Patrik Hartl: Celej život je vlastně koktejl mnoha různých atmosfér

V úterý 6. března se známý dramatik, scenárista a režisér Patrik Hartl zapsal také mezi spisovatele. Může za to jeho literární prvotina Prvok, Šampón, Tečka a Karel, kterou spolu s Kryštofem Hádkem a Evou Holubovou pokřtili v pražském Jazz Docku. Patrika, přímo obleženého přáteli, jsem si na chvíli ukradla, aby nám o své knize řekl víc.

Mohl bys svou knihu Prvok, Šampón, Tečka a Karel krátce představit? Co tě vedlo k tomu napsat zrovna takový příběh?

Všechno začalo tak, že mi přišla pozvánka na gymnaziální setkání po dvaceti letech od začátku gymplu. Je mi pětatřicet a uvědomil jsem si, že je to už dlouhá doba od toho, kdy jsme tehdy v patnácti začínali. Vždycky jsem si říkal, že jsem takovej enfant terrible, ale potom jsem pochopil, že už jsem jenom terrible, ale enfant už nejsu (pozn. red. Patrik Hartl pochází z Moravy) – že už jsem starší, že šedivím, že se rozkydávám a jsem pohodlnější. Tak jsem cítil, že musím něco udělat.

Patrik Hartl (nar. 10. 9. 1976 v Olomouci) vystudoval filmovou a televizní režii na pražské FAMU, kterou absolvoval TV filmem Adam a Eva 2001. Střídavě se věnuje divadelní, filmové a televizní režii. V divadle režíroval řadu divácky velmi úspěšných inscenací (Otevřené manželství, Caveman, Absolvent, Půldruhé hodiny zpoždění, Madame Melville). Jeho vlastní divadelní hry Hovory o štěstí mezi čtyřma očima (2004), Klára a Bára (2006) a Soukromý skandál (2011) se staly hity. Ve filmu debutoval komedií Taková normální rodinka (2008). Kniha Prvok, Šampón, Tečka a Karel je jeho literární prvotinou.

A v tu chvíli mi přišla nabídka, jestli chci napsat knížku. Zjistil jsem, že je to pro mě výzva, cesta, kterou jsem ještě nepodnikl, i když námět jsem už v sobě nosil dlouhou dobu.

Tak jsem se pokusil napsat příběh o čtyřech kamarádech, kteří řeší stejný problém jako já – řeší to, jestli by se sebou byli spokojení, kdyby se viděli v osmnácti tak, jak vypadají teď, jestli by měli pocit – jo, tys to zvládnul, ten život, nebo, hele, člověče, ty něco prosíráš. Neděláš moc kompromisů? Neděláš věci, za který by ses styděl, když ti bylo 18?

To je podstatná otázka, kterou, když si člověk položí, zjistí, že nejenom není vůbec snadný na ni odpovědět, ale zpravidla ani nemůže být úplně spokojenej sám se sebou. A já jsem se snažil v té knížce odhalit možnost, jakým způsobem proti té nespokojenosti bojovat – ti kluci se zbouřej a rozhodnou se, že se změní, protože mají pocit, že jsou už nějak scvrklí. A to byl celej ten motor, proč jsem to psal.

Co pro tebe bylo námětem? Vycházel jsi z nějaké předlohy ze života?

Je tam hodně různých situací inspirovaných životem mých kamarádů i mým vlastním, ale všechno je to dovymyšlené a vystavěné jako čistá fikce. Žádná z konkrétních situací se reálně nestala, teda kromě příběhu Tečky, který byl na vyšetření varlat. To jsem podstoupil před rokem (smích) a byl to tak silný zážitek, že jsem ho nemohl pominout.

Dokud chlap neví, že má prostatu, tak je v pohodě. Ale najednou to přijde a člověk na to není připravený. Říká si – vždyť jsem ještě mladej! Jak je možné, že sedím tady v čekárně s těma pánama? A to je úder. To jsem tam napsal. Tu situaci jsem prostě musel popsat.

Proč ses rozhodl právě pro takový název knihy?

Strašně dlouho jsme přemýšleli, jaký té knížce dát název. Nakonec jsem si navzdory téměř všech prosadil tenhle komplikovanej název, protože mě tam nejvíc zajímají ti čtyři kluci – Prvok, Šampón, Tečka a Karel, tak jsem cítil, že se to tak prostě má jmenovat.

