němcová je i Preissová pohřbena na Vyšehradě, Foto: wikimedia.org

Noc byla tenkrát bezmála a Úpa byla rozvodněna. Volal jsem do tmy jejich jména, dvě krásná jména, zoufalá.

FOTO: Božena Němcová
Božena Němcová, autorka příběhu o Viktorce. Zdroj: wikimedia.org

Vydání básnické skladby Píseň pro Viktorku působilo na počátku 50. let 20. století v našich končinách jako zjevení. Umění tehdy zasáhlo nevyvratitelné dogma socialistického realismu a intimní lyrika se absolutně neslučovala s dobovou estetickou normou.

Dílo, které Jaroslav Seifert napsal roku 1949, vyšlo v nakladatelství Československý spisovatel poprvé na počátku března 1950 u příležitosti 130. výročí narození spisovatelky Boženy Němcové. Zaznamenalo velký čtenářský ohlas.

Jaroslav Seifert (1901–1986) pocházel z proletářské rodiny ze Žižkova. Působil jako básník, novinář a překladatel. Roku 1921 vstoupil do komunistické strany, o osm let později byl vyloučen. Patřil mezi zakladatele uměleckého avantgardního sdružení Devětsil. Seifertovy tvůrčí začátky byly spojeny s proletářskou poezií, postupně však přešel k poetismu a jeho poezie se ustálila na melodickém, harmonizujícím verši. Po těžké nemoci se autorova poetika prozaizovala, zasáhla ji skepse a nostalgie. Roku 1984 obdržel jako jediný český autor Nobelovu cenu za literaturu. Mezi jeho nejznámější sbírky patří mimo jiné Na vlnách TSF, Jablko z klína či Maminka.

Píseň pro Viktorku, označována některými jako poema, se skládá ze sedmi částí. Psána je tradičním krátkým rýmovaným jambem, který prokládají strohá nerýmovaná a silně prozaizovaná intermezza. Můžeme ji považovat za součást širšího tematického souboru, jehož počátky lze spatřovat na konci 30. let ve sbírce Vějíř Boženy Němcové. Autor se inspiroval osobností Boženy Němcové a jejím nejvýznamnějším dílem Babička, konkrétně známým příběhem o Viktorce.

Inspirace Babičkou

Jaroslav Seifert se v díle patřícím do jeho melodického, písňového období soustřeďuje na klíčové momenty příběhu o Viktorce a předkládá je čtenáři v lyrizujícím světle. Spojuje zde dva významné motivy svojí poezie, lásku a vlast.

Vzdává hold niternému intenzivnímu citu. Celá skladba se vyznačuje výraznou baladičností. Prostupuje jí paralela mezi osudem Viktorky a Němcové. Obě se nevzdávají lásky a tvrdě za ni platí. Viktorka pomatením a smrtí, spisovatelka opuštěností, nemocí a rovněž předčasným úmrtím.

FOTO: Jaroslav Seifert
Jaroslav Seifert se inspiroval Boženou Němcovou vícekrát.

Dílo bylo soudobou kritikou neadekvátně odsouzeno. Intimní lyrika soustřeďující se na lidské city a jejich dramatické důsledky se sice rozcházela se současným vývojem, ovšem bezprostřední kritické stati Ivana Skály a Michala Sedloně nebyly ani tak literární analýzou, jako spíše politickým pranýřováním, jež mělo původ v Seifertových činech, nikoli v jeho tvorbě.

O čistě zákulisních politických motivech svědčí mimo jiné to, že předchozí básníkova sbírka Šel malíř chudě do světa i následující Maminka (vyznamenaná cenou Klementa Gottwalda) byly přijaty kladně.

S vráskami v tváři povadlé

usedla si tam smutná paní

a psala prstem v zadumání

do rosy na opěradle.

 

Pak s troškou sebevědomí

řekla si náhle: Vždyť už chvátám,

a šťastné páry míjela tam,

líbající se pod stromy.

 

A její šat už nešustí,

už dotančila. A ret pálí

slzami, které líbávali

dříve jí muži nad ústy.

 

Vždyť přichází již z daleka

a jenom málo dní je před ní.

Vlastně už čeká na poslední,

vlastně už na nic nečeká.

Zdroj: PEŠAT, Zdeněk: Jaroslav Seifert. Praha: Československý spisovatel, 1991.

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*