Zapátráme-li v archivech populární hudby, narazíme na spoustu písní, za nimiž se skrývá zajímavý příběh či zážitek. A hudebníci tyto historky rádi dávají k lepšímu. Podívejme se na několik takových střípků z historie.
Múzy mnohdy přicházejí klikatými cestami, Zdroj: archiv
Spící géniové
Inspiraci, z níž se zrodí hit, může přinést ledacos. Vyprávět by mohli třeba Rolling Stones. Keitha Richardse zjevně přicházejí múzy políbit ve spaní. Největší šlágr Satisfaction nahrál na diktafon v polospánku, načež upustil kytaru a opět usnul. Důkazem toho budiž následné mistrovo chrápání, které přístroj rovněž zdokumentoval.
Jiný hit, Jumpin‘ Jack Flash, vznikl díky Richardsovu zahradníkovi Jackovi, který šramotil pod okny jeho rezidence natolik, až se autorské duo Richards – Jagger uvnitř probudilo. Když se Jagger s nevolí otázal, odkud pochází ten rámus, bylo mu řečeno, že ho tropí „jumping Jack“.
Z říše snů se vynořila také Yesterday od The Beatles. Paul McCartney vzpomíná, že se mu o melodii zdálo. Když se probudil, chtěl ji rychle zaznamenat. Nemaje však vhodného textu, ruče zaimprovizoval a výsledkem byl popěvek Scrambled eggs/ Oh my baby how I love your legs… (Míchaná vajíčka/Zlato, máš tak krásné nohy…).
Rozličné múzy
K dalším hitům The Beatles patří bezesporu Norwegian Wood. Pod tajuplným názvem se neskrývá óda na severské lesy ani dřevařský průmysl. Jde o umně skrytou narážku na jeden mimomanželský románek Johna Lennona. Píseň se zajímavou melodií i rafinovaným textem zaujala i Lennonova kolegu Boba Dylana.
Ten náleží k přeborníkům mezi textaři a skutečně u něj platí, že co píseň, to příběh. Inspirován výše zmíněnou Norwegian Wood zvěčnil v podobě notového zápisu podobnou historku. Pojmenoval ji 4th Time Around. Vystupuje v ní taktéž mladík, který se ovšem – na rozdíl od Lennonova alter ega – se svou dívkou rozhádá. Nezdá se ovšem, že by rozchodu litoval; k záležitosti přistupuje velice ležérně.
Living Loving Maid od Led Zeppelin byla naproti tomu napsána s lehce pomstychtivým úmyslem. Vypravuje o přestárlé groupie, která skupinu obtěžovala tak dlouho, až se Jimmy Page namíchl a rozhodl se dotyčné věnovat pár minut z desky. Sám písničku později označil za svou nejméně oblíbenou a hrál ji tuze nerad. Možná ho omrzel riff, možná mu příliš připomínala dotěrnou fúrii – kdo ví.
Newyorské figurkaření
V písni I’m Waiting For The Man od The Velvet Underground se ocitáme uprostřed rušné harlemské ulice. Protagonista zde netrpělivě očekává drogového dealera. Máte pocit, že přímo dýcháte smog, vidíte tváře lidí míjejících vás zcela bez zájmu, taková je strhující síla rytmu.
Lou Reed je vůbec na nápadité texty expert, což dokázal i nedlouho po rozpadu skupiny v písni Walk on the Wild Side. Vystupuje v ní jakési panoptikum města New Yorku – svérázné postavičky, s nimiž se Reed seznámil v barvitých šedesátých letech. Jmenujme třeba známého transvestitu jménem Candy Darling.
The Police se ve svých hitech taktéž zaobírali rozmanitým spektrem témat. Mimo prostitutky (Roxanne) a nepokojů v Severním Irsku (Invisible Sun) se jim zdařilo postihnout i problematiku vztahů mezi učiteli a studenty, respektive studentkami. Don’t Stand So Close To Me nastiňuje příběh učitele, do nějž se zahleděla žákyně a teď mu hrozí pěkné trable. Stojí za zmínku, že sám Sting se (před tím než pronikl do světa populární hudby) věnoval krátký čas také dráze pedagogické. Popřel však, že by čerpal z vlastních zkušeností.
Prozatím tento historický exkurs ukončíme, o dalších zajímavostech se třeba dočtete příště. Jak jsme se přesvědčili, dějiny popu a rocku skýtají nepřeberné množství historek. Zaposlouchejte se, až si budete příště pouštět rádio – možná že to, co se z něj line, by vydalo téměř na román.