Ta knížka je poměrně dost intimní a osobní, a tak jsem si říkal: kašlu na marketing, kašlu na to, jestli si ten název někdo zapamatuje nebo ne, prostě nazvu tu knížku tak, jak chci, abych z toho měl dobrej pocit. No a uvidíme, jestli se to na těch pultech ztratí nebo ne.

A jak to vlastně přišlo, že jsi vyměnil divadelní žánr za literární? Spatřuješ v psaní dramatu a prózy velké odlišnosti?

Psát prózu bylo hrozně osvěžující, a to především proto, že jsem nebyl omezený podstatnou složkou divadelních her, tedy základními dramatickými pravidly. Když píšu hry (komedie), snažím se, aby byly co nejsvobodnější a nekonformní, ale protože chci, aby na lidi nějak působily, jsem přece jen neustále sevřenej klasickými pravidly dramatického vyjadřování. A stejně tak je to i se scénáři.

Čtěte také: Rozhovor s Patrikem Hartlem o jeho hře Soukromý skandál.

Literatura je osvobozující v tom, že člověk nemusí dbát na dramatický oběžník – že může napsat i mikroscény, které s příběhem souvisí jen okrajově. Z každýho scénáře i divadelní hry by vyletěly. Ale v literatuře si je člověk může dovolit, může si dovolit různý exkurzy, může si dovolit vlastně všechno, protože nebere ohled na realizační omezení.

V tom to bylo strašně osvobozující a proto mě to tak bavilo. Psal jsem prostě to, co mě těšilo, a nemusel jsem brát ohled na to, kolik to stojí peněz a kdo to jakým způsobem zrealizuje, když to bude složitý.

Takže to bylo lehčí než psát divadelní hru?

Svým způsobem ano. Vůbec jsem nevěděl, že bych byl schopný psát prózu, ale bylo to pro mě lehčí. Sám jsem z toho byl překvapený, protože u divadelních her obvykle mívám dvě až tři krize, kdy se zauzluju do příběhu a je složitý ho vyřešit v rámci dramatickýho oběžníku. Tady jsem neměl krizi žádnou, tak doufám, že nebudou mít krizi ani čtenáři, až to budou číst.

Už ses v minulosti několikrát zmiňoval o svém postupu při psaní divadelních her. Měl jsi nějaký podobný postup i při tvorbě prózy?

Jo, jo. Už jsem naučenej na určitý řemeslný postupy, který mě vyhovujou. Vždycky si napřed v sobě choulím téma, pořád se k němu vracím a snažím se představit si, co by mě z toho zajímalo. To je nejdůležitější fáze, protože člověk musí moc dobře vědět, co chce psát. Jinak vůbec nemá smysl začínat, protože kdykoliv začne psát něco, čemu úplně nevěří, tak se to pokazí a musí s tím přestat. To je vlastní zkušenost.

Přečtěte si také o Hartlově úspěšné hře Soukromý skandál.

Jakmile už přesně vím, co chci dělat, začínám si vymýšlet scénosled jednotlivých situací – jak by zhruba měly být za sebou, aby se ten příběh odvíjel tak, že bude fungovat – že bude nějak emocionálně působit.

Když mám tuhle kostru, tak potom teprve začínám od a psát jednu kapitolu za druhou, pořád se k ní vracím, vylepšuju, a tak to napíšu chronologicky od začátku až do konce.

Takže neskáčeš…

Nikdy. To neumím. Já jsem puntičkář a potřebuju mít pocit, že tomu rozumím, že v tom není bordel. Ale situace přehazuju, když vymýšlím scénosled. V této fázi si také říkám, která situace má být jaká – která má vyznít smutně nebo která má být směšná.

Pak to skutečně dodržuju, aby ten, kdo si to potom čte, byl pořád v takovým koktejlu, kde je mnoho různých atmosfér. Snažil jsem se, aby to bylo barvitý tak jako v životě, protože celej život je vlastně takovej koktejl.

A já mám poslední otázku – kam se budeš dál ubírat? Vrátíš se k divadlu a filmu, nebo chystáš ještě nějakou prózu?

Teď budu psát divadelní hru. Jsem z ní nadšenej, protože tomu příběhu strašně věřím. Nemůžu o tom ještě nic říct, ale už ji mám celou vymyšlenou od začátku až do konce, scénosled už je hotový, a teďka začnu psát dialogy. Ale to je strašně těžký.

Ty divadelní dialogy jsou na psaní hodně choulostivý, protože musí být hutný, vtipný a smysluplný zároveň. Ale věřím, že ten příběh stojí za to, aby lidi zaujal. Bude to taková dost nekonvenční milostná komedie pro dva lidi. Ale hodně nekonvenční.